První noc v novém domově proběhla bez větších problémů. Místňáci mohli složit hlavu v ložnici jezdců, ohromné místnosti s překvapivě velkým množstvím volných postelí a jen pár lidí, konkrétně Magda a 1834/Filip, se muselo v hledání volného lůžka přemístit do horního patra. Hektor by nikdy nevěřil, že bude potom všem schopný usnout, ale postel, která neplave po oceánu, byla opravdu příjemnou změnou, a tak v moment, kdy se jeho hlava dotkla polštáře, usnul jako dítě, které celý den lítalo po hřišti, aby poté se slovy „ještě nejsem unavený" zahájilo několikahodinového šlofíka, ze kterého ho nevyruší ani výbuch bomby.

Ze spánku ho probrala až lahodná vůně. Na něco takového nebyl Hektor zvyklý. Už dlouho necítil něco tak... báječného! Hektor se zvědavě posadil na posteli, a to jen aby zjistil, že je Val také vzhůru a zamyšleně se snaží určit zdroj té tajemné vůně. Vzhledem k tomu, že měli postele přes uličku, tak se oba mohli bez problémů dorozumět jen za pomoci pohledů.

„Cítíš to taky?" promluvilo zamyšleně Valino obočí.

„Jo, mňamí!" zaradovaly se Hektorovy oči.

„A půjdeme to prozkoumat?" pohodila Val hlavou směrem ke dveřím. Stále byla trochu skeptická, když přišlo na pobíhání po domě, který pro ně byl cizí.

„Jasně!" přikývl Hektor, který, jakmile přišlo na jídlo, neměl vůbec žádné pochybnosti a pokud by to bylo jen na něm, už by klusal vstříc té báječné vůni. Mlsně se oblízl.

Oba poté potichu vylezli z postelí a po špičkách přešli ke dveřím vedoucím ven. Hektor byl vpředu, zatímco Val se pomalu plížila za ním a culila se od ucha k uchu. Jezdci totiž neměli dostatek provizorních pyžam, a tak Greg s Tinou rozdali i nějaké rezervní noční košile. Šlo o prosté bílé hávy s dlouhými rukávy, zkrátka o neslušící róbu, která spadala až ke kotníkům a člověk si v ní přišel jako duch minulosti. A právě jednu takovou košili měl na sobě i Hektor.

„Pěkná košilka," zašeptala Val s pobaveným výrazem, když za sebou zavřeli dveře a měli jistotu, že nikoho nevzbudí.

„Díky," zazubil se na ni Hektor a chytil oběma rukama lem košile. „Je to vážně vosvobozující, to ti povím."

„Co je na tom tak osvobozujícího?" ušklíbla se Val a pokračovala v plížení směrem ke kuchyni, odkud vycházela ta omamná vůně.

„Kdybys byla chlap, tak pochopíš," odpověděl Hektor neurčitě a pro ilustraci přitom zavrtěl zadkem. „Mý klenoty si v tomhle můžou poletovat, jak se jim zlíbí."

„Tvý cožeto?" vyprskla Val smíchy, a to o něco více hlasitěji, než měla původně v úmyslu. Hned si dala ruku před pusu v naději, že ji nikdo neslyšel, ale na to už bylo pozdě.

„Co tu vyvádíte tak brzy?" zeptala se jich Tina z kuchyně. Zrovna se chystala přendat z pánve hotová vajíčka, TA vajíčka, která je vytáhla z postele, a dát je na talíř k pozdějšímu rozebrání.

V kuchyni stálo několik sporáků, jejichž technologie se moc nelišila od těch, které Hektor spatřil v Místě, když chodil do jídelny na ty jejich „blafy". Voňavá vajíčka by zde však nečekal. Když však Hektor spatřil, jak se Magda společně s 1834 točí u jednoho ze sporáků, záhada dobrého jídla byla v tu chvíli vyřešena.

„Brý ráno!" pozdravil je Hektor a rozšafně vstoupil do kuchyně.

„No, Hektore," povzdychla si Magda. „Co to má být?"

„Jo, tohle," zasmál se a podíval se na svou noční košili. Val byla pryč a jemu teprve nyní došlo, že stojí v kuchyni jako jediný stále ještě v pyžamu

„Okamžitě se běž převléknout," pokračovala Magda s nesmlouvavým tónem.

„No jo, pořád," zamumlal Hektor a pak se otočil na bývalého Smrťáka. „Hele, a proč ten tu může připravovat mňamku a já ne?"

„Protože tady Filip nám na rozdíl od tebe nebude nic ujídat," usmála se Magda, která moc dobře znala Hektorův nezkrotný apetit. „A teď padej," rozkázala pobaveně.

„Provedu," zasalutoval Hektor. „Tady Filip neujídá, Filip je totiž dokonalý, mrmlyfmrly," mumlal si pod vousy, když mířil zpět do ložnice, kde už to žilo. Zřejmě byla tato „rodina" zvyklá vstávat přesně v tento čas. Hektor musel počkat, až se ze dveří vyvalí skupina rozštěbetaných lidí a teprve poté mohl vstoupit.

„Dostal jsi pěkný sprďák," zazubila se na něj Val, která již byla převlečená.

„Nemůžu za to, že vypadám skvěle ve všem. To je pak strašně snadný zapomenout, že mám na sobě jen košili," usmál se Hektor a sebral z blízké židle své oblečení. „Kde se tady vlastně to, no, převlíká?" zeptal se a zatočil se kolem své osy.

„Tak pan ve-všem-vypadám-skvěle je nakonec stydlín?" zasmála se Val, jako by snad zapomněla na chvíli, kdy jim mladík díky jednomu nedorozumění málem udělal v Místě striptýz.

Hektor nadzvedl obočí a rozpažil ruce.

„Říkal jsem si, že když jsou tu dost možná děcka, tak se tu nebudu vodhalovat, ale když jinak nedáš..."

„Prosím tě, už dost," zasmála se Val a dala si jednu ruku před oči a druhou ukázala na konec místnosti. „Támhle je jedna ze zástěn, kde se můžeš převlíknout."

„Tak dík," ušklíbl se Hektor a vydal se směrem, který mu Val ukázala. Díky tomu nejenže objevil sympatickou zástěnu, která ho zachránila před osudem exhibicionisty, zároveň také našel dveře vedoucí do komory, kde v jednotlivých dřevěných boxících leželo ve vyskládaných komíncích čisté oblečení.

Když se Hektor převlékl, tak odstrčil zástěnu a chtěl se rozejít rovnou do kuchyně, jenže pak si to rozmyslel. Zvědavým pohledem prolítnul jednotlivé poličky s oblečením. Na každé z nich byla pověšena jmenovka s vlastníkem. Našel tam Grega, Tinu a různá další jména, která však nedokázal k nikomu přiřadit. Brad, Sara... Hektor přelétl očima po jmenovkách a nakonec strnul. To jsem... já?

Hektor zaraženě sledoval svoji cedulku. V pro něj určeném místě byly jedny kalhoty a dvě trička. Žádné módní kousky, ale pro svůj účel plně dostačující oděvy.

„Tak co? Spokojen?" ozval se za jeho zády hluboký hlas a Hektor nadskočil.

„Co to," vyhrkl a otočil se. Za ním stál Greg. „Jak je možný, že jsem tě vůbec neslyšel přicházet?" Vždyť jsi velkej jak hora, dodal ještě Hektor v duchu. Při chůzi z tebe musí padat kamzíci!

„Každýmu jsme vám zařídili foch," pokračoval Greg, jako by ho neslyšel. „Byl to nápad Tiny, že se tak prý budete cítit vítanější."

„Jo, jasně," přikývl Hektor, stále ještě zírající na svůj prostůrek, který mu byl v šatní skříni vyhrazen. Bylo to zvláštní vidět po takové době někde místo, které by bylo určeno jen pro něj. Potom všem, co zažil, bylo krásné setkat se s nějakou jistotou a vlastní foch byl rozhodně dobrým začátkem.

Když Hektor vešel do jídelny, byl překvapený, jak rychle se ten prostor stihl zaplnit. O některých lidech sice vůbec netušil, že tam žijí, dokonce spatřil i ty zmíněné děti. Šlo o hocha a dvě holky (nebo spíše jedna holka a její věrný klon). Všichni byli ve věku „řvu a všechno dostanu" a zvláště ten klučina Hektorovi něčím připomínal Jonáše, toho nezbedu z Domu pro opuštěné děti. Vedle tria těchto „křiklounů" jedli dva z jezdců, dost možná jejich rodiče. Kdo jiný by taky mohl u těch trpaslíků sedět, pomyslel si Hektor a pokračoval v cestě za hledáním svého místečka. Minul stolek obsazený jen jezdci a přisedl si až k tomu svému, Místňáčímu.

„Už jsem myslela, že to nestihneš," přivítala ho Val a posunula k Hektorovi talíř s posledním vajíčkem.

„Kdoví, co zase prováděl," zamručel Ada a Hektor mu věnoval nechápavý pohled. Přišlo mu, že od jejich příchodu na Terru 1 dělal Ada na jeho účet více nepříjemných narážek, než bylo zvykem.

„Dobré ráno, copak tu sedíte tak izolovaně?" zazubila se na ně Tina.

„No, my se jen držíme toho, co známe," odpověděla Val. „Nechápej mě špatně," dodala rychle. „Ale my, no, jen pořád tak nějak nevíme, co jste zač."

„Že ne?" řekla Tina překvapeně.

„Val má vlastně pravdu," odkuckal si Ada. „Nevadilo by ti, kdybys nám řekla, jak to tu vlastně funguje? Máte tady to podivné rádio a pak ty zvláštní kápě."

„Navíc vůbec nevypadáte jako, však víte, ‚normální' rodina," vložil se Hektor do debaty s plnou pusou vajíčka.

„Pravda, no, rodina je trošku zavádějící," usmála se Tina. „Jsme spíš takový klan."

„Klan?" zopakovali s podivem.

„Přesně tak," přikývla Tina. „Tady v Americe je spousta klanů. My jsme Smithovi, pak jsou třeba Greeni, ti jsou na jihu, docela fajn banda. Někdy vás za nimi vezmeme. A pak jsou tu taky, ehm, Windshieldové, ti zase sídlí dál na severu. Každý má svoje teritorium, takže musíte být opatrní, kam šlapete. Koneckonců, brzo se naučíte, jak to tady chodí," dodala Tina s úsměvem, přesto na té větě bylo něco děsivého.

„A ti Shielďáci, co jsou vlastně zač?" zaváhal Hektor. „Něco jako nepřátelé?" zazubil se. Absence Smrťáků si na něm vybrala svou daň a Hektor se přistihl, že by měl moc rád někoho, komu by mohl nakopat zadek.

„Ehm," odkašlala si Tina. „Takhle bych to úplně nenazývala."

„A jak bys to teda nazvala?" ušklíbl se Hektor.

„No, oni jsou," zamumlala. „Nemáme s nima moc dobrý vztahy, to je celé."

„Takže nepřátelé," ušklíbl se Hektor.

„Nejsou to," ohradila se Tina a pak se obrátila na Adu s Val. „To je takový pořád?"

„Bohužel," ušklíbla se Val.

„Už to tak bude," zamumlal Ada s lehkým úsměvem.

„Hej! Mluvíte o mně, jako bych byl nějaká příšera, nebo co," protestoval Hektor.

„Né, to bychom si nedovolili," zasmála se Val.

„Ó, a abych nezapomněla, po snídani se jde na lov, tak se připravte," uzavřela jejich konverzaci Tina jakoby nic.

„Lov?" vyhrkli sborově.

Ani jeden z nich netušil, co si pod tím mají představit a Hektor to celé považoval jen za „blbý vtip". Po chvíli byl však vyveden z omylu. Greg jim totiž oznámil, že potřebuje pár Místňáků, kteří s nimi vyjedou ven na „divokou zvěř", aby se naučili, „jak to u nich v Americe chodí".

Taková blbost, pomyslel si Hektor a byl překvapený, když spatřil na Valině tváři nadšenou reakci. Té se zjevně myšlenka lovu velice líbila a on nechápal proč.

Vždyť tam budou ty „divoký zvířata", ne? Kdo normální by se za něčím takovým vydal?

Val však vidina divokých zvířat nevadila. Věděla, že sezením v domě toho o svých nových známých moc nezjistí, zato tato aktivita by jí mohla dát vhled do života Smithů. Proto se rozhodla, že ona a Ros doprovodí Grega a jeho spolek ven, zatímco ostatní Místňáci zůstanou v domě. Původně sice chtěla mít na lovu poblíž sebe také Adu, ale ten dal dost viditelně najevo, že se takové akce nehodlá účastnit.

„A to si říkáš chlap?" popíchl ho Greg, ale Adu jeho poznámka nechala chladným.

„Tvoje volba," pokračoval Greg a pak ukázal na Hektora. „Ale tenhle s námi půjde určitě," dodal nekompromisně.

„Proč?" nechápala Val a ihned věnovala Hektorovi svůj přísný cos-to-zase-provedl pohled. Jeho vykulený výraz ji však rychle přesvědčil, že ani samotný Hektor nemá sebemenší potuchy, co se to tu vlastně děje. A proč je tak žádaný.

„Protože," odsekl Greg. „Poznám chodící kalamitu, když ji vidím. Pokud s námi chcete žít pod jednou střechou, budete muset respektovat naše pravidla."

Ta poslední věta se Val ani trochu nelíbila. Vlastně to bylo horší, uvnitř přímo pěnila vzteky. Nechtěla vypadat nevděčně, ale přišlo jí, že v domě zatím pobyli jen chvíli a peskování si užili na několik dní dopředu. Užuž se nadechovala, že Gregovi něco od plic řekne, ale Ada ji opatrně chytil za ruku.

„O nic nejde," zašeptal.

„Jak jako o nic nejde?" sykla. „Tady jde o princip, nebudeme ze sebe dělat košťata."

„Tak jdete, nebo ne?" zvolal ze dveří Greg. „Zatracení třípísmenkáči," zamumlal pro sebe s úsměvem.

Val se zlostně zablyštěly oči. To se jim právě navezl do jejich jmen? Do jejich geniálních jmen, se kterými přišla?

„Fajn," přikývla Val nakonec. „Heku, půjdeš s námi. No, tak," řekla a gestem ruky ho vybídla, aby se zvedl ze židle. A Hektor tak udělal.

Co má zase tohle znamenat, pomyslel si, když s ostatními kráčel ven ke stájím. Měl pocit, že si na něj vedení „zasedlo", jenže proč? Vždyť jsem nic neudělal, přemítal. Alespoň zatím ne. Tak co se to krucinál děje?

Když Greg ze skříně vytáhl pušky, Hektora zalil pot.

To mě chtějí zastřelit? Už teď?

„Rozdělíme se na skupinky," řekl Greg a předal zbraně Tině, a ještě jednomu jezdci, kterého Hektor viděl u dětí. „Vy dva," řekl a ukázal na Val s Rosem, „pojedete s nimi."

„A to ani nedostaneme vlastní pušku?" řekla Val znepokojeně.

„Něco takového si musíte zasloužit," odpověděl Greg a sedl na koně.

Hektor se neubránil úsměvu. Kde já jenom tuhle větu slyšel, culil se v duchu, ale to ho hned přešlo, když si uvědomil, že jsou skupinky rozdělené tak, že na něj zbyl Greg. Však víte, ten s tou puškou a s jezdeckými i loveckými schopnosti. Hektor nervózně polkl. V tu chvíli vůbec netušil, co si o tom má myslet.

„Vezměte to k rajonu Greenů," vyzval Tinu a ta přikývla. Oba jezdci si nasadili kápě a vyrazili. „My pojedeme směrem na Windshieldy," dodal Greg těsně předtím, než se jejich cesty rozdělily.

Hektor se ohlédl za sebe a setkal se s Valiným ustaraným pohledem. I když se koně vzhledem k jejich jezdeckým začátkům pohybovali pomalu a rozvážně, každý z nich měl úplně opačný směr a vzdalovali se od sebe více, než by bylo Hektorovi milo.

„Koukej před sebe," osočil ho Greg a Hektor se znovu zaměřil na cestu. Něco takového mu však nevydrželo moc dlouho a po chvíli se stejně neubránil a začal očima skenovat své okolí. Sledoval stromy, poslouchal šustění větví, ale tu největší pozornost věnoval Gregovi, jeho pušce, co mu visela přes jedno rameno, i děsivému vaku, který byl přehozen přes to druhé.

Fakt doufám, že ten krám není na moji hlavu, ušklíbl se Hektor v duchu.

Společně postupovali kupředu a dostávali se tak do hlubší, neprozkoumané části lesa, což pro Hektora nebyla úplně ideální destinace na výlet.

„Psst," sykl na něj Greg a hlavou pokynul ke křoví. Hektor se podíval směrem, který ukazoval a spatřil, jak se z větví vynořil tetřev.

„To je ale parádní kousek," pochvaloval si Greg a opatrně sundal pušku z ramene.

Hektor sledoval, jak se připravuje ke střelbě. Těkal pohledem od Grega ke tetřevovi a pak zase zpátky. Ani nedutal, když se Gregův prst blížil ke spoušti, jakmile však přišel moment, kdy měl zaznít výstřel, tak Hektor nedokázal jen tak přihlížet.

„Počkej!" zvolal a natáhl se po zbrani.

„Co blázníš?!" vyhrkl Greg a snažil se ho odstrčit.

Ozvala se rána, která však minula Gregovu vyhlídnutou oběť. Tetřev se s divokým „vrzáním" vzdálil a zmizel v křoví. To zvířátko, ten „parádní kousek", jejich tetřev byl zkrátka v tahu.

„Právě jsi udělal velkou chybu," zavrčel Greg a Hektorovi po těch slovech ztuhla krev v žilách.