Hektor z domu vyletěl jako namydlený blesk. Vůl. Ty seš takovej vůl, nadával si v duchu. Tulí se k tobě taková krásná holka a ty to takhle posereš. Frustrovaně se chytil za hlavu a několikrát zprudka kopl do závěje. Do háje, do háje, do háje! Sníh létal do všech světových stran, ale zdálo se, že to nikomu nevadí. Možná za tím stál fakt, že venku kromě něj nikdo jiný nebyl. Nebo alespoň to si Hektor původně myslel.

„Heku, je všechno v pohodě?" ozvala se za ním osoba zodpovědná za jeho řádění.

Zatraceně, zanaříkal v duchu, když se na ni otočil. Vždyť vona vypadá dobře i ve tmě!

„Ehm, v pohodě?" zopakoval po ní Hektor nejistě. „No, jo," pokrčil rameny a udělal od ní pár kroků zpátky. „Proč se ptáš? Já tu jenom, ehm," řekl a sehnul se k zemi. „Já tu jenom odstraňuju tohle," dodal a vzal do ruky spadlou větev. „Však víš, aby se tady vo to někdo nezabil."

„Nezabil? Myslíš jako o tenhle klacík?" zasmála se.

„Jo, myslím přesně tenhle klacík," zdůraznil. „Je to vážně nebezpečná věc tyhlety... klacíky. Podrazí ti nohu a než se naděješ, tak bum. Zlomí ti vaz, nebo hůř... třeba nohu."

„Vážně?" ušklíbla se Val. „A s ničím lepším jsi nepřišel? To je teda chabá výmluva," povzdychla si. „Tak povídej, o co jde?"

„A o co by mělo jít?" spustil Hektor vyhýbavě.

„Odběhl jsi z parketu, jako kdybys měl za zadkem hordu Smrťáků, takže si myslím, že by bylo fajn vysvětlit proč," zamumlala na odpověď. „Je to kvůli mně? Udělala jsem něco... špatně?"

Hektor na to nic neřekl, jen zarytě zíral do země.

„Já to věděla," pokračovala Val. „Takže JE to kvůli mně. Tancovala jsem jako dřevo, určitě jsem ti i šlápla na nohu. Ach, jo, já jsem fakt nemožná. Takhle se ztrapnit," zamumlala pro sebe rozezleně.

„Ne, ne, ne, kvůli tobě to není," začal Hektor opatrně. „A, a tancovala jsi taky pěkně."

„Nelži mi," osočila ho a celá se roztřásla.

V tu chvíli si Hektor uvědomil, že Valino oblečení nebylo pro pobyt ve venkovních teplotách moc vhodné.

„Počkej, tady," řekl a přehodil přes ni svůj kabát. Sám byl z minulého venkovního fiaska s krycím jménem „zapomenutý svršek" poučený, takže měl na sobě svetry dva. Nemohl říct, že by mu v tu chvíli bylo teplo, ale zimou také netrpěl.

„Díky," řekla překvapeně. „A takže... ten tvůj útěk, to nebylo kvůli mně?" zaváhala.

„Ne, to ne. Já jsem jenom... zpanikařil. Jo, zpanikařil, to je celý," odpověděl a nesměle se usmál. „Já... No, prostě... Ještě nikdy..."

„Taky to pro mě byla novinka," řekla a věnovala mu stejně nervózní úsměv. „Ale bylo to vážně moc pěkné."

„Fakt?" vyhrkl.

„Fakt," přikývla a nahnula se k němu. A i někdo tak neotrkaný jako Hektor si dokázal odvodit, co bude následovat.

Tohle je tvoje první pusa, oznámil mu mozek. Takže se soustřeď a zkus to nezvorat. A tak se i on posunul blíž k Val. Cítil teplo její tváře. Jejich rty se téměř dotýkaly. A pak...

„Je všechno v pořádku?" ozval se z otevřeného okna Jonáš II..

ZA-TRA-CE-NĚ. Pokud měl někdy Hektor chuť změnit se v zabijáka neviňátek, bylo to právě v tuto chvíli.

„Nemáš už náhodou spát?" osočil ho Hektor.

A perfektní chvilka byla v tahu.

„Slyšel jsem něco divnýho zvenku," omlouval se chlapec.

Ten musí mít uši jak pánvičky, povzdychl si Hektor a otráveně protočil oči.

„Divnýho? Běž už spát, jo?" okřiknul ho a okno se v tu ránu znovu zavřelo. „Snad o tomhle zážitku nebude nikomu povídat," zazubil se poté na Val.

„A proč by měl?" usmála se.

„Protože vo tom, co vidí v noci, pak mluví s celým domem. A ještě si to kreslí," ušklíbl se a pak si na něco vzpomněl.

„Ehm, když jsme u těch vobrázků," začal Hektor zdráhavě. „Víš, jak chceš zjistit, no, co je v tý věži?"

Val přikývla a přemýšlela nad tím, kam Hektor směřuje. Jeho tvář zvážněla, což se jí vůbec nelíbilo.

„Je dost možný, že ti Smrťáci nechrání vůbec žádnou věc," pokračoval Hektor, „ale nějakýho člověka."

„Člověka?" zopakovala nevěřícně. „Ale jak jsi..."

„Ani nevim, jestli je to jakože fakt pravda," pokračoval Hektor zadumaně. „Je to jenom divná dětská povídačka, ale říkal jsem si, že by tě to mohlo zajímat."

„Mohlo?" zopakovala s ukřivděným hlasem a odtáhla se od něj. „A proč jsi mi o tom neřekl dřív?"

„Nepřišlo mi to důležitý. Je dost možný, že jde fakt jen o ňákej nesmysl. Navíc, jak tě znám, tak ty bys jim tam udělala hned nálet," zvolal zvesela, ale Val ho probodla rozhněvaným pohledem.

„Je tam člověk, co potřebuje naši pomoc a tys mi o tom nic neřekl," odsekla.

„Třeba ne. Vždyť o tom místě nic nevíme," protestoval Hektor. „Možná tam je jen nějakej pomatenej vědec, nebo tam prostě Smrťáci hlídaj třeba svůj... záchod! Jo, třeba tam fakt chodí jenom na záchod."

„Měl jsi mi o tom říct," zamumlala otráveně.

„Jo? Ale vždyť jsem to udělal! Právě teď!" vyhrkl Hektor rozezleně. V tu chvíli ztratil i tu poslední kapičku trpělivosti, kterou s ní měl. Vůbec se mu nelíbilo, že po celou dobu jejich rozhovoru je on v té něco-jsi-udělal pozici.

„To ty seš tady ta, co nic neříká!" ohradil se.

„Že ti nic neříkám? To bude asi tím, že ti taky říkat nic nemusím," procedila mezi zuby Val. „Možná sis toho nevšiml, Heku, ale já tu vedu odboj."

„Jo, vedeš," ušklíbl se. „A taky ho vopouštíš."

„A co má zase tohle znamenat?" řekla a hodila po něm nechápavý výraz.

„Jen se nedělej, holka, moc dobře víš, vo čem mluvím. Greg mi všechno řek. O tom, jak se chystáš s Adou odejít na to svý tažení a zbytek tady nechat, aby... hledal pomoc, nebo něco takovýho. Neřeklas mi o tom. Jakej jsi vlastně měla plán? Vtrhnout do tý budovy, rozhlídnout se tam, zjistit, že je to prázdný a pak zdrhat pryč, protože tě tady Greg už nenechá?"

„A o tom, že tam má Sdružení zajatce jsi mi chtěl říct kdy? Mohli jsme ho odtamtud dostat už dřív a neplýtvat čas nad nějakou blbou vysílačkou."

„Blbou?!" vyhrkl Hektor. „Tak tahle blbá vysílačka nás má spojit se Smithama. Ale to ty zjevně nechceš, co? Ty jsi ta supr čupr nezávislá velitelka, která se o všechno zvládne postarat sama," odfrkl.

„Shodneme se na tom, že se neshodneme," řekla Val odměřeně. „K tý věži půjdeme zítra ráno," dodala a zamířila zpět k domu. „Můžeš se k nám přidat, nebo taky nemusíš. Mně je to jedno."

Tohle není fér, pomyslel si Hektor, když sledoval, jak odchází. Tohle. Není. Fér. V tu chvíli mu přišlo, že se jejich role vyměnily. Provokovat Sdružení byla ta největší hekovina, která šla vymyslet, a ten nápad byl z její hlavy. Ne z jeho. Z její! Zdálo se, že touha dobýt tu věž a sestavit armádu, která svrhne Maluma z trůnu, byla silnější než Val. Jenže co on?

Hektor, ten si nic z toho nepřál. Jediné, co chtěl, bylo nechat Sdružení na pokoji. Být od něj tak nejdál, jak to jenom šlo. To byla jeho jediná šance, jak dosáhnout toho, že se nezmění. Že ho Sdružení nechytne za pačesy, nelapí ho jako mouchu do pavučiny, a pak ho za kdoví jakých „vymejváren" přinutí obrátit se proti všemu, co má rád. Toho se v tu chvíli bál Hektor asi ze všeho nejvíc. Už předtím ho Malum svými řeči dokázal vyhodit z konceptu. Tehdy však měl u sebe Foua, který vše srovnal do latě, ale nyní? Fou šel do důchodu a Hektor musel spoléhat jen a jen na sebe. A v tu chvíli si byl jistý jen jednou věcí. Pokud Val dovolí, aby se na tu akci vydala, pokud ji k té věži doprovodí, tak to si nad sebou může už rovnou podepsat rozsudek. Proto by tam tedy s ní chodit neměl. Ano, neměl. Je lepší zůstat tam, kde je. Kde se mu líbí. Přesně to mu říkal rozum – nech ji jít.

Hektor se zhluboka nadechl a zavřel oči. Jenže tu byla ještě druhá strana mince. Pokud Val vážně nechá odejít samotnou, tak už ji dost možná nikdy neuvidí. A i když za sebou měli nepěknou hádku, Hektorovi se myšlenka takového odloučení nelíbila. Ani vlastně nevěděl proč. Proč když pomyslel na to, že by Val zmizela pryč, tak se cítil... smutný? Byl to podobný smutek, jaký cítil, když ho opustil Fou, a to už něco znamenalo. Hektor měl pocit, jako by mu hrudník svírala neviditelná síla, která ho odmítá pustit. Měl ji rád. Ať už se mu to líbí, nebo ne. On tu „holku" měl vážně moc rád.

---

A je to tady, blížíme se k polovině a s tím přichází i první větší zlom, který určí směr díla. Asi jste si všimli, že těchto osmnáct částí bylo ve většině případů pohodovými a uklidňujícími kousky. Pokud však kliknete na nadcházející část č. 19 (Sešli se, viděli se, zděsili se), uvedete do chodu věci, které se už nezastaví. Pokračování je tedy jen na vaše nebezpečí a autorku z toho vynechejme, ano?