Když dorazili na letiště, zanechala Mon veškeré hry a vyběhla z auta. Tom ji následoval až do letištní haly, kde už stála u Roba a horlivě se s ním loučila.

„Dávej na sebe pozor, pozdrav mámu, nenadělej mi v bytě moc nepořádku, zalij těch pár kytek, pokud už nebudou mrtvé, a děj vědět, až dorazíš, hm?" usmála se na něj. 

„Je máma v Devonu, nebo stojí přede mnou?" zeptal se a zvedl obočí.

„Robe," napomenula ho a pousmála se. „Budeš mi chybět."

„Ty mně. A nezapomeň na to, co jsem ti říkal."

„Na své priority?"

„Ano."

„Už jsou postavené," usmála se a dala Robovi pusu na tvář, přičemž ho objala.

„Doufám, že správně," šeptl jí do ucha a pousmál se. Naposledy nasál její vůni a odtáhl se od své malé sestřičky. „Opatruj se."

„Ty," špitla a zaháněla slzičky. „Pa," zachraptěla z posledních sil, kterými bránila pláči zůstat uvnitř a nevyjít na povrch.

„Pa," usmál se Rob, sebral svou tašku a vydal se k letadlu. Mon se za ním dívala, až když už zašel za roh, ale stále zůstala nehnutě stát.

Tom s lítostí pozoroval její záda. Sám pro sebe si pomyslel, že ji pozoruje nějak často. Popošel k ní a opatrně ji chytil za předloktí. S trhnutím se na něj otočila a zvedla svou tvář přímo k němu.

„Půjdeme?" zeptal se šeptem. Přikývla a jemně se pousmála. Pomalým krokem vyšli z haly letiště, kde se venku již z mraků spustil lehce padající sníh, jenž pomalu vše opětovně přikrýval pod novým nánosem bílé pokrývky. „Jsi v pořádku?"

„Nic mi není," špitla, když se posadili v autě. „Jen mi bude chybět."

„Ty to zvládneš," podpořil ji Tom a pousmál se na ni.

„Kéž by," šeptla potichounku Mon a propletla prsty rukou do sebe, přičemž je pozorně sledovala.

„Mon, když budeš kdykoliv něco potřebovat..."

„Přijdu za tebou," doplnila ho a pousmála se.

„Přesně tak," potvrdil jí. Beze slov dojeli až k hotelu, kde Tom zaparkoval a spolu s Mon vyšel ven. Sníh stále neustával a skoro zářil ve světlech pouličních lamp.

„Tome?" oslovila ho tiše. Tázavě se na ni otočil a přistoupil k ní blíže. „Jsi ochoten se ještě kousek projít?"

„Velmi rád, Mon," pousmál se on. Znovu ji překvapil, když jí nabídl rámě, do kterého se nesměle zavěsila, a spolu po boku se vydali tmavou ulicí.

„Tome, chtěla jsem ti něco říct," začala, ale netušila, jak pokračovat dál. Tom se pousmál, ale mlčel. Zamířili k parku přes ulici.

„Já... mrzí mě to všechno. Chovala jsem se..." zhluboka vydechla. „Mrzí mě to." Podíval se jí zpříma do očí a zastavil.

„Mon, bylo-li to kvůli Mirandě a vašemu vztahu, naprosto to chápu. A nechci se mezi vás montovat, ale jsi... Něčím jsi mě zaujala a já nevím, jestli je to tvá nesobeckost, zranitelnost či krása," řekl Tom a bříškem palce pohladil hřbet její ruky, jenž byl mrazem suchý a ledový. I přes ten chlad se jí zarděly líčka. Zůstala beze slov. „Já bych se měl omlouvat za svou sobeckost a tvrdohlavost."

„Co takhle si říct, že už se jeden druhému nebudeme omlouvat. Myslím, že už jsem se naomlouvali dopředu tak na rok, hm?" pousmála se Mon a zvedla jedno obočí.

„Dobře, to zní rozumně," uznal a usmál se. „Ještě něco?"

„Ano..." zhluboka se nadechla, „Rob mi radil, abych se zamyslela a... postavila si své priority."

„Kam tím míříš?" optal se, když chvíli mlčela. Nechtěl tlačit, ale zvědavost ho nutila dál. Opět.

„Před měsícem bych ještě určitě řekla, že mou prioritou číslo dvě, neboť první je rodina, by byla Miranda. Teď bych spíše řekla, že Miranda je až na čtvrtém místě, má práce na třetím a rodina na druhém." Následovala dramatická pauza, kdy se Monserrat odhodlávala k vyřknutí onoho ortelu sama nad sebou.
„A první místo?" optal se Tom šeptem a doufal, že to, co tuší, je právě to, co vyjde z jejích úst.

„Chci, abys byl TY mou prioritou číslo jedna," řekla a vydechla v očekávání. Tom s neměnícím se výrazem chytil Mon za zátylek a přitáhl ji k sobě. S napětím mu hleděla odevzdaně do očí.

„Jen když ty budeš tou mou," šeptl a něžně přiložil své rty na její. Mon své ruce pomalu omotala kolem jeho hrudi a pevně se mu přitiskla do objetí, zatímco ji Tom tiskl k sobě. Cítila obrovský kámen, jenž ji spadl ze srdce a vina, kterou cítila kvůli Mirandy, byla potlačena jeho blízkostí. Jeho dotek v ní probouzel cosi, co necítila od doby, kdy ještě bývala podle slov jejích přátel normální. Cítila štěstí, radost, byla u něj spokojená a zároveň mu byla za to tolik vděčná, až měla pocit, že by mu děkovala celé dny jen za jeho přítomnost. Jeho hebké rty líbaly její, jeho paže jí hřály na zádech, vnímala každý jeho sval. Po chvilce se odtáhli s táhlými výdechy. Mon se pousmála a opřela si čelo, přičemž Tom ji nechal ho opřít o své rty. Zavřela oči a chvilku poslouchala jeho tep, dech a dlaněmi, jež měla stále položené na jeho zádech, cítila pravidelné nadzvedávání v troše zrychleném tempu. Když se znovu odtáhla a podívala se mu do tváře, zeširoka a upřímně se na ni usmál.

„Konečně," šeptl jí. Mon se zasmála a přejela mu po pažích až k dlaním, přičemž si s ním propletla prsty. „Mon, miluju tě." S dětským úsměvem se na něj podívala a nadechla se k odpovědi: „Já tebe."

„Víš, Mon," začal s úsměvem, „Zítra točíme onu velkou tančící scénu v Casa Loma. Thomasovou ideální partnerkou bude Edith a já potřebuju trénovat, jenže nikoho krom tebe tady nemám, a když už jsme si vyznali lásku, stala by ses mou partnerkou pro dnešní večer?" zeptal se. Mon na něj vytřeštila oči a usmála se.

„Jakože mám s tebou tančit?" optala se.

„Myslel jsem, že Guill říkal, že jsi všímavá a plná fantazie. Očekával jsem, že ti to dojde i bez dalších otázek," zasmál se škádlivě.

„Nehraje hudba a jsou tady lidi," podotkla Mon a zvedla jedno obočí, načež se rozhlédla po skoro liduprázdném parku, zasněžených lavičkách a lampách, v jejichž žlutém světle se mihotaly padající sněhové velké vločky. Pohled vrátila k Tomově tváři a zvážněla.

„Hudbu opravdu nepotřebujeme a těch pár lidí, kteří projdou, mi jsou taky vcelku ukradení. Stačí atmosféra, která je, a žena, u které mohu tvrdit, že lepší být ani nemůže." Monserrat s úsměvem protočila oči a na chvíli se zadívala na oblohu.

„Vaše výmluvnost vás jednou dostane i do nebe, mistře Hiddlestone," řekla a pousmála se.

„Máš krásný úsměv," vydechl s obdivem a pohladil ji po lícní kosti svým palcem.

„Chce se mi brečet," oznámila a skousla si spodní ret. Tom svraštil obočí.

„Proč?" Nadechla se k odpovědi.

„Nikdo mi nic takového neřekl," šeptla a pousmála se, přičemž se pokoušela udržet slzičky za svými víčky. Tom vzal její ruku a druhou jí omotal kolem pasu.

„Chyba ostatních," šeptl jí do tváře a začal se pohupovat v pravidelném rytmu. Chvíli jen mlčeli a vychutnávali si krásu okamžiku, kterého bude pro oba jako šafránu. Opřela si hlavu o jeho hruď a zavřela oči.

„Vrátíme se?" zeptal se po chvíli a kousek odtáhl hlavu, aby se mohl na Mon podívat. Ta svou tvář zvedla k němu, usmála se a přikývla. „Budeme mlčet?"

„Prozatím ano, prosím," řekla Mon s vděčností ve výrazu a chytila Toma za paži.

„Dobře," pousmál se a líbl ji do rudých vlasů.

Pro oba bylo vše tak, jak by si přáli. Našli člověka, kterému rozumí, váží si ho a milují ho. Oba byli spokojení, ale i přes všechny sliby, domluvy i přemlouvání si nepřála, aby se o nich dozvěděla Miranda, ačkoliv tušila, že jednou ta chvíle přijde. Mohla jen doufat, že přijde co nejpozději a proběhne bez hádky. Tím si bohužel nebyla tak jista.

Jsem doma! Dva týdny a dost :D :D Svůj písařský absťák hodlám dostatečně a řádně ukojit, tudíž se těším na další dění, jež mám kupodivu alespoň zhruba promyšlené :) 

:D POKRAČUJEME DÁL :D