Uběhly tři dny. Děvčata se vrátila do relativně starých kolejí, Mon se s Tomem bavila pouze pracovně, jelikož se Tom na přátelské rozhovory zrovna moc neměl. Monserrat se každý den vídala s Robem hned po natáčení až do večera, kdy ji vždy doprovodil a vrátil se na svůj hotel. Práce šla všem od ruky, vznikaly nádherné záběry a i Mon si již zvykla vídat na chodbách duchy a zdravit je. Miranda přestala o Tomovi konečně básnit a vídaly se prakticky až večer na pokoji, kde si za celý den musely vše povědět.

Den před Robovým odjezdem do Londýna, kde zůstane další dva týdny a pak se bude muset vrátit do Iráku, přišla Mon do pokoje, tam se převlékla do legín a zeleného delšího trička a z důvodu Mirandiny nepřítomnosti usoudila, že i na večeři půjde sama, tudíž si přibrala rozečtenou knihu a vyšla na večeři do jídelny. Za celý den byla unavená a po večeři se už viděla v posteli. Výtahem sjela do haly, prošla jí a otevřela si lítačky jídelny, jež byla vcelku plná a Mon jen doufala, že je její stůl prázdný. S malým úsměvem si nabrala těstoviny k večeři do hlubokého talíře a zamířila ke svému místu. Cestou minula stůl, kde po většinu času sedávala skupinka herců, včetně Toma.

„Ahoj," usmála se na ně.

„Ahoj," odpověděla jednohlasně celá skupinka se zářivými úsměvy.

„Nechcete si sednout k nám?" zeptala se Jessica.

„Nene, já si sednu..." řekla a podívala se ke svému stolu, jenž byl plný.

„Asi vám nezbývá nic jiného," usmál se na ni Charlie.

„Asi ne," pousmála se a posadila se mezi něj a Jessicu. Tom zarytě sledoval svou porci fazolek a ani se na ni nepodíval. Mon popadla vidličku. Ostatní se vrátili ke konverzaci. Mon jedla, Tom jedl a Jessica je oba pečlivě pozorovala. Očnímu kontaktu se ti dva vyhýbali jako čert kříži. Připadali jí jako malé děti.

Tom si nedokázal přiznat fakt, že by ho odmítla. Minimálně tušil, že se tomu bránit nechtěla. Ty dny, které uplynuly od jejich osudného večera, se mu vyhýbala, poznal to. Byla nesvá k němu i ke svému okolí. I tak to byla stále ta zamlklá Mon, ale nyní jinak.

Mon celou večeři mlčela, ačkoliv se ji pokoušela zatáhnout do rozhovoru, ale vždy je jen nějak odbyla krátkou odpovědí. Netušila proč, ale cítila se divně. Hlasy u stolu, jež příliš nevnímala, jí připadaly jako ticho před bouří. Cítila nervozitu, stažený žaludek, zpocené dlaně, zrychleně dýchala. Ani si neuvědomila, když svůj zrak zarývala do prázdného talíře. Prudce se zvedla od stolu, až dění kolem utichlo. Tom si všiml jejích rozklepaných rukou, zúžených zorniček a potu, jenž se jí zrcadlil na čele.

„Monserrat, jsi v pořádku?" optal se a pomalu se zvedl ze židle. Jess, Mia i Charlie ji pozorovali se starostí.

„Musím ven," špitla a rychlým krokem si razila cestu skrz stoly, načež rozrazila lítačky a pohledem přes slzy hledala dveře z hotelu ven do tmy.

„Jdu za ní," prohlásil Tom a spěšně vyrazil za Mon. Zastihl ji až venku před hotelem, kde stála se zakloněnou hlavou a ztěžka oddechovala. „Mon, je ti dobře?" zeptal se jí. Pomalu na něj otočila svou tvář, z oka jí stekla slza. Zavrtěla hlavou. Přistoupil k ní. Byla tma, a tak už byly ulice vcelku prázdné, jen auta projížděla. „Ten tvůj stav úzkosti jako první den?"

„Je toho na mě moc," šeptla.

„Jen klid," řekl potichu a udělal další krok směrem k ní. Připomínala mu malou srnku příliš vyplašenou světem. Když si prvně o ní a její přítelkyni pomyslel, že jsou jako slunce a měsíc, netušil, jak blízko pravdy je. Trhaně se nadechla a utřela si slzy, přičemž vrtěla hlavou. Od úst jí stoupaly obláčky páry v intervalech kratších, než ty jeho. Její hruď se nadzvedávala podobně jako oné splašené zvěři. Dívala se na něj s prosbou o pomoc, a tak ho nenapadlo nic jiného, než dojít ten kousek k ní, omotat kolem ní své paže a jemně ji k sobě přitisknout. Vděčně své paže propletla kolem jeho zad a svou tvář mu zabořila do hrudi.

„Nezvládám to," šeptla a zhluboka se nadechla.

„Stalo se něco?" optal se a pohladil ji ve vlasech.

„Nic a všechno," špitla. „Rob za dva týdny opět odjíždí, s Mirandou jsme se pohádaly a mám pocit, že náš vztah už není takový, jaký býval."

„Co se stalo?" zajímalo ho. Nepřál si vidět Mon zlomenou. Okamžitě se začal odsuzovat za své ublížení z její strany.

„Miranda... ona je tebou naprosto učarovaná. Dala mi dosti najevo, že by dala cokoliv, kdybys... Pohádaly jsme se, vyčetla mi, co mohla. Sypala sůl do starých ran," šeptala. Tom svraštil obočí. Ani se nedivil, cosi takového od Mirandy by i čekal. „Měla by tu být ona."

„Mon, kdybych si přál, aby tady byla ona, nebyla bys tu ty," řekl jí do vlasů.

„Mir bude zklamaná. Nechci jí ublížit, Tome," šeptla.

„Myslíš i někdy na sebe?" zeptal se.

„Udělala toho pro mě moc, já ji nechci ztratit." Odtušil, že pro ni její kamarádka udělala hodně a nechtěl se mezi ně montovat a ničit jim vztah.

„Dobře," zašeptal a pustil ji. Mon se objala a vydechla.

„Děkuju za objetí," špitla.

„Není zač," pousmál se. „Kdykoliv budeš něco potřebovat, u mě budeš mít dveře otevřené pořád." Smutně zvedla koutky úst, její oči odrážely světlo pouličních lamp.

Proč mi to dělá? ptal se sám sebe. „Měli bychom dovnitř, celkem přituhuje," řekl a vzal Mon kolem ramen, načež ji odvedl až k výtahům.

„Promiň mi to všechno. Zatěžuju tě," omluvila se, přičemž nastoupila do výtahu. Tom zůstal za prahem dveří výtahu.

„Nemáš se zač omlouvat. Rád bych udělal i víc," řekl. Svaly v její tváři byly uvolněné, ale její oči zůstávaly plné hlubokého smutku. Dveře se již začaly zavírat a chybělo pár centimetrů, když mezi křídla dveří strčil Tom nohu a nasoukal se dovnitř.

„Já nemůžu," řekl, jakmile se za ním dveře uzavřely. Chytil Mon za předloktí, přitiskl ji k sobě a své rty přiložil na její. Chvíli si jen strnule uvědomovala onu skutečnost, ale pak se nechala strhnout svými city, vymanila svá předloktí z Tomových dlaní a ruce přiložila na jeho tváře. On své ruce přemístil na její pas a opatrně svými rty objal její spodní.

Pevně k sobě svírala oční víčka a vychutnávala si Tomovu blízkost. On okamžitě ještě víc propadl jejímu kouzlu, jímž k sobě uvázala jeho srdce, onu pumpu, kvůli níž mu v žilách kolovala krev a kdykoliv jen ucítil její vůni, viděl její úsměv, či jen o ní zavadil svou rukou, pumpa zrychlila. Odtáhli se od sebe a Mon si opřela své čelo o jeho hruď. Krom všech těch vyčítavých myšlenek zachytila i pár příjemných pocitů, které byly bohužel utlačovány svědomím.

„Promiň, nemohl jsem."

„Jako bych to neříkala," špitla. „Vždy dostaneš to, co chceš?" Omluvně se jí díval do očí. „Nedělej ten štěněcí pohled," napomenula ho.

„Promiň," řekl.

„Neomlouvej se."

„Bylo to špatně?"

„Dobře to nebylo."

„Co mám říct? Omlouvat se nemám..."

„Nemá smysl nic říkat, Tome," skočila mu do řeči. „Udělals to, já to udělala." Chvíli bylo ticho, pak dodala: „Rob řekl, abych si ustavila priority." Nechápavě zvedl jedno obočí a pootevřel ústa, jichž se před chvílí dotýkala ta její. „Mou prioritou je Miranda. Nechci ji kvůli tobě ztratit."

„Mon, já..." Zavrtěla hlavou, čímž ho donutila zmlknout. Viděl v její tváři vnitřní boj, jenž sváděla se svými slzami. „Jsem sobec."

„Jo, to jo," potvrdila. „Jsme na tom stejně," šeptla a sklopila pohled.

„Jsi cokoliv jiného než sobec," vyvrátil její mínění.

„Přestaň s tím, Tome!" vyjekla a přitiskla se na kovovou stěnu za sebou. Cítil, jak se mu pomalu vzdaluje, aniž by mohl cokoliv udělat, aby tomu zabránil. „Kolikrát ti musím ještě říct, že i když k tobě něco cítím, nechci to!" Cinknutí oznámilo příjezd na patro a dveře se otevřely. To neřekl nic, chvíli mezi nimi panovala úplně ticho, načež se Mon rozběhla kolem něj a proběhla do chodby. Nadechl se, aby zpracoval všechny emoce, její slzy a zároveň aby si v hlavě uchoval alespoň setiny vteřiny jejich polibku.

„Jo... jsem sobec," řekl si pro sebe a prohrábl se ve vlasech, když se rozhodl, že si ji nenechá proklouznout jen tak mezi prsty.