Ráno premiéry vyletěla z postele s od odbitím osmé hodiny. Naházela do sebe snídani a usadila se u stolu. 

"Jsem blázen, magor... Bože, Mon, do čeho se to pouštíš?!" mluvila sama k sobě, zatímco vytáčela číslo na Liz. Po pár pravidelných tónech se ozval sympatický známý hlas: "U telefonu Liz Meyers, co si přejete?" 

"Ahoj, Liz. Tady Mon."

"Ježiši, Mon! Ahoj. Jak na tom jsi?" spustila horlivě kostymérka a Mon si dokázala představit její výraz. Monserrat prsty klepala o desku dřevěného stolu, aby alespoň ventilovala svou nervozitu. 

"Dostala jsem se z toho," odpověděla a dlaň položila.

"Ty možná, ale kdybys viděla Toma, Mon, on je úplně zlomený. Nejde s ním ani mluvit, před těmi vtěrkami se přetvařuje, ale než vejde na koberec, tváří se jak ubrečená želva!" pokračovala Liz dál. Bylo jí jich obou tak líto... Na druhou Monserrat chápala. Sama si nedokázala představit, že by se musela potýkat s takovou situací. A Miranda? Kdyby ji potkala, vyškrábala by jí oči svou francouzskou manikúrou.

"Liz, poslouchej, já... přijdu dneska večer, ale slib mi, že se nikomu neozveš. Mluvila jsem s jedním chlápkem... to je jedno, každopádně přijdu, ale potřebuju pomoc. Sama se nezvládnu přichystat." To si nemohla nalhávat. Sama se nechystala ani do kina, jelikož její schopnosti sahaly sotva po kotníky i desetileté holčině

"Mon, já jsem ještě v letadle," zašeptala Liz, jelikož telefonovat za letu nebylo příliš legální. Mon si připlácla ruku k obličeji. Narychlo vymýšlela další plán. 

"Fajn, dobře. Já to zvládnu sama. I tak děkuju, Liz," pousmála se do prázdna. 

"Jsi v pohodě?"

"Jasně, jen mě to rozhodilo... hodně rozhodilo."

"A co se mezi vámi stalo?" zašeptala ještě tišeji Liz. Mon se hlasitě nadechla.

"Řekla jsem Tomovi, že tohle prostě neunesu a že je konec. Odešla jsem, ale po té době... chybí mi a já o něj nechci přijít kvůli bandě... slepic."

"To je dobře, Mon. Hlavně se dostav, nikomu nic neřeknu... Chybíš i jemu," řekla Liz do telefonu s citem takovým, až Mon na druhé straně píchlo u srdce. Chvíli hledala vhodná slova. "Miluje tě."

"Já jeho. Děkuju, Liz." 

"Není zač, zatím ahoj."

"Pa." Zavěsila a svezla se po židli skoro na podlahu, kde momentálně sídlilo její ego, myšlenky i veškeré uvažování. Zoufale bloumala očima po stropu, jestli ji náhodou něco nenapadne. Večer má jít na premiéru, kde celému světu ukáže, že si nenechá vyfouknout toho nejlepšího chlapa pod sluncem, ale nemá co na sebe. Otázka řešená každou ženou minimálně šestkrát v týdnu... Minimálně. Nikdy nic tolik neřešila, ale tohle? Věděla, že kdyby si oblékla ty zelené šaty, bylo by to považováno za společenské fópa, skandál, tabu... Napadala ji spousta slov. Nakonec se se zoufalým zaúpěním vyškrábala na nohy a vrazila do ložnice, kde na dřevěné komodě stála stará pokladnička ve tvaru čtyřlístku, kterou kdysi dávno dostala od Roba, když se stěhovala do Londýna. I s malým příspěvkem, který si rozhodla ponechat na horší časy a pravidelně do ní odkládala po libře, až se pokladnička úplně zaplnila. 

"Jdeme na nákupy..." zafňukala ke keramice a položila ji na zem. Došla pro kladívko a se slovy: "Promiň," třískla do pokladničky, střepy se rozletěly a mezi nimi se ukázaly bankovky i pár mincí. Lítostivě vydechla a peníze si naházela do peněženky. Než se vypravila ven, uběhla snad hodina. "No... mám co dělat." 

Vyběhla z domu se šálou kolem krku, čepicí staženou v obličeji a svým černým kabátkem. Nekompromisně zastavila první taxík, který zahlédla. 

"Oxford street, prosím," zavelela muži za volantem a sundala si čepici. 

"S potěšením, slečno," zazubil se do zpětného zrcátka a sešlápl plyn. Koukla do mobilu a napsala zprávu Robovi: Jedu za prioritou číslo jedna. 

Po chvíli jí přišla odpověď: Nenech se, sestro... A pozdrav :) 

Když řidič přistavil u nákupního centra, kde by ani za normálních okolností nevkročila, vystoupila z taxíku a podala muži peníze. S širokým úsměvem odjel a Mon zůstala vstříc rozlehlé ulici plné obchodů, butiků a salónů sama. Ještě že jsem tolik let šetřila... 

Oběhla již přespočet obchodů, když dorazila už odpoledně asi do osmnáctého obchodu s večerními róbami. Byla unavená, uchozená, nenamalovaná, hladová, žíznivá a rozmrzelá z toho všeho, když už bezradně stále před regály a věšáky s oblečením. 

"Chcete pomoci?" slyšela za sebou hlas. Otočila se na starší ženu v černém oblečení, jakožto zaměstnankyně obchodu. 

"Byla bych neskutečně ráda, kdybyste mi pomohla. Nevím si rady, moc často nenakupuju," pousmála se vděčně Monserrat a viditelně si oddechla. Žena, jejíž černé vlasy byly lehce prošedivělé, přesto je měla jaksi hrdě a elegantně stažené v upraveném přísném drdolu, působila sympaticky, ale trochu se zamyšleně zamračila. To ne... Rukou pokynula Monserrat k rohu uličky, kde se zastavila a podívala se ženě do tváře. Ta k ní mírně naklonila tvář a pousmála se s velkou dávkou mateřského citu. 

"Jste slečna Whitechapel, že ano?" optala se. Mon nejistě přikývla. "Moje dcera absolutně zbožňuje pana Hiddlestona a kupodivu se jí líbíte i vy. Víte, Kate je hodná dívka a empatická a vždycky žárlila na ty ženy okolo Hiddlyho, jak mu říká," usmála se, "Ale vás má ráda. Byla by naprosto nadšená, kdyby vás potkala. Je velmi ráda, že si i muž jako on dokázal najít dívku, jako jste vy. Z vysoka se směje těm ostatním, které ve velkém nakupují voodoo panenky." Mon vytřeštila oči a pootevřela ústa. "Zřejmě jsem vás vyděsila, že?" odtušila žena. 

"To ano... Děkuju vám a svoji dceři pošlete objetí a pozdravy, jelikož jsem se rozhodla přijat její přístup," pousmála se Mon. 

"Samozřejmě. Tak co budete potřebovat?" Její rádkyně byla další, které se svěřila a vypovídala se, neboť dobře věděla, že si žena všechno nechá pro sebe. Mile se usmívala a vřelost z ní jen čpěla. Žena jen zatím poslouchala a sbírala šaty na premiéru. 

Po pár hodinách si byla Monserrat jistá, že si vyzkoušela už víc než dalších deset šatů, ale se žádnými nebyla spokojená. Jedny byly příliš odvážné, další nebyly její styl, u dalších se jí nelíbila barva, měla v nich velké boky, malá prsa, velká zadek, krátké nohy, špatná velikost, něco jí na nich vadilo, až konečně se jí dostaly do rukou šaty, se kterými byla naprosto spokojená. Nebyly odvážné až příliš, skvěle se hodily ku příležitosti, barva naprosto vyhovovala a k podzimu seděly dokonale. 

Připadala si jako princezna. S otevřenými ústy se sledovala v zrcadle a i její poradce spokojeně pokyvoval. 

"Tyhle vám sluší, vynikáte v nich strašně něžným způsobem," usmála se. 

"Děkuju," pousmála se. 

"Tak tyto?" Mon se ještě jednou pečlivě prohlédla, načež přikývla. Na její doporučení si Monserrat ještě koupila krémové lodičky.

Když se převlékla do svého oblečení a zaplatila, s šaty v ochranném obalu v ruce ještě postávala s rádkyní. 

"Kousek odtud je malý salón mé kamarádky, je skvělá a práce, co jí vzniká pod rukama, je asi tou nejdokonalejší, kterou jsem viděla. Volala jsem jí s tím, že jí pošlu jednu slečnu..." 

Dozvěděla se, že její dobrá kamarádka by jí udělala účes, nalíčila by ji a jelikož do večera nezbývá příliš času, mohla by se u ní Mon převléct do šatů a odtamtud rovnou vyrazit na premiéru. Mon vděčně svou poradkyni objala a rozloučila se s tím, že její podnik doporučí všem herečkám, které potká. Vyšla s obrovským pytlem, který ručil,  že se šaty nějak nepoškodí ani neskrčí, ven a hledala onen salón. Musela se jemně usmívat, když  věděla, že na světě chodí pořád pár dobrých lidí, kteří se snaží pomoci, kde se dá. Vešla do skromného salónu osvětleného spoustou světel a tak útulného, že hned věděla, že ho bude navštěvovat častěji. Kupodivu byl prázdný, a tak jen zahlédla drobnou ženu věku podobnou té z obchodu. 

"Dobrý den," usmála se na ni Mon. 

"Dobrý den, slečno Whitechapel," usmála se žena s černými vlasy ve vysokém culíku a v bílém triku s černou sukní. "Amanda mi volala, že potřebujete pomoc, a jelikož víme o vaší... situaci, zavřela jsem salón dřív. Nepotřebujeme přeci zbytečné pohledy, ne?" řekla a už pomáhala Monserrat sundat kabát, odložit šaty a usadila ji před velkým osvětleným zrcadlem. 

"Ani netušíte, jak moc vděčná jsem vám všem. Moc to pro mě znamená."

"Slečno Whitechapel, my, staré husy, jsme rády za to, že si toho hezouna dokázala omotat kolem prstu dívka jako vy, žádná nafrněná modelka, herečka nebo zpěvačka bez vkusu. Nás těší, že má rád vás," usmála se na ni do zrcadla. Mon roztáhla koutky úst do širokého úsměvu. "Jsem Simone." 

"Těší mě, Simone," usmála se. 

Jakmile se Simone dala do práce, nedokázala Monserrat ani postřehnout vše, co ta veselá ženština prováděla. Neuběhla celá hodina, když se Mon opět obdivně prohlížela. Vlasy měla vyčesané do něžného drdolu, v obličeji jí zvýraznila oči, lícní kosti. 

"Jste opravdu úžasná," vydechla Monserrat. 

"Já děkuju a držím palce. Ještě vám pomůžu s těmi šaty. 

Ve finále stála Monserrat v nových šatech na kraji Oxford street pozorována nespočtem návštěvníků a čekala na odvoz, lépe řečeno na taxík. Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. 

Jednou kvůli němu skočím pod vlak...

Nasedla do taxíku a velmi se snažila, aby si šaty neskrčila. Řidič se chvíli podivoval nad stvořením, jež mu nasedlo do auta. 

"Vypadáte jako popelka," pochválil obdivně řidič a pomalu vyjel. 

"Ou," pousmála se. 

"Mám spěchat?" zeptal se. Mon krátce pohlédla na displej mobilu, jež ukrývala v praktické kapse a málem zase zkolabovala. 

"Prosím," šeptla. Do začátku premiéry zbývalo sotva dvacet minut. S trochou štěstí ho ještě zastihne na koberci. Prsty klepala o stehna, jakoby chtěla provoz v londýnských ulicích urychlit. 

Po pár minutách zastavili před budovou, před níž se po zemi táhl rudý koberec...