Pět následujících dní se spolu příliš nebavily, ignorovaly se a nebyly schopné jediného rozhovoru. Ostatně nebýt nějak příliš důležitých věcí, nepromluvila by ani jedna z nich snad jediné slůvko. I Tomovi se Monserrat pokoušela co nejvíce vyhýbat, ačkoliv vcelku nerada, neboť právě on byl jeden z hrstky, se kterými si rozuměla a mohla s ním mluvit, když nemohla s Mirandou. Obě byly naštvané. Mirandu štvala situace s Thomasem. Několikrát se jí zadařilo pobavit se s ním v maskérně, ale zatím došla jen k tématu práce, z čehož neměla příliš velkou radost. Nepomohlo tomu, když se zeptal na Monserrat. Ta byla zase naštvaná kvůli Mirandiným slovům.

Seděla na posteli a četla si. Když do pokoje přišla Miranda, Mon se zvedla a oblékla si kabát a kozačky. Na hlavu si narazila čepku a kolem krku si přehodila šálu. Popadla svou kabelku a vyšla z hotelu ven a mířila ke studiím.

Sníh se skoro bez přestání snášel z nebe a přistával na jejím černém kabátě. Pomalu procházela ulicemi, rozhlížela se okolo sebe a nepřemýšlela nad ničím. Jen se nechala vést po zasněžené cestě mezi domy, kolem ní projížděly auta a lidé procházeli a ignorovali jeden druhého. Většina z nich kamsi pospíchala, někteří, stejně jako Monserrat, šli vycházkový tempem, ale zírali nepřítomně před sebe. Připadali jí jako roboti, jako prázdné schránky. Jen sem tam někoho viděla s úsměvem či zamračenou tváří.

Po chvíli chůze došla ke studiím, prošla vrátnicí, kde pozdravila usměvavého prošedivělého vrátného, a mířila k jejich prostorům. Cestou nenatrefila na nikoho. V šatně si odložila kabát a čepku se šálou a šla k domu Sharpů. Vešla do domu a znovu musela s obdivem prohlížet detaily.

„Guillermo?" zavolala do prostoru a opatrně našlapovala mezi kabely nataženými na zemi.

„Jsme tady!" ozvalo se z kuchyně. Zamířila tedy tam a už slyšela několik hlasů. V kuchyňce postávali Guill, Mia, Thomas a asi tři kameramani.

„Ahoj," špitla Monserrat a zvedla jeden koutek úst.

„Ahoj," odpověděli jednohlasně a usmáli se.

„Co máme v plánu?" zeptala se.

„Mistr Sharpe si popálil ruku a Edith se musí postarat. Dneska musíme udělat jen pár záběrů s těma dvěma, tudíž to bude volnější. Většina štábu má volno," usmál se Guill a odložil štos papírů na desku stolu. Cítila Tomův pohled.

„Dobře. Čekáme ještě na někoho?" Cítila se divně, něco bylo jinak. Všichni se nějak potutelně usmívali a oči jim až podivně zářily.

„Měli bychom být všichni," řekl Guill a zazubil se. „Tak můžeme?" Všichni přikývli a postavili se na svá místa. Mon se odklidila na bok scény a čekala na pokyny režiséra.

„Ty světla nakloňte víc na okraje, prosím," řekl Guill a založil si ruce na hrudi. Podle Mon vypadal zamyšleně, až se musela pousmát. Kamerami alias osvětlovači si natočili světla podle Guillova přání. „Já nevím, pořád to... Monserrat, běž se, prosím, ostavit k té židli a otoč se na mě," řekl a prosebně se na ni podíval. Sic nechápala, proč by tam měla chodit zrovna ona a ne Mia nebo Tom, ale bez řečí se sebrala a postavila se k dřevěné židli vedle stolu a otočila se na svého šéfa.

„Takhle?" zeptala se a svěsila ruce podél těla. Ještě stočila pohled na Toma a Miu. Mia se tvářila nijak, ale Tom ji probodával pohledem, jenž ji tolik znepokojoval od prvního dne. Už se na ni několikrát usmál a upřímně, ale ten jeho vážný pohled... měla z něj takový respekt.

„Zkus jít trochu více do prostoru a hoši světlo na naši kolegyni," pokračoval Guillermo s rozkazy. Monserrat se zamračila, neboť to říkal, naprosto nedávalo smysl. Zmateně se tedy posunula více doprostřed.

„Dobrý?" optala se, načež se na ní zaměřily všechny reflektory, až Mon nic neviděla skrz ostré světlo, jež jí bilo do očí. Oči zamhouřila a zvedla před sebe ruku, aby jen odstínila kužely světla, avšak bez efektu. „Je to nutné? Guille, myslím si, že tohle je moc... tedy pokud nechceš, aby Edith s Thomasem neoslepli." Slyšela odezvu veselého smíchu všech přítomných.

„Ještě moment, Mon. Něco jen... Hochu, můžeš se k ní postavit, ať vidíme, jak to vypadá?" zavolal Guillermo. Monserrat nervózně přešlapovala. Všichni věděli, co se děje, jen ona byla mimo dění díky momentální slepotě.

„Guille!" zafňukala bezmocně a svěsila ramena. Špičkou chodidla bila o podlahu, prsty klepala o svá stehna a mžourala do světla.

„Vydrž, Mon. No tak, chlapče, jdi!" popoháněl Guill kohosi, kdo byl skryt Moninu zraku. Vtom se vedle ní kdosi objevil, aniž by si všimla jeho tváře. Stál vedle ní vysoký, statný muž.

https://youtu.be/k84QxVJd0tI

„Ehm... Tome?" optala se a zvedala k muži tvář.

„Já jsem tady, drahá," ozvalo se z úplně jiné strany. První, co ji zaskočilo, bylo, že ji Thomas oslovil tak, jak ji oslovil. Rozjímání nad tím ovšem nechala na později. Druhá věc byla vůně, jež se linula odvedle. Ta vůně, ze které poznávala suchý, horký vzduch, mužnost a železitý nádech. Okamžitě vytřeštila oči a skočila na muže, ve kterém poznala svého bratra.

„Robe!" zaječela přes celá studia, načež ji on už se smíchem omotal ruce kolem pasu a zvedl ji k sobě, až se jí nohy odlepily od země. Světla uhnula bokem.

„Mon, ty veverko moje," zasmál se. Monserrat rukama svírala jeho ramena a tiskla se k němu, jako ještě nikdy. V očích jí štípaly slzy štěstí, jež nechala volně spadat na jeho maskáčovou bundu. Na tváři jí škrábalo jeho strniště a dobře si uvědomovala jeho silné paže, které od poslední doby ještě nabraly na objemu.

„Je z tebe kus chlapa," šeptala mu do ucha mezi vzlyky. Až teď si uvědomovala hlasitý potlesk kolem nich. Když od svého bratra kousek odtáhla svůj obličej, podívala se na ostatní, kteří radostně tleskali a usmívali se. Mon vydechla a usmála se. Rob ji položil na zem, ona své ruce nechala na jeho pažích a prohlížela si ho. Jeho oči, které tak dlouho neviděla, ale nikdy by nezapomněla, jak vypadají, se na ni usmívaly tak, jak to uměly pouze ony. Oči měli na chlup stejné, podobně jako úsměv, který si teď i Thomas na takovou dálku vychutnával, přičemž s úsměvem pozoroval objímající se sourozence se slzami v očích, přičemž jeden z nich už je neudržel skrývat. S tím úsměvem byla tak krásná.

„Tys vyrostla," pousmál se Rob a chytil Mon za tváře. Protočila oči a popotáhla.

„Jsi pořád stejný," usmála se a vlepila mu pusu na tvář, kvůli tomu se ale musela vyhoupnout na špičky a přidržet se jeho předloktí. „Co tady vůbec děláš? Neměl jsi přece jezdit."

„Překvapení sestřičko," zazubil se na ni. Monserrat změnila barvu a bouchla ho pěstičkou do hrudi, která taktéž oplývala svaly.

„Ty idiote, ani nevíš, jak jsem se bála. To mi nemůžeš dělat!" zakřičela na něj a spustila nový příval slz, jež přišly zřejmě v šoku. Rob svraštil obočí k sobě a přitiskl svou sestru zpět k sobě a pohladil ji ve vlasech.

„Promiň, myslel jsem to dobře. Nechtěl jsem tě tak vylekat," řekl šeptem a pousmál se.

„To je jedno, hlavně že jsi tady," usmála se a utřela si slzy. Když se odtáhla a otočila se na ostatní, napadla ji jen jedna otázka: „Vy jste to věděli?" Všichni jen přikývli se široce roztaženými rty.

„Zahrát na tebe takové divadlo není nic jednoduchého. Jsi neskutečně všímavý člověk, Mon a nachystat překvapení je opravdu problém," řekl Guill.

„Já z vás všech jednou zkolabuju," vydechla a usmála se.

Konečně zasloužené prázdniny :D :D Jsem velmi vděčná, za každou hvězdičku a komentáře a jakoukoliv jinou podporu. Taky děkuju sama sobě, že jsem příběh nastrčila do zimy, ačkoliv natáčení probíhalo trochu jindy O:) No nevadí. Každopádně aspoň se myšlenkami na zasněžené Toronto v těchto vedrech můžeme ochladit, i když nás zase rozpaluje Tom, co? :D :D  

Ještě jednou DĚKUJU  a  užívejte volna, mí věrní :D :D