Ačkoliv si byla párkrát nakoupit v malém krámku v ulici, odmítala jít znovu po tom, co se prodavačka za pultem málem zhroutila z její návštěvy. Týden po týdnu letěl jako voda. Slavnostní premiéra proběhla i v New Yorku a s velkými ohlasy i ze strany kritiků. Viděla z ní několik fotek, ale pokaždé, když zahlédla jeho tvář, bodlo jí u srdce a dech se jí zadrhl kdesi hluboko v plicích. Ačkoliv se usmíval, ona v jeho očích viděla něco víc. Co způsobila ona a kvůli čemu poznala, že ten úsměv je výtvor jeho skvělého hereckého umění. Už to bylo několik dní, kdy přestala brečet jako malá holka a jen si občas zaslzela. Na konci října, kdy už skončily všechny premiéry a jen se čekalo na tu Londýnskou, byla jako na jehlách. Po zádech jí běhal mráz, ruce se jí klepaly a prsty nemohla nic pevně uchopit. Když už se stalo, že jí zavolala i máma z Devonu, jelikož slyšela zvěsti o ní a Tomovi, muselo to být opravdu rozebíraným tématem. S politováním se dočkala dalších slov podpory. 

Jednoho rána před dnem velké premiéry v Londýně se nedokázala zvednout z postele. 

Když zavřela oči, viděla ty jeho plné lásky a důvěry, toho co ztratila a znovu našla v něm, co si nechala vzít... Cítila jeho dotek, bříška jeho prstů hladící její tělo neskutečně něžným způsobem... Jeho rty líbající její vášnivě a zároveň tak opatrně, jako by byly jen okvětní plátky růže, ke kterým je jednou shakesperovsky přirovnal... Jeho hlas slyšela bez ustání šeptající slůvka plná romantiky a ód, které nikdy od nikoho neslyšela. 

 Byly to skoro tři týdny, ale stále nezapomněla a vše cítila, jakoby se to odehrávalo v tu chvíli.

Až do večera ležela na gauči a zírala do zdi naproti sobě, odkud zmizela pěkná spousta fotek. Když jí už po několikáté zakručelo v břiše, posadila se a zmučeně si zmáčkla břicho. Hlad ji sužoval již pár hodin, ale zapřisáhla se, že z bytu nevyjde, dokud to vše neustane.

Co ale bude jíst? Popadla mobil a vytočila číslo k nedaleké pizzerii, odkud si objednala. Netrpělivě čekala u okna a vyhlížela poslíčka. Žaludek stále rozmrzele prosil o jídlo, kterého dokázaly přeřvat pouze tóny klasické hudby. Když měla deprese, poslouchala klasickou hudbu, Beethovena, Mozatra, Bacha, Chopina. I když toužila křičet, byla potichu. Konečně se ozval naléhavý zvuk zvonku. Rychle v papučích sbíhala schody s bankovkami v ruce. Rozrazila vchodové dveře a málem srazila mladíka s krabicí v ruce.

"Promiňte," vyjekla a pomáhala mu najít ztracený balanc. Mladý muž se jen zasmál.

"Zřejmě máte hlad, co?" optal se a mžoural do tváře ženy, jejích rysy osvětlovalo pouze pouliční osvětlení. I tak ale poznával její pěknou tvář i s tou spoustou únavy. Svraštil obočí a pootevřel ústa. Mon se zatvářila víc než znepokojeně.

"Jste v pořádku?" zeptala se ho tiše. Přikývl. Hlasitě polkla, neboť se tvářil, že její obličej poznává, což zrovna nepotřebovala. Svěsila ramena. "Můžete mi dát tu pizzu, ať na sebe nemusíme už tak dlouho zírat?" zeptala se ho podrážděně.

"Omlouvám se," hrkl a zmateně jí vrazil do rukou krabici. Nepřestával na ni zírat. "Já... promiňte, že se ptám, ale nejste vy ta slečna, se kterou..."

"Ano," odpověděla zhurta, aniž by dokončil svou otázku.

"No a neměla byste potom být...?"

"Moc se ptáte. Můžete si vzít ty peníze, abych už tady nemusela mrznout a odpovídat na otázky, na které nemáte právo znát odpověď ostatně jako všichni ostatní?" Vzal si peníze z její ruky, ale ještě před odchodem ji chytil za rukáv a omluvně se na ni podíval. Téměř zuřivě se mu dívala do očí.

"Příliš se váš vztah rozebírá, že?" optal se. Neznala jediný důvod, proč by se mu měla zpovídat, ale s dalšími slzami, jež se jí nahrnuly do očí, trochu povolila a přikývla. "Nevšímejte si těch hloupých keců, jsou to jen husy, které závidí. A ta vaše 'kamarádka' je ta husa největší," pousmál se. Mon krátce cukly koutky úst a její tvář nabrala výraz zraněného zvířete. 

"Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!.... Tohle řekl Erich Maria Remarque. Zkuste si z toho něco vzít. Také mám pár špatných zkušeností," pousmál se.

"Na poslíčka jste dost sečtělý, nemyslíte?" pousmála se ona a utřela si slzy s popotáhnutím. Zelenooký mladík se široce usmál a pokrčil rameny.

"Studuju literaturu. Tohle je jenom brigáda." Mon se usmála, ale marně se snažila skrýt pláč. Naprosto ji dojal a v jejím stavu nebylo složité dopracovat se k pláči.

"Pardon," vzlykla a posadila se na schody za ní. Chvíli nevěděl, co má dělat, ale pak se rozhodl posadit se vedle ní. Tiše plakala a byla vděčná, že nemusí být sama. Poprvé plakala před cizím člověkem, ale bylo jí to k smrti jedno. Otírala si slzy, ale i tak okapávaly na papírovou krabici, jež měla položenou na klíně. Mladík jí podal kapesník. "Víte já teď brečím často, ale před nikým, sama zavřená v bytě."

"Chcete si povídat?" zeptal se přívětivě a naklonil k ní hlavu.

"Nemůžu vás zdržovat," zavrtěla hlavou, ačkoliv by velmi ráda.

"O to se nestrachujte, stejně platí mizerně," usmál se. Mon se krátce vyprskla cosi jako zoufalý smích. Podal jí kapesník, který s radostí přijala a otírala si nos a tváře.

"Nevím, kde začít. Asi od konce... Po té první reportáži se strhla vlna..." A pokračovala. Svěřila se se všemi maily i dopisy. I s tím, jak uzavřená je, a jak moc Toma miluje. Přiznala, že ví, že by takové napětí dlouho nezvládla a že si vše bere příliš k srdci. Mluvila a mluvila a mladý muž jí kupodivu vřele naslouchal a pokyvoval a dával jí zapravdu.

"No a nakonec jsem zbaběle utekla s tím, že ten vztah nezvládám a nedokážu nečinně přihlížet té nenávisti okolo sebe. Jsem hloupá, já vím, ale prostě to neumím, nedokážu to ignorovat. Chtěla jsem, aby mě nikdo neznal, abych mohla být jenom nějaká ženská, kterou každý na ulici mine bez toho, aniž by po ní vyřvával kdeco." Zadívala se mu do očí plných soucitu a chápání.

"Ale když ho milujete a on vás, měli byste být spolu, vždyť láska hory přenáší, ne?" pousmál se.

"Je málo lidí jako vy," vzlykla a popotáhla znovu. Usmál se a zavrtěl hlavou.

"Tak si potom takových lidí musíte vážit. Vraťte se k němu."

"Nevím, jestli o mě bude ještě vůbec stát." 

"Byl by blázen, kdyby vás nepřijal s otevřenou náručí," pousmál se. Zamyšleně mu zírala do očí. "Nesmíte poslouchat ty hloupé žvásty."

"Máte pravdu." Vstala a chytila pizzu do obou rukou. Zamračila se a podívala se do světla pouliční lampy. "Nevzdám se a neustoupím. Děkuju..."

"Edward Blake," usmál se poslíček a zvedl se na nohy. 

"Děkuju, Edwarde. Až jednou něco vydáte, dejte mi vědět. Budu první ve frontě na vaši knihu," usmála se a krátce jednou paží muže objala. Zaskočeně ji pohladil po zádech. 

"Tak já děkuji vám. Budete první, které dám kdy vědět o své knize," usmál se na ni. "A dejte panu Hiddlestonovi za mě pořádné objetí... nevykládejte si to nějak špatně..." zazmatkoval, neboť to vyznělo trochu... přitepleně. Mon se poprvé za tolik dní zasmála. 

"Kvůli vám ho i políbím," usmála se na něj. 

"Úsměv vám sluší," pousmál se mladík a tváře mu lehce zahořely. 

"Taky znám jeden citát, i když nevím, od koho je: Láska a přátelství nikdy nezklame, zklame jen člověk. Já jsem byla zklamána a sama jsem pak zklamala. Díky vám, jsem se ale rozhodla to napravit, ještě jednou děkuju," řekla Monserrat a usmála se. 

"Není zač, slečno Whitechapel." 

"Dobrou noc."

"Dobrou." 

Vrátila se domů, zhltla pizzu a dala si sprchu, načež šla hned spát bez jakéhokoliv přemýšlení. 

Udělala chybu a rozhodla se ji napravit. Měla vymyšlený dokonalý plán, jak vytřít celému světu zrak. 

Londýne, třes se. Monserrat Whitechapel si zpět získá toho muže, kterého tolik miluje. 

Usnula s úsměvem na rtech.

Trošku filosofická kapitolka :D Přiznávám se, trochu jsem si i pobrečela :D Ale já brečím furt, takže mi to není překvapením. Jak jde jistě poznat, schází poslední kapitolky do konce :D Chtěla bych strašně moc poděkovat těm, kteří se mnou mou snahu nevzdávali a pokračovali ve čtení, i přes klacky, které jsem házela Mon i Tomovi pod nohy.... Ono nakonec společné překonávání utuhuje vztah, ne? Vaše hvězdičky i komentáře mě neustále nutily k dalšímu vydávání, i když měla kolikrát chuť vzdát to. Netušila jsem, že by se moje povídky až tak uchytily a nemáte ponětí, jakou mám z toho radost, když se můžu o ně s vámi podělit a sledovat váš pozitivní ohlas. Jistě se najde spousta chyb, které já nevidím, ale přísahám, že se s každou kapitolou snažím o to nejlepší a sama u sebe vidím nějaký postup, i když úplně minimální.

DĚKUJU.