Mám za sebou první sezení. Je to sympaťák. Dokonce dokázal na chvíli zařídit to, že jsem uvěřil tomu, že se o mě doopravdy zajímá. Zajímá se o mě, protože mi chce pomoct a ne proto, že za to dostane tučně zaplaceno. To se cení. Alespoň ta snaha.
Taky jsem vyfasoval tunu léků. Je to hnus a já se cítím příšerně otupělý a bezbranný. Ty kolem mě chodíš a sleduješ mě. Stále se mě dotýkáš. Mé tělo... Stále na tebe tak směšně reaguje. Nenávidím se za to. Je ale pozitivní, že jinak neděláš nic jiného. Sem tam po mně chceš službičku, sem tam mě osaháváš, ale jinak... Nebiješ mě. Nenadáváš mi... Je to od tebe hezké, Benjamine. Jen. Jen by bylo lepší, kdyby tě v tomhle nenahradila ona. Její slova jsou jako jed a její ostré facky a políčky taky hodně bolí. Nebráním se jí. Nevracím jí to. Ženy se nebijí. K ženám se chová s úctou a s láskou... Jen ona... Nezaslouží si nic z toho. Teď si  sám sobě říkám. Jak ses do ní kdysi mohl zamilovat, ty idiote? Jak jsi jen mohl být tak slepý?
Moc se mi nechce teď psát. Bolí mě ruka. Mám ji naraženou... Nechtěj vědět, jak se to stalo. Ale tobě by to bylo stejně jedno... Všechno, co se týká mě, je ti přece fuk.

To nebyla pravda. V tu dobu se snažil. Snažil se mu to ulehčovat. Ten psycholog. Mluvil s ním o jeho stavu a tehdy započaly první výčitky a první starosti. Pomalu, pomaličku si to všechno začal uvědomovat... O ní ale nevěděl. O ni se nestaral. Ji pomalu vypouštěl. Vynechával. A to byla chyba.