Proč jsi to proboha... Benjamine, ty... Nerozumím a nenávidím tě... Hraješ si se mnou. Využíváš mě. Vím to tak moc dobře. Nejsem pro tebe nic. Ale pozorovat mé reakce musí být zábavné, že? Tak velmi osvěžující. Tuhle reakci jsi ale nečekal, co? Nebo tak napůl? Nejprve ztuhnutí, pak spolupráce a nakonec facka. Proč jsi mě sakra... Proč jsi... Políbil jsi mě, Benjamine a já nevím, jestli ti mám děkovat za ten výbuch pocitů a za dotek tvých hříšných, děvkařských rtů a tvého jazyka... Ten jazyk si ani ne po hodině, co byl v puse mé ex manželky, strkal zase do mé pusy... Je to normální, Benjamine? Odpovím ti. Není. I tak ti ale děkuju. Právě jsi mi dal ten nejkrásnější polibek, jaký jsem kdy zažil. Máš mě omotaného kolem prstu, ale to ty stejně víš.
Stále mě to, ale přivádí k otázkám, kvůli kterým nemohu spát.
Taky se ti to líbilo stejně jako mně, Benjamine?
Zopakujeme si to někdy, Benjamine?
Dokážeš mě někdy milovat a nenávidět stejně jako já tebe, Benjamine?

Ta facka bolela... Doopravdy facku nečekal. Pisatel mu vrazil a pak utekl. I tak... Spolupracoval a to ho tehdy utvrdilo v jeho sobeckém přesvědčení. Ach... Kdyby jen tehdy tušil, kam to všechno povede... Jak nad tím tak ale přemýšlel. Věděl odpověď i teď. Nepřestal by. Z této situace nebylo východisko.
Taky měl otázku na pisatele. Dokážeš mi někdy odpustit?
Na rozdíl od něj, ale nechtěl znát odpověď... Až moc se jí bál.