„Krásko, bude ti vadit, když půjdu spát? Jsem unavená a potřebuju se vyspat," omlouvala se Miranda asi po dalších dvou hodinách, kdy střídavě tančily či seděly na baru spolu s Robem.

„Ne, v pořádku. Klidně běž," usmála se upřímně Mon.

„Díky, jsi zlatá," pousmála se Miranda, krátce ji objala a odešla. Mon spokojeně vydechla nad haldou kamení, jež jí spadla ze srdce kvůli hádce s ní. Chtěla se otočit a vrátit se k Robovi, ale opět jí cestu zatarasila mužská hruď.

„Děláš to schválně?" optala se a pousmála se.

„Ne," zasmál se Tom. „To ten osud," šeptl a zvedl jeden koutek.

„Děláš ten Lokiho úsměv," podotkla nervózně.

„Lokiho úsměv?" zeptal se nechápavě, ačkoliv věděl, o čem je řeč.

„Jo, ta věc s jedním koutkem úst a obočím," pousmála se a rukou mu mávla kolem obličeje.

„Tančíš?" optal se a nabídl jí ruku.

„Dnes kupodivu pořád," pousmála se a vložila svou ruku do té jeho. Od konečků prstů až po paty jí prošel záchvěv, jenž kupodivu nepovažovala za negativní, ale příjemný a svým způsobem cítila obrovskou radost. Tom si Monserrat odvedl na parket kousek stranou dál od lidí a chytil její druhou ruku, neboť vzít ji za pas považoval ještě za příliš velký risk. Mon v jeho rukách cítila oporu a věděla, že je u něj v bezpečí.

„Monserrat?" optal se šeptem.

„Ano?" šeptla a zhluboka se nadechla. Píseň byla už nějakou dobu pomalejší a rytmus houpavý. Tom ji občasně opatrně zatočil.

„Chtěl bych o tobě vědět víc," pousmál se a upřímně se jí zahleděl do očí.

„Co přesně?" zeptala se.

„Má ješitná stránka by odpověděla: Vše. Ale jako gentlemana by mě zajímalo kupříkladu, co ráda děláš," řekl a pousmál se.

„Zprvu bych ti ráda řekla, že je fajn, že toho ješitu potlačuješ," zasmála se a vydechla. „No s mými zájmy je to těžké... Nic konkrétního a zároveň je toho asi dost. Nevím... Jsem otevřená všemu?" usmála se.

„No tak, Mon, musí být něco, co tě opravdu baví," popoháněl ji Tom s úsměvem.

„Ehm... baví mě kreslení a to dost. Ráda si čtu, což mi připomíná, že Doriana mám přečteného jen půl. Baví mě má práce... Doufám, že to slyšel Guill. Na sporty jsem ale levá."

„A co ráda kreslíš?" Poznala, že se ptá se zájmem a nic nehraje, či se do konverzace nenutí. Měla neustálou potřebu hlídat si záda.

„Jsem ulítlá na oči," přiznala a zvedla koutky úst.

„Oči jsou to nejdůležitější," přitakal Tom. „Máš pěkné oči," vypadlo z něj, možná aniž by to chtěl nebo si něco takového uvědomil. Tak se také tvářila Monserrat. Zvedla obočí a svraštila čelo.

„No... díky," pousmála se, načež jí tváře začaly rudnout.

„Červenáš se často?"

„Když mám důvod," odpověděla. Píseň dohrála, lidé začali opouštět sál a zbylo už jen pár zatvrzelých, kteří zůstali posedávat u baru, či se jen pohupovat. Následující skladba byla ještě pomalejší. Tom pustil Moninu ruku a opatrně svou dlaň položil na její pas.

„Je to v pořádku?"

„Ano... je to směšné," pousmála se a položila svou ruku na jeho rameno.

„Copak?" zeptal se a začal se pohybovat v rytmu. Monserrat se podívala do podlahy vedle nich a usmála se.

„Jsem jak puberťačka."

„Je to rozkošné. Každou chvíli potkávám sebevědomé kariéristky a poznat tebe a tvá rudá líčka byla příjemná změna," řekl.

„Co ta košile?" zeptala se. Tom se zamračil.

„Myslíš tu vínem zdobenou?" optal se po chvíli přemýšlení. Potřebovala změnit téma, nejspíš by se asi sesypala. Zapojila všechen svůj um, aby se alespoň na nohách udržela či neutekla do rohu, kde je tma. Pořád ale tušila, že před ním se schovávat nemusí.

„Jo, tu vínem zdobenou," zopakovala.

„Tak tu jsem si schoval jako památku," zasmál se zvučným hlubokým hlasem, jenž tak ráda při natáčení poslouchala.

„No výborně," pousmála se.

„Neruším?" ozval se vedle nich hlas Monina bratra, jehož příchodu si ani jeden z nich nevšiml. Oba ztuhli a zůstala jako zamražení v pohybu. Robovi přišla situace vtipná, ale udržel smích a jen se usmál.

„Ne," odtušila Mon a pustila Tomovo rameno a ruku. I on se donutil přesunout svou ruku kamkoliv jinam, než na její pas.

„Fajn... Mon, jsem ještě mimo z cesty, půjdu na hotel. Zítra se uvidíme, ráno přijdu a něco podnikneme," usmál se.

„Jasně. Já ti ráno zavolám. Děkuju," usmála se na něj a líbla ho na tvář.

„To si nech pro někoho jiného," šeptl jí do ucha. I tak to ale Tom slyšel a usmál se nad krví, jež se Mon hrnula do tváří proudem.

„Dobrou noc," pousmála se na Roba, ačkoliv ho pohledem zabila.

„Dobrou noc. A Tome, postarej se mi o sestřičku." Rob tomu nasadil třešničku, která se barvou podobala Moninu obličeji.

„Žádný strach," usmál se Tom. Když Rob odešel, zůstal s Mon na parketě.

„Asi taky půjdu," řekla Monserrat.

„Já taky, aspoň tě doprovodím," pousmál se Tom a nabídl jí rámě.

„Zvládla bych to i sama," pošeptala, když se zahákla do jeho nabízené paže.

„Starší bratr řekl: Dávat pozor, tak dávám pozor," obhájil svou a rozešel se ze sálu.

„Starší bratr je největší klepna, kterou znám. Být tebou, dávám si pozor, s kým se po nocích taháš a koho doprovázíš až na pokoj," zavtipkovala.

„Pozor na pomluvy bych si dával v případě, kdybych se měl za co stydět. Doprovodit tebe mi žádnou ostudu neudělá," řekl Tom vážně, načež Mon nevědomky zpomalila krok a podívala se mu do očí, kde hledala náznak lži, nepravdy, hry, ale nic takového nenacházela.

„Uvádíš mě rozpaků," zasmála se, aby skryla své opravdové rozpaky.

„Třeba je to účel," podotkl. Už beze slov došli k jejímu pokoji. „Dobrou noc," popřál jí.

„Dobrou," pousmála se a uvolnila se z jeho sevření, ale stihl jí chytit za ruku, načež se na něj nechápavě podívala. Věděl, že by neměl, ale...

„Mon," šeptl a kousíček se k ní přisunul, celou dobu zahleděný do jejích očí. Pootevřela ústa, jakoby chtěla něco říct.
„Tome?" optala se po chvíli mlčení. Nemohl na ni přestat zírat, nemohl se vrátit na zem z hloubky jejích očí. Druhou ruku jí položil na zátylek a přitáhl ji k sobě, a když si uvědomil, že mu neodporuje, jen pocítil další příval emocí a síly, které ho nutili pokračovat dál.

I Mon si ruku položila na jeho hruď a o kousek víc se k němu přiblížila.

Zatoužil ucítit její už na pohled hebké rty na svých, a tak se k ní jemně sklonil, dýchal jí do tváře.

Cítila vzduchu, jenž vydechoval, tančit jí po tvářích a tlukot jeho srdce, jež postupně bilo čím dál víc.

Skrz přivřené oči opatrně nahlížel na ni a byl schopen zastavit se, kdyby vydala jen náznak nesouhlasu.

Chtěla ho políbit, chtěla si pamatovat jeho blízkost, vůni, teplo, jež z něj sálá, a jeho dotyk.

Co jí bránilo překonat těch pár milimetrů a přitisknou se k jeho rtům? Co bylo tou neviditelnou bariérou mezi nimi, kterou se Tom snažil tak odhodlaně překonávat a dostat se za ní? Vždyť už měl jednu nohu přehoupnutou přes onu zeď, stačil jen milimetr a bylo by to. Viděl na ní, že i ona má problém držet se. Co ji ale stále svíralo v provazech?

Miranda... „Tome, já nemůžu," špitla a vytrhla se jeho rukám, i přes bolest, jež jí způsoboval pohled na něj. Vypadal zklamaně, zničeně. „Promiň," šeptla a zmizela za dveřmi.