„Dobře, díky, Mon. Už ti dám pokoj. Vypadáš unaveně, nejsi nemocná?" zeptal se Guillermo, když obešli ještě pár míst a pobavili se o rozestavění kamer a světel.

„Ne, v pořádku. Já tak vypadám normálně," pousmála se.

„Tak bledá?" optal se nechápavě.

„Ano," přikývla Mon a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

„Ideál anglické krásy, co?" pousmál se a sebral ze stolku několik papírů.

„To nevím, ale teď v zimě se toho bronzu příliš pochytit nedá. Navíc se opaluju málo a bledá jsem po mámě. Vždycky byla jak stěna," vysvětlila Monserrat a pokrčila rameny.

„Dobře, tak jo. Zatím se měj, zítra dopoledne nástup tady," rozloučil se režisér a odešel. Během jejich práce vykoukla Monserrat na halu k hlavním dveřím, jimiž v tu chvíli procházela Miranda ve skupince mladších účastníků natáčení. Nemohla se zlobit, dlouho se zdržovala a jí vědět dát nemohla. I tak ji to ale zabolelo. Monserrat vyšla z domu, většina lidí už odešla a jen sem tam zahlédla někoho odcházet. Oblékla si svůj černý kabát, na hlavu si narazila čepici, kolem krku si omotala károvanou šálu laděnou do zeleno červena a popadla svou kabelku. Z kapes vylovila červené rukavice a vyšla ze studií. Plánovala procházku k hotelu. Nebylo to moc daleko a venku se opět krásně rozsněžilo. Začínající zima a sníh jí přivodili nepříjemnou rýmu, a tak z kabelky vytahovala balíček kapesníků, zatímco procházela studii k východu. Jako na potvoru nemohla balíček vylovit a už vcelku vytočeně prokopávala tašku. K jedné ruce přidala i druhou a dál zběsile hledala. Už byla u východu, bokem si otevřela dveře a vykročila na ulici. Dlažba se již zrcadlila ledem, jakmile stoupla na lesklou plochu, noha jí podklouzla a aniž by si uvědomila, popadla čísi rukáv a dotyčného za doprovodu výkřiku jich obou stáhla na zem spolu s ní. Než si vše uvědomila, ležela na zádech s cizí paží za krkem a zírala do nebe, ze kterého se jí do obličeje snášel sníh. Krom uvědomění, že si nepěkně natřískala kostrč, si všímala i měkké paže, ne které měla položenou hlavu.

„To bolelo," ozval se jí vedle ucha ten děsivě sametový hlas. Monserrat se zapřela rukama o zem a Tomovu hruď, aby se mohla postavit, avšak nohy jí opět podklouzly a ona skončila znovu na zemi, tentokrát na boku a omluvně zahleděná do jeho tváře, jež byla mírně zkřivená bolestí, avšak na rtech panoval rozpustilý úsměv. Ona sama bolest potlačovala.

„Já se omlouvám," špitla a za použití velké části sil se vyškrábala na nohy, přičemž se zapřela o jediný pevný bod, čímž byla jeho hruď. Pak mu podala ruku a pomohla na nohy i jemu. Ačkoliv mu příliš nepomohla, ocenil její snahu, a když už se jeho ruky pouštěla, při uvolňování postoje se nebezpečně naklonila nazad a opětovně jí hrozil pád. To už ale Tom zareagoval, popadl ji za pas a pomohl ji najít balanc. Přísahal by, že v tu chvíli byla rudá jako její vlasy.

„Jsem tele," konstatovala a pokoušela se ze sebe shodit sníh.

„Máme na sebe celkem štěstí," pousmál se Thomas a stejně tak ze sebe oprašoval bílé vločky.

„Spíše smůlu," řekla tiše a dál se zbavovala sněhu. Tom se na ni naoko dotčeně zamračil. „Tedy vy máte smůlu na mě. Měla bych nosit amplión a vyřvávat na okolí, ať se sbírá pryč, že se blížím. Pak bych už do vás možná nevrážela," osvětlila a upravila si čepku. „Příště budu svůj příchod ohlašovat dopředu."

„A co když já jen vrážím do vás?" pousmál se Tom a upravil si šedou šálu. Mon se přemýšlivě zamračila.

„Potom byste ale vše neodnášel vy," podotkla a konečně vyhrabala kapesníky.
„Možná je to vše jen karma," usmál se. Konečně se s ním začala bavit.

„Karma? Nic takového není," zavrtěla hlavou a tiše se vysmrkala. Tom se nemohl neusmívat.

„Věříte v osud?" zeptal se.

„Jakože celý náš život je předem daný? Těžko říct. Spíš než v osud věřím v náhodu. Bylo by hloupé, kdyby bylo vše pevně zapsané."

„Jak byste potom vysvětlila naše setkání?" pousmál se a povytáhl obočí.

„Pravděpodobně jako sled událostí. Byla jen náhoda, že jsem vás slila včera večer a stejná náhoda bylo to, že jsem hledala kapesníky a má kamarádky mi zdrhla," řekla Monserrat, upravila si kabelku na rameni a vyrovnala se v zádech. Už si přála opět zmizet.

„A nebyl to osud? Že právě jeho vinou potřeboval Guill vaši pomoc, že vaše přítelkyně odešla, že jste potřebovala kapesník, že jste uklouzla na zmrzlé louži a popadla zrovna můj rukáv?" Cítil, že z tohoto rozhovoru se jen tak rudovláska nevykroutí. Plusové body pro něj.

„Nikdo jiný tu ani není," řekla a podívala se po okolí, které bylo relativně prázdné. Snad jen občas někdo prošel kolem nebo na protější straně cesty, přes kterou se pravidelně pohybovala auta.

„Mohl jsem stát o metr dál a už byste padla k zemi sama." Šach mat. Na to už neměla co říct. Jejich drobnou slovní přestřelku vyhrál on, tudíž měl také právo se vítězoslavně pousmát a založit si ruce na prsou. Překvapilo ho, že Monserrat zmlkla a nevěděla, co říct. Moc toho nenamluvila, ale když už tak to rozhodně stálo za to. Nyní jen svýma očima těkala po jeho tváři. Prohrála onu hru, ve které si oba vedli dobře, avšak on měl o něco navrch. Nepsané pravidlo mu dávalo právo odměny, to jaksi došlo i jí.

„Míříte do hotelu?" zeptal se.

„Ráda bych," přikývla.

„Pak máme společnou cestu," usmál se a zaujal místo po její levici. Monserrat vydechla a společně s ním se vydala ulicí k hotelu.