I když Mon musela před Tomem zahánět všechny slzy, které se jí draly do tváří, nakonec byla ráda, když si chvíli před půlnocí položila hlavu na jeho hruď a zaposlouchala se do tepu jeho klidného srdce, načež usnula. 

Ráno si představoval s velkými rozdíly. Místo příjemného probuzení, jež by si od Mon tolik přál, se tak akorát dočkal otravného naléhání budíku, jenž oznamoval sotva 6:00. Zeširoka otevřel oči a klapl po budíku. Mon se sotva probudila, jen cosi zamručela a tvář mu zavrtala do nahé hrudi. 

Aspoň někdo se dočká , problesklo mu hlavou. Svými prsty vjel do jejích hebkých vlasů a několikrát ji pohladil. 

"Mon, vstávat," zašeptal. 

"Thomasi," zamručela. 

"Mon, taky bych mnohem raději trávil celý den v posteli vedle tebe, ale máme dnes práci," šeptal. Pomalu otevřela oči a téměř okamžitě vyhledala ty jeho, jež se na ni mile usmívaly, i tak v nich šla také poznat patřičná dávka únavy. Chvíli mlčela, načež si dlouze zívla a překulila se na Toma. 

"I když bych nejraději spala dál, musím uznat, že takhle dokonalého probuzení jsem se nedočkala hodně dlouho," šeptla mu do tváře a přilepila své rty na jeho. Se spánkem vyhnala všechny starosti pryč. A s jeho polibkem se dostaly ještě dál. 

"To mi nemůžeš dělat," řekl, když se od něj o kousíček vzdálila. 

"Co?" optala se s úsměvem. 

"Teď mám sto chutí zvednout mobil a zavolat Guillovi, že nás zasáhla nějaké nemoc, kterou je třeba léčit v posteli," usmál se. Monserrat se upřímně zasmála a čelo si opřela o jeho rameno. 

"To by zřejmě neprošlo."

"Chceš to zkusit?" ušklíbl se a natáhl se pro mobil. Mon se prudce posadila a mobil mu vyrvala z ruky. 

"Pane Hiddlestone, jako asistent režie je mou povinností veškeré takové nápady lidem jako vy vytlouct z hlavy," zasmála se a vyskočila z postele. Za dlouhých ceremonií a nekonečných řečí přinutila Toma se převléct a vyjít na chodbu. I Mon si oblékla kalhoty a košili, i tak se ale musela vrátit na svůj pokoj, aby si vzala čisté prádlo. Když sama došla ke svému pokoji, neboť Toma poslala do haly, odemkla dveře se zjištěním, že Miranda je už v tahu. Shodila ze sebe oblečení a převlékla se do legín a delšího pleteného krémového svetru. Vlasy si rozčesala a vydala se do vestibulu v kozačkách a hnědém kabátě. K jejímu překvapení u něj již čekalo osazenstvo herců. 

"Dobré ráno," usmála se na ně překvapeně. 

"Dobré," odpověděli ostatní. 

"Můžeme vyrazit?" 

*****

"Guille!" zavolala Mon do haly domu v Casa Loma. 

"Jsem v pokoji nahoře!" ozvalo se. Mon přikývla na ostatní a vyšli k němu. 

"Dneska toho máme hodně. Musíme dodělat všechny interiérové scény tady, jelikož majitel se rozhodl zkrátit nám natáčení tady o den, jelikož na zítra je tady narychlo naplánovaná svatba milionáře a jeho sekretářky... Chytrá holka... No, takže maskérny jsou připravené a šup, šup. Do večera času málo." Na jeho povel se veškerý štáb dal do pohybu. Tom, Mia, Jessica i Charlie se skoro rozběhli do maskérny a kostymérny. 

"Mon?" optal se režisér s prosebným výrazem. 

"Copak?" usmála se na něj a tázavě zvedla obočí. Guilla těšilo, že ji vidí se usmívat za celou tu dobu konečně pořádně. 

"Zvládnete to tady, já bych ještě zkusil ukecat, což znamená rozumně uplatit, majitele. Mám velké obavy, že dneska bychom to opravdu nestihli." 

"No... pokusím se," odtušila Monserrat a trochu zmateně se podívala z Guilla k maskérnám venku. 

"Mon, zvládnete to. Stačí jen vše nachystat k natáčení a jí už tady dojdu," řekl povzbudivě a prošel kolem ní, přičemž ji poplácal po zádech. "Máš na to nejlepší školu!" 

"Jasně," vydechla a raději ani neuvažovala nad nadcházejícími zmatky. Po chvíli jí ale došel fakt, že dal všechny strasti na hlavu právě jí. Trochu se pousmála a už spěšným krokem vyrazila kontrolovat kostymérny. 

"Sakra!" zaklela, jakmile spatřila nachystané herce. Opřela se o kolena a za doprovodu hlasitého smíchu štábu vydýchávala svůj šok. "Já už sem budu bát chodit! O můj bože! Ale je to skvělé." 

"Měsíce příprav se konečně vyplatily," zaradoval se kostymér a vyžádal si u Mon plácnutí. 

"Fajn. Jak se jistě Guill zmínil, na dotočení máme nejspíš už jen dnešek, tudíž počítám s tím, že odejdeme nejdřív za minutu půlnoc. Navíc nachystat první scénu mám na starost já, takže všechny prosím, aby si nechali veškeré pozdní příchody na zítra. Slovy pana režiséra: šup, šup... Ale já vám věřím," usmála se na ně. 

"Slyšeli jste? Šup, šup, práce čeká," pomohl jí kostymér. S děkovým pohledem, jenž k němu poslala, se takto ještě vydala ke kameramanům, zvukařům, osvětlovačům a maskéru si nechala na konec. Když už se vrátila do domu, kde byl všechen nábytek i světla včetně kamer na místě, čekali už jen na herce a Guilla. 

*****

Dotočit poslední scény stálo za všechny nervy, jež Mon ztratila. Ještě téhož večera se s Guillem a ostatními asistenty a střihači dívala na záběry toho dne a skoro se jí tajil dech. Scény s jejími milovanými duchy manželek Thomase Sharpa si zamilovala, ačkoliv potkávat je na chodbách jí způsobovalo menší infarkty. 

Mon se culila jako kdysi dávno, když dostala z testu z matiky aspoň za 2. Matiku nenáviděla víc, než cokoliv jiného. V kapse jí zabrněl mobil. Vytáhla ho a přečetla si příchozí zprávu. 

Počkám u hlavní brány. Tom 

V tu chvíli se culila ještě víc. 

"Skvěle. Takže hotovo. Zítra můžeme něco dotočit ještě ve studiích a další dny se přesuneme do Kingstonu, Hamiltonu. Zvládáme to zatím skvěle," usmál se Guill a oficiálně vyhlásil konec natáčení v Casa Loma. Většina štábu si oddychla, neboť natáčení právě tam bylo pro každého nejnáročnější. S oddechem vzala kabelku, oblékla si kabát a vyšla ven, kde už nějakou tu hodinu panovala tma jako v pytli. 

"Ahoj," loučila se s ostatními, kteří s nově nabytou energií prchali do hotelu. Natěšená spěchala k hlavní bráně. Naneštěstí si ještě chvíli musela počkat, jelikož se její cesta spojila s tou Mirandinou. Teplota okolo, jež nepřekročila nulu, se rázem vyšplhala na bod varu. 

"Ahoj," pozdravila naoko nevinně Miranda. 

"Ahoj," štěkla po ní Mon. 

"Kam letíš?" pousmála se Miranda a zvedla jedno obočí. Mon prudce zastavila a ohlédla se na brunetku. Její výraz připomněl výraz zuřícího býka a v ten moment došlo i Mirandě, že rudovláska nemá barvu obličeje jako vlasů pro nic za nic. 

"Děláš si srandu?" optala se řečnicky Mon. Miranda se vyrovnala v zádech a mírně vystrčila bradu. "Nestydíš se? Není trapně?" Než však stačila Miranda něco říct, Mon pokračovala dále jako rychlík. "To, že žárlíš jako trapná puberťačka, by se ještě překročit dalo. To, žes mě nechala v baru v noci, samotnou, bych ti časem možná odpustila. Ale to, že roztrubuješ mé soukromé záležitosti lidem kolem na počkání a mně za zády, je moc i na tebe. Proč? Tolik tě štve, že s ním něco mám? Jsi neskutečně sobecká mrcha, Mirando." 

"Já, že jsem sobec?!" obořila se na Mon a mírně se předklonila. Lidí kolem již naštěstí moc nebylo, tudíž zuřící ženy netvořili přílišně velké lákadlo k pouličnímu divadlu. "A kdo ze sebe dělá tu největší chudinku, jen aby ji ostatní politovali a objali ji? Děláš ze sebe takovou nicku i před Tomem? Nebo před ním získáš víc sebedůvěry? No tak, Mon, někde v tobě je jistě stále ta dračice, kterou si Ramsay tolik vychvaloval..."

"Mlč!" zakřičela na ni Mon, ale Mirandu nešlo zastavit. 

"Jo, máš pravdu, chtěla jsem Toma pro sebe, kdo taky ne. Kdyby si s ním začala kterákoliv tady, štvalo by mě to o moc méně, než když si začal něco s tebou. Nejsi nic víc, než jen malá ufňukaná holka," pokračovala Miranda pomstychtivě. V hlavě jí kolovaly myšlenky stylu: Když už nebude můj, dám jí to alespoň sežrat. Mon se kupodivu uklidnila a přemýšlela čistě. Neměla potřebu dávat světu najevo, jak moc se v ní zklamala, jak moc jí její slova ubližují, jak moc ji měla ráda, jak moc by chtěla plakat a jak moc by ji chtěla praštit. 

"Je ti lépe?" optala se Monserrat. 

"Ještě ne," hrkla Miranda. "Chytil se na to divadlo o ublížené kočičce, která se schovává před světem, že? Jistě musel být velmi dojat, když ses mu přišla toho večera, kdy Rob odjel, vybrečet na rameno, co? Nemuselas mi lhát, Mon. Proč jsi prostě neřekla, že jsi byla s ním, hm?" To byla možná pravda, z tohoto pohledu to bylo Monserrat trochu líto, ale okamžitě si uvědomila, že lituje nad Mirandou, tudíž pláče na špatném hrobě. 

"Nechtěla jsem ti ubližovat." Což by se nedalo říct v tomto momentě. 

"Ovšem," usmála se sarkasticky Miranda. "Už bylo i něco víc, než ta pusa?" 

"Jsi nemocná?" zvýšila hlas opět Monserrat. Mirandu nepoznávala, ovšem že se stalo, že se v minulosti pohádaly, ale toto by nečekala ani za nejhorší situace. 

"No tak, Mon, určitě musí být mnohem lepší, než..."

"Mlč, Mirando! Neustále vyčítáš mně, že s ním něco mám! Tak mám a co?! Vadí ti tolik, že s Tomem nejsi ty? A zamyslela ses nad tím, proč to tak je? Jestli veříš pouze své utkvělé představě, že Thomas cítí cosi jako debilní potřebu nechat mě u sebe vybrečet, jsi na tom zřejmě hodně špatně. Napadlo tě, proč si vybral mě a ne tebe? Mirando, nejsou jenom chlapi, kteří naběhnou na dlouhé nohy, tvar těla přesypacích hodin, hezké tvářičky a chichotání na úrovni první třídy. Zamrzla jsi v pubertě, a když ne tělem, tak tvůj mozek na tom je takto určitě. Nemám na to, Mirando. Je konec, nechci tě v životě vidět, nechci slyšet tvůj ubohý smích a nechci cítit ten odporný parfém... Je jak feromony. Končím, nazdar," zakončila svůj monolog Mon, otočila se na patě, mávla rukou a vydala se k bráně. 

"Já jsem ještě neskončila!" volala za ní Miranda. 

"Ale já jo," štěkla Mon. 

Miranda tiše sledovala Mon s hrdým krokem, jímž se vydala pryč. Téměř okamžitě věděla, že se z hotelu vyběhne hned ráno na první letadlo. Její práce nestojí za její hrdost. Nasupeně se rychlým krokem rozešla pryč. Tep srdce se vyšplhal až do nebezpečných výšek a krev v ní vařila. 

"A tady jsi," usmál se Tom na příchozí rudovlásku, jejíž oči vyzařovaly podivný zápal a tváře měla rudé, nikoli však studem jako obvykle. "Stalo se něco?" optal se opatrně. 

"Drobné vyříkání si," usmála se Mon a došla k němu, načež udělala, co potřebovala snad nejvíc. Popadla Toma za límec kabátu a přitiskla se k němu a vášnivě se přilepila k jeho rtům. Tom zaskočeně, avšak potěšeně spolupracoval, chytil Mon za boky a ještě těsněji ji k sobě přitáhl. Svými rty sváděli boj, jež kupodivu vyhrávala Monserrat, ale Tom za ní dlouho neotálel. Když se přinutili se od sebe vzdálit, podíval se Tom do její tváře. 

"To bylo asi moc, ale věř mi, potřebovala jsem to jako sůl... Díky," pousmála se rozpustile a schovala tvář v dlaních. 

"Šílíš? Já bych měl děkovat," vydechl Tom ochromeně s úsměvem. "Co tě tak rozpálilo?" 

"Miranda," zašklebila se. 

"Ups, rána do žhavého?" optal se opatrně a chytil Mon za ruku. Ta svými prsty pohladila hřbet jeho ruky. 

"Spíš dlátem do ledu. Doufám, že jsem dala dost jasně najevo svůj nezájem..." 

"Zasloužila si to?" zeptal se Tom a vydal se pomalým krokem ulicí. 

"Za ty roky... To jsem byla ještě zlatá," zhodnotila Mon. 

Konečně jsem ze sebe dostala všechny nervy... Asi budu lidi nechávat hádat se častěji... :D Ne... na to jsem moc hodná :) Ale že mi to prospělo, díky svým empatiím jsem se dokonale vcítila na Monino místo :) Úplně jsem před sebou viděla Mirandu... a pak Toma :O :D :)

Slovo DĚKUJU, už používám příliš často, ale v jedenáct večer už mě jaksi nenapadá příliš mnoho jiných variací, jak vyjádřit všechny mé úsměvy nad vaším čtením, komentáři a hvězdičkami, tudíž aspoň takto: 

Jsem VÁM strašně moc vděčná a přála bych si spočítat všechny ty litry endorfínů, které jsem už vyplavila laždým dnem nad vaší prozatím kladnou kritikou :) Jste zlatíčka :)* :D