Hektor byl obklíčen. Dostal se do centra jakéhosi čtverce a kam kráčely jeho vrcholy, tam musel i on. Byl veden špatně osvětlenou podzemní chodbou bůhvíkam, ale i když se pro něj situace nevyvíjela zrovna slibně, neopouštěla ho naděje. Jeho oči těkaly po okolí ve snaze najít jakýkoli náznak východu. Jen jeden sluneční paprsek, víc ke štěstí nepotřeboval. Měl v plánu poslechnout si, co mu chce Val povědět, a pak co nejrychleji zmizet. Jenže ať se díval kamkoli, vše se zdálo být stejně ponuré.

„Místo je úžasné, bude se ti tu líbit," ozval se po chvíli drobný blonďák kráčející za Hektorem.

„A ty seš zase kdo?"

„Jmenuju se Tom. A můžeš mi věřit, když řeknu, že se máš na co těšit!"

„Jo, jsem z toho celej žhavej," odfrkl.

Hektorovi se s každou uběhlou vteřinou Místo jen více a více hnusilo. Všude jen tma a dusno, kdo takhle může žít?

„Jenže znepřátelit si Adu, hmmm, to nebylo moc chytré," pokračoval Tom, i přesto, že se mu Hektor snažil naznačit, že s ním nechce mít co dočinění. Schválně s Tomem nenavazoval oční kontakt, jenže jemu to bylo jedno. Pořád na něj jen mluvil a mluvil.

„Jakmile se někdo Adovi znelíbí, má to u něj pak špatný až do konce svého života," brebentil Tom. „A ten pak nebývá moc dlouhý, jestli mi rozumíš. Ne, že by byl nějaký velký násilník, právě naopak. On je kliďas a je vážně chytrý. Val říká, že je to naše chodící encyklopedie."

„Encyklopedie?" podivil se Hektor.

„No, ano, to je taková knížka–"

„Já přeci VÍM, co je encyklopedie, zas tak marný to se mnou není," povzdechl si Hektor. „Jde o to, že bych takhle tu horu svalů nikdy nenazval."

„Nesmíš dát hned na první pohled," zasmál se Tom. „A neříkej takové věci moc nahlas, ještě tě uslyší."

„Co by, klidně ať to slyší," odfrkl. „Stejnak jste všichni prevíti. Bez urážky, takoví už prostě lidi jsou."

„To je docela zlé, nemyslíš? Na světě nejsou jen hlupáci a prevíti. I když  takoví lidé obvykle bývají nejvíce slyšet."

Najednou se všichni zastavili. Hektorův čtverec zřejmě došel do svého cíle. Ať už to bylo kdekoli. Když se lidé před ním rozestoupili, zjistil, že postávají před jakýmisi tajemnými dveřmi.

„Tady je velitelství, Heku," prohlásila Val důležitě. „Teď něco uvidíš."

Hek? Takhle mi teď budou říkat? O důvod víc proč bych odsud měl zmizet, pomyslel si otráveně. To snad tihle kašpaři neudrží v hlavě víc jak tři písmenka?

Val si z krku sundala řetízek, na jehož konci zacinkal klíč. Teprve nyní si Hektor všiml dvou malých dírek vyvrtaných do jinak perfektně hladkého kovového povrchu dveří. I Ada vytáhl svůj klíč a společně je vložili do zámků. Jakmile s nimi otočili, ozvalo se lehké cvaknutí a dveře se pomalu otevřely.

„Máte to tu... pěkný, řek bych," prohlásil Hektor, když se důležitě rozhlédl po místnosti.

Nemohl říct, že by na něj velitelství udělalo dojem. Spatřil pár dřevěných židlí, podlouhlý stůl pokrytý papíry, nějaké staré mapy odlepující se z ušmudlaných stěn... Jedinou věcí, která zde stála za pohled, byl stroj schovaný v zadním rohu velitelství. Hektor přemýšlel, co mohlo být účelem zařízení, které vypadalo jako nechtěný potomek vitríny a kyvadlových hodin, ale ať už ta věc dělala cokoli, alespoň vypadala elegantně. Což se o zbytku místnosti rozhodně říct nedalo.

„Hodila by se vám sem nějaká pěkná křesílka. A taky stolek s časopisy," utrousil.

„Posaď se," vybídla ho Val a sedla si do čela stolu. „Není to zrovna křesílko, ale pro naše účely postačí."

Ada zaujal místo vedle ní a zbytek Místňáků zůstal u dveří. Tyčili se za Hektorem jako andělé pomsty.

„Jistě tě zajímá, proč jsme tě sem vzali," pokračovala.

„Ani ne, ale vy mi to určitě povíte," řekl uštěpačně.

„Přesně tak," usmála se. „Věc se má tak...," na chvíli se odmlčela, jako by v hlavě přepočítávala nějaké údaje, „...naše Místo neobsahuje jen dvě místnůstky, které jsi měl tu čest vidět. Náš odboj má kontrolu nad značnou částí Evropy. Působivé, ne?"

„Jo, fakt pěkný," přitakal Hektor.

„A ještě hezčí je náš cíl. Je to vlastně jednoduché: zbavíme se Sdružení."

„Tohle, že je jednoduché?!" vyprskl.

„Je to jednoduché na pochopení, ne na provedení," doplnil Ada. „Chceme sesadit Maluma a ty nevypadáš jako jeho fanoušek. Nabízíme ti tu možnost být součástí něčeho většího."

„Přesně tak," ujala se slova Val. „Sháníme další členy a vypadá to, že by ti bodlo, kdybys mohl se svým životem něco udělat. Vždyť jsi málem umrzl v Bouři, jaký větší budíček bys potřeboval? Chci se ujistit, že chápeš, o co nám jde. Bojujeme za dobrou věc, tak co na to říkáš? Buď upřímný."

„Chcete upřímnost?" zasmál se Hektor a ležérně si položil nohy na stůl. „Máte ji mít. Abych pravdu řek, byl jsem zvědavý, co mi to vlastně chcete říct. Ale nabídka práce?! Díky, nechci."

„Raději si to ještě rozmysli," vyzvalHektora Ada, ale ten ho neposlouchal.

„Rozmyslet? A co přesně? Tohle všechno mi zní jen jako nóbl název pro nóbl Zimžírky. Myslím si, že jste v háji úplně stejně jako já a jediný rozdíl je v tom, že je vás víc. A pardon, ještě máte ty svoje tunely, vuhúú. Mně tenhle život náhodou vyhovuje. Umím si poradit a nepotřebuju mít za zadkem partu otrapů. Promiňte, ale tenhle chlapík," Hektor na sebe namířil palce, „jede vždycky, jen a pouze, sólo."

„Takhle sis to představoval?" zašeptala Val směrem k Adovi.

„Musíme na něj racionálně," oponoval. 

Ada doufal, že když Hektorovi v klidu řeknou, co dělají, přestane je sabotovat a přidá se k nim.

„Ale no ták," zarazila ho. Věděla,že Hektora v tomto rozpoložení nemohou přivést k ostatním. „Umíme to líp. Teď se podívej, jak se to má dělat," řekla a obrátila se k Hektorovi.

„Vypadá to, že mi nedáváš jinou možnost, Heku. A to je škoda," povzdychla si. „Hrozná škoda. Zbavte se ho," oslovila muže stojící za ním.

„To už jsi říkala, ne?" zasmál se Hektor, který si nebyl vědom blížícího se nebezpečí. „Ani ne pár minut zpátky a hle, tady jsem."

„Tentokrát mluvím vážně. Jsi pro nás až moc nebezpečný."

„Nebezpečný?!" Hektor ucítil, jak ho dva lidé zezadu zvedají ze židle. „To bude ňáký omyl. Jsem zlatíčko, vážně."

Zaslechl, jak se za něj Tom pokoušel u vedení přimluvit, jenže ho nikdo neposlouchal.

„To sis vážně myslel, že tě tady schováme před Bouří a pak tě prostě pustíme?" Val si zjevně situaci užívala. „Poslouchal jsi nás vůbec?"

„Oukej, oukej..." Hektor hrál o čas, a přitom se pokoušel vytrhnout se svým věznitelů. „Na moji obranu bych ale dodal, že jsem sem ani nechtěl chodit. Jenže vy jste mi nedali zrovna na... tohleto... na výběr."

„Nic jsi nepochopil," pokračovala, zatímco se Hektor stále cukal v silném sevření. „Buď jsi s námi, nebo proti nám. A tím být s námi myslím opravdovou spolupráci. Ne, jen tak na oko, ne, že se za pár minut objeví chlapec, co jede sólo," sykla.

Stisk Hektorových věznitelů nepovoloval. Vzpouzet se nemělo smysl, drželi ho pevně.

„Fajn, fajn, fajn," odsekl poraženě. „Pomůžu vám, když mě tak hezky prosíte."

„Moudrá volba," usmála se Val.

„Dostanu už svůj kolt?"

„Říkali jsme ti, že si ho musíš zasloužit," řekl Ada chladně. „Od této chvíle tě budeme sledovat. Získej naši důvěru a dostaneš zpátky kolt."

„Tome!" oslovila mladíka u dveřích. „Dokonči s ním prohlídku."

„Musí to být zrovna on?" namítl Hektor.

„Jistěže. Na chodbě to vypadalo, že jste si hezky padli do noty," pronesla s ledovým klidem a gestem ruky je vybídla, aby opustili velitelství.

Tom chytil Hektora nekompromisně za paži a táhl ho chodbou pryč. Netrvalo dlouho a velitelství se začalo pomalu vylidňovat.

„Pověz mi, Val, kdy řekneš ostatním celou pravdu?" řekl Ada po chvíli.

V místnosti zbyli už jen oni dva.

„Nikdy..." Val přešla do rohu místnosti a listovala několika papíry, které jí vyplivla ona tajemná mašinka.

„Mluvím vážně," v jeho hlase byla jasně slyšitelná obava. „Údaje nelžou. Kdy jim řekneš, že tahle Bouře byla jiná než ty ostatní? A že jsi Heka nenašla jen tak?"

„Určitě ne teď," řekla a věnovala Adovi široký úsměv. „Zatím se to nikdo nemusí dozvědět. Bude to takové naše malé tajemství."

„Tohle nedopadne dobře." Ada jí sice úsměv opětoval, ale zachoval si svůj vážný tón. „Tajemství vždycky vyplave na povrch," řekl a vyšel z velitelství.

Ada možná odešel, ale jeho slova v místnosti zůstala. Poslední věta ještě chvíli rezonovala Val v hlavě.