Dnes jsem vás viděl, Benjamine. Vedli jste se za ruce. Chtěl jsem na vás zavolat a víš co? Nedokázal jsem to. Můj hlas mě zradil, stejně jako ty.
Pak jste se začali líbat. Nevydržel jsem to. Utekl jsem, alespoň jsem se o to pokusil. Nebyl bych to já, abych nezakopl a nespadl. Všimli jste si mě? Samozřejmě, že ne. Kdo by si všiml takové nicky, jako jsem já... Myslíš, že má ještě smysl opakovat, jak moc tě nenávidím? Teď pláču, abys věděl. Líbí se mi, jak ty slané kapky máčí papír a rozmazávají inkoust. Fascinuje mě to. Jsem jako ten rozmazaný inkoust. Už nikdy nebudu stejný...

I on teď plakal. A slzy opět rozmazávaly modrý inkoust.