Když ji ráno probudil budík, jenž hlásil 6:30, otráveně po něm klapla a umlčela jeho otravný cinkot. Miranda cosi zabručela a přetočila se na druhý bok.

Plán dne byl takový:

-Rychlá snídaně v jídelně (spolu s ostatními)

-Přesun štábu do studií

-Obhlédnutí prostorů a seznámení se s ostatními (tudíž i s ním)

-Příprava na zítřejší natáčení a návrat na hotel

Mon zalezla do koupelny, opláchla si obličej a umyla si zuby. Vlasy si stáhla do culíku a vrátila se do pokoje. Oblékla si džíny, zelené tričko a černou mikinu.

„Mirando! Vstávej. Musíme jít," zvýšila hlas a zatřepala se svou kamarádkou. Po chvíli přemlouvání se posadila a rozespalým pohledem prohlédla Monserrat.

„Kam ses včera vypařila?"

„Byla jsem unavená," zalhala a uhnula pohledem.

„Fajn a teď pravdu."

„Slila jsem Thomase Hiddlestona červeným vínem," špitla. Miranda vytřeštila oči a zasmála se. Mon si dlaně připlácla k obličeji a padla zády do přikrývek.

„Neulehčuješ mi to!"

„Tos byla ty? Celý večer tam chodil s červeným flekem na košili a vtipkoval, že prý je to nejnovější výstřel italské módy," smála se brunetka.

„No to je sice fajn, ale asi mi ukousne hlavu. Vypadal naštvaně?"

„Ne, normálně se usmíval. Sice jsem s ním nemluvila, ale vypadal, že je v pohodě," pousmála se.

„Je to herec. I kdyby zuřil, dokázal by se usmívat," prohlásila Monserrat a zvedla se z kamarádčiny postele. Chvíli se na sebe dívaly, Miranda se usmívala a Mon se mračila. Pak rudovlásce zakručelo v břiše.

„Tak jdi, já za chvíli přijdu," řekla Miranda a zvedla se z lůžka.

„Tak jo," pousmála se sklesle Monserrat a vyšla na chodbu. Výtahem sjela do haly a přešla do jídelny, kde už byli první členové týmu a snídali.

„Dobré ráno," špitla potichu Monserrat.

„Dobré," ozvalo se jí. Prošla místností na konec k oknům, pod kterými stály dlouhé stoly plné jídla a pití. Na talířek si nabrala několik plátků sýru, rajčata, popadla jednu malou bagetku, do hrnku si nalila horký čaj, hodila do něj plátek citrónu a odešla se posadit k oknu. Vykoukla ven na ulici, kde se snášel sníh a chlad tvořil v rozích skla jinovatku. Zimu měla ráda, dokázala se v ní schovat mnohem lépe než v létě plném barev. Zdálo se to depresivní, ale zimu měla snad nejraději. Milovala sníh, chlad, obláčky páry, které stoupaly od úst a mizely v mrazivém vzduchu mezi sněhovými vločkami, jež se pomalu snášely k zemi a přikrývaly ulice bílou peřinou. Milovala, když se mohla doma schoulit v křesle pod dekou s čajem a knihou, jen občas zkontrolovat sníh. Párkrát zamrkala a rozhlédla se po jídelně, zda-li už nepřišla Miranda. Pohledem se zastavila na již známé vysoké postavě štíhlého muže ve světle modrém triku, černých kalhotách a černé mikině, který seděl u stolu u protější zdi a četl noviny, přičemž upíjel čaj, nejspíše z porcelánového hrníčku, jehož ouško objímal dlouhými štíhlými prsty. Působil jako ideál, alespoň na ni. Na první pohled slušný, elegantní a šarmantní muž s ostrými rysy, hlubokýma očima, jež se do ní minulého večera zabodávaly, ale přesto jí nepřipadaly chladné. Když se na ni díval, připadala si jako malá vystrašená holka, jako kořist. Zažila si dost, aby ve svých 27 letech poznala, kdy se má dravého pohledu bát a kdy jej může vyhodnotit jako neubližný možná zkoumavý. Nemohla z něj spustit oči. I to, jak seděl, mělo své kouzlo. Nohy pod židlí překřížené v kotnících, rovná záda, mírně nakloněná hlava. Odložil hrneček a zakousl se do sendviče. Pozorovala jeho čelisti, které se s každým žvýknutím zatnuly, přes bledou kůži šlo vidět svaly, které pracovaly tak, až ji to málem uhranulo.

I on měl potřebu prozkoumat místnost, a tak odlepil oči od novin a otočil se k oknům. Zbystřil prudký pohyb a následně rudé vlasy, které zazářily ve světle z venku, kontrastovaly se střechami zasypanými sněhem. U oken seděla dívka, nepříliš vysoké postavy, někdo by řekl, že snad i malé, ale jemu připadala jako labuť, spíš káčátko vystrašené ze světa. Nechtěl být příliš nezdvořilý, jistě si ho musela všimnout, ale chtěl si ji lépe prohlédnout, byť to právě ona mu zničila košili, která nebyla zrovna jedna z jeho nejlevnějších. Minulý večer si dokázal ve tmě uvědomit jen její oči. Vykulené, lemované hustými řasami, jejichž duhovky nesly snad každou barvu. Viděl dost lidí a u každého pozoroval právě oči, jež považoval cosi jako bránu do duše. I dívky s těmi nejmodřejšími nejčistšími duhovkami byly často falešné. Z pohledu se dá vyčíst hodně a ten její vypadal... nevěděl, jak to nazvat. Bylo v něm tolik ženskosti a zároveň dětské nevinnosti. Byl omluvný, upřímný a plný strachu a očekávání. Čekala, že by po ní křičel? Že by ji urazil? Nemohl by, i kdyby chtěl. Jen z její ustrašené tváře by slza ukápla snad i tomu šílenému bohu lstí. Nad tím se pousmál, občas ho jeho myšlenky překvapovaly a dost často i bavily. Všiml si, jak slečna žmoulá cíp ubrusu a nervózně vyhlíží z okna. Cítila jeho pohled?

Cítila na sobě pár uhrančivých očí. Cítila ten pohled. Svraštila obočí a tiše mu promlouvala do duše, prosila ho, aby se otočil, aby si hleděl své snídaně, aby ji nechal v klidu. Kdyby jen vstal a zamířil k ní, asi by se nervově zhroutila. Naštěstí však zůstal sedět a po chvíli odezněl i onen otravný a nepříjemný pocit. Vydechla a sklouzla po opěradle židle níž.

„Dobré ráno!" ozval jídelnou vysoký ženský hlas a Mon se otočila na Mirandu, jež vcházela do jídelny plná energie a jakýmsi způsobem narušovala klid, který v místnosti do té doby panoval. Monserrat upila svého čaje a počkala na Mirandu, až se k ní posadí.

„Všimla sis ho? No není on dokonalý?" zeptala se spíše řečnicky.

„Koho myslíš?" optala se Mon a jakože nezaujatě si mazala bagetku máslem.

„No Toma. Sakra, on i v takhle po ránu vypadá k nakousnutí," rozplývala se Mir. Mon se pousmála a zavrtěla hlavou. „Monserrat Whitechapel, přísahám před tebou, že toho chlapa dostanu, ať královna chce či ne," odpřisáhla šeptem Miranda, oči neodtrhávaje od dlouhána v teplácích. „Jak jsi ho mohla slít vínem?"

„Nepřipomínej mi to. Jestli se na mě někdy ještě podívá, propadnu se do země. V lepším případě bude po mně křičet."

„Po tobě?" optala se nechápavě Miranda a skrčila obočí.

„Jakože i tak mě ignoruje už dost lidí?" optala se pichlavě.

„Ne, tak jsem to nemyslela. Jen... Už na první pohled vypadáš jako hodná holka. Nikdo by ti nikdy schválně neublížil," řekla jemně.

„No nevím..."

„Nikdo normální. Hele, to co se stalo, se stalo. Dostala ses přes to, zvládla jsi to a postavila ses na nohy. Chápu, že je pro tebe těžké, najít v někom důvěru, ale musíš se snažit. Už dost lidí se tě snažilo poznat, Mon."

„Já vím... Já se snažím, jen prostě... Nebavme se o tom," rezignovala rudovláska.

„Dobře," přikývla Mir. „Dojdu si pro snídani." Zvedla se od stolu a odešla pro jídlo. Monserrat se mezitím dala do jídla.