Po jídle přibrala knihu a odcházela se usadit zpět do vestibulu, když jí dohnal Tom a chystal se s ní pokračovat v rozhovoru, neboť hned po tom, co dorazili na hotel, se mu vypařila.

„Monserrat?" optal se a donutil ji se zastavit.

„Ano?" zeptala se a zvedla k němu tvář.

„Máte čas, nechcete si... já nevím, popovídat? Můžeme si dát kávu nebo čaj, co vy na to?" usmál se. Zoufale se pokoušela vymyslet výmluvu, cokoliv, jen aby nikam nemusela. Navíc s ním. Nemohla říct, že by jí vadil, že by se ho vyloženě chtěla stranit, ale cítila spíš obrovský respekt. A nevěřila, že by se s NÍ chtěl vůbec bavit.

„No..." Podívala se mu do očí. „Tak dobrá."

„Skvěle. Hned přes ulici je výborná kavárna a čajovna, můžeme se posadit tam?" optal se.

„Dobře, tak já se dojdu převléct," pokrčila rameny a krátce vyhlédla z velkých oken na ulici.

„Stačí deset minut? Sejdeme se tady dole," řekl a mírně zvedl jedno obočí do tázavé grimasy.

„Snad ano. Tak zatím," špitla a odešla bez dalších slov do pokoje.

Chvíli dumala nad tím, co by si oblékla. Nakonec si vybrala džíny, zelené tričko s dlouhým rukávem a černobílé pončo. Hodila na sebe kabát, přes rameno si dala kabelku a vyšla k vestibulu.

Tom už čekal v hale, když výtahem sjela dolů. Ladnými kroky došla až k němu a očekávaně se na něj podívala. Slušelo jí to.

„Můžeme vyrazit?" optal se.

„Je to jen přes ulici," řekla a pousmála se.

„Ano... Můžeme?" usmál se zeširoka.

„Tak dobře," pousmála se i ona a rozpustile vyšla ke dveřím. Nezapřel toho gentlemana a podržel jí dveře. Monserrat prošla kolem něj poněkud v rozpacích a venku se za ním otočila a počkala na něj.

„Je ještě větší zima, než v poledne," konstatovala a přitiskla si kabát blíž k tělu, přičemž se snažila vyhánět krev z tváří. I zarytá romantička jako ona nečekala od muže základní pravidla slušného chování, navíc na ně nebyla ani zvyklá. Nevěděla, jak má k nim přistupovat.

„To ano. Raději zalezeme do tepla, hm?" Všímal si jejího vnitřního boje.

„To by bylo fajn," špitla a spolu s Tomem přešli cestu ke kavárně.

Jakmile se usadili u jednoho stolu v rohu vedle krbu, objednali si a dali se do řeči.

„Monserrat, mohli bychom si tykat?" optal se zničehonic. Chvíli na něj zůstala zírat, ale pak přikývla.

„No, dva měsíce se budeme vídat prakticky denně, myslím, že by to bylo na místě," řekla.

„Výborně. Takže, Tom," pousmál se a natáhl k ní ruku. Nejistě do ní vložila svou a stiskla ji.

„Mon," řekla a zvedla obočí. Vnímala jen hebkou kůži jeho dlaní. I kdyby ho neznala, myslela by si, že žádnou těžkou práci dozajista nedělá. Tak hebkou ruku u muže nikdy nepocítila.

„Líbí se ti Toronto?" zeptal se hned ze startu.

„Toronto je krásné. Moc jsem toho nenacestovala, až na Paříž, Athény a jih Norska, ale tady je zase o něčem jiném. Je tu krásně, i v zimě," pousmála se.

„Nechci teď vypadat, jako kdybys byla u výslechu, ale kdo volal při obědě? Konečně ses pořádně usmála," zeptal se. Monina tvář zvážněla. „Jsem horší než novinář, že? Většinou jsem na tvém místě já a tudíž mi je vzácné zeptat se někoho."

„Ovšem, v pořádku. Já zase nejsem zvyklá příliš často bavit se s někým, koho znám sotva den, tudíž... Omlouvám se za své chování," pousmála se omluvně.

„Jistě máš dobrý důvod, proč to děláš," řekl chápavě a podíval se jí do očí. Monserrat byla, dle jeho názoru, na první pohled nezajímavá dívka. Ale při delším a zřetelnějším pohledu měla v sobě nějakou jiskru. Sic malou a málo používanou, ale ta jiskra ho nutila neustále ji pozorovat. V jídelně, ve studiích. Když šel na oběd, všiml si jí, když seděla schoulená v křesle s knihou v ruce. I na ten okamžik se podíval na její oči, které v tu chvíli hltavě pročítaly řádky Doriana Graye.

„Volal můj bratr. On se ozve taky jednou za dva týdny, ale když už tak je schopný mě velmi zkušeně vytáčet. Mimochodem, pozdravuje on i celá jeho jednotka," pousmála se a poškrábala se na zápěstí, které při tom celou dobu probodávala očima. Přišlo mu roztomilé, jak neustále uhýbala pohledem.

„Že dekuji. Taky je zas někdy pozdrav. Smím-li se zeptat, jak dlouho jste se neviděli?"

„Už to bude půl roku. Rob přijel v létě na dva týdny do Londýna, pak jel za mámou v Devonu a pak byl měsíc doma." Viděl, jak se jí ve tváři odráží smutek.

„To mě mrzí. Jistě je to hodně málo. Jeho přítelkyně..."

„Ha," zasmála se Mon. „Rob není příliš velký romantik a sám si je dobře vědom, že na ženu zatím čas nemá. I když by velmi rád, hold má smůlu, slouží vlasti," pousmála se s nepřítomným výrazem.

„A co rodiče?" zeptal se. Opravdu si připadala jako u výslechu.

„Ehm, máma je v Devonu. Má maličký statek s ovcemi, koňmi. Jezdím ji navštěvovat, ale..." Dobře přemýšlela nad dalšími slovy. „Máma zkrátka nesebrala dobře fakt, že bych ráda dělala u filmu. Představovala si mě jako doktorku, učitelku, architektu nebo právničku. Skoro mě nutila. V ty chvíle se mě svým způsobem zastal i bratr: Má stále hlavu v oblacích, nech ji dělat, co ji baví, řekl vždycky. Táta byl u armády, stejně jako Rob, který jde v jeho stopách. Byl odstřelovač, hodně uznávaný. Pomocí žil. Až jednou domů došla bílá rakev. Mám strašně málo vzpomínek, jen útržky. Byly mi 3. Rob je teď u armády už pátým rokem, je o 6 let starší než já. Nikdy nezapomenu na jeho výcvik. Vždycky dorazil ke mně domů pozdě v noci, vyfutroval mi ledničku, nacpal se mými muffiny a lehl na gauč. Chudák, byl úplně zničený," pousmála se nakonec.

Ta to jednoduché nemá, pomyslel si. Došel k nim číšník s jejich objednávkou. Před Monserrat postavil velký kulaťoučký hrnek čaje, jenž překrásně voněl po bergamotu. Tom dostal svůj zelený čaj s meduňkou na uklidnění.

„Máš to dost těžké, že?" optal se a zvedl jedno obočí do tázavého výrazu.

„Dá se to přežít... no, spíš musím. Ale pomáhá mi Miranda. Ta krásná brunetka na krátko." Nad tím se zamračil. Jistě, všiml si i Mirandy, tu opravdu nešlo přehlédnout, ale Monserrat vedle ní bla vždy zamlklejší. Dívky mu připadaly jako Slunce a Měsíc. Miranda doslova vyzařovala energii a Mon byla vedle ní skoro nepatrná, přesto svým způsobem zajímavá a krásná. „Je střelená, ale už je jako moje ruka," pousmála se a promíchala čaj lžičkou, přičemž do jantarově zbarvené tekutiny položila plátek citrónu. „No a vy... ty?" optala se.

„Jak jsem říkal. Rodiče mám rozvedené, sestry žijí už svůj život a já se snažím žít i něčím jiným, než jen prací," odpověděl.

„No... a jaká je tvá oblíbená role? Chci říct, že každý tě zná hlavně jako Lokiho, ale musím uznat, že jsi skvěle zahrál například Henryho, nebo kapitána ve Válečném koni. Coriolanus byl také úžasný," pousmála se.

„Tak děkuji," usmál se zeširoka. „Loki mi dal hodně, to hlavně on mi nastartoval kariéru a střihnout si roli odvrženého syna, bylo úžasné. Na druhou stranu zase miluji divadlo a Shakespeara, takže Henry a Coriolanus se hrál skoro sám. A práce se Stevenem Spielbergem... už to mluví samo za sebe."

„Mistr Spielberg... E.T., Indiana Jones, Vojín Ryan, Jurský park, Čelisti a můj nejoblíbenější Schindlerův seznam. Pardon, síla zvyku," pousmála se.

„Tvá práce tě baví, že?" zeptal se.

„Ovšem. Opravdu ji mám ráda. Jsem vděčná, že jsem se sem dostala. A věř tomu, nebo ne, že i spolupráce s tebou si vážím," usmála se a lehce se jí přitom zarděly líčka. Thomas se usmál.

„Jsem si jist, že to bude oboustranné," řekl.