Zbytek cesty již proběhl bez větších hádek či rozepří a trojice si jen v klidu povídala, když si člověk odmyslel Moniny pohledy, jež vysílala k Robovi. Došli až před hlavní vchod hotelu.

„Sakra," zaklel zničehonic Rob a třískl se dlaní do čela.

„Co je?" zeptali se jednohlasně Mon s Tomem, kteří v tu chvíli mluvili o minulých natáčecích dnech.

„Něco jsem si zapomněl na hotelu. Jen tam skočím a hned se sem vrátím," omlouval se a už pomalu vycházel.

„Tak fajn," pokrčila rameny Mon a podívala se na Toma.

„Až po tobě," usmál se Tom a otevřel jí dveře.

„Ou, díky," pousmála se a vklouzla do haly hotelu. Ta byla kupodivu liduprázdná, jen v rohu stál recepční. „Je tu nějak prázdno, ne?" optala znepokojeně Toma vedle sebe a zvedla k němu svou tvář. Ta jeho byla naprosto klidná a soustředěná, přesto uvolněná. Svýma modrýma očima se náhle zabodl do jejích a ona nebyla schopná jimi uhnout a jen zasněně proplouvala onou modrou mezi bouřkovými mraky šedé barvy, která modř doplňovala.

„Nechceš se jít převléct na pokoj a pak se sejdeme v jídelně?" optal se a zvedl jedno obočí. Monserrat na něj zůstala podezřele hledět a čekala od něj nějaký podraz.

„Tak dobře," špitla nakonec, ale stále ho pozorovala.

„Skvěle, já půjdu taky a za 10 minut v jídelně?" usmál se a čekal na její odpověď.

„Kutíš něco?" zeptala se narovinu, znepokojená jeho výrazem a prázdnotou kolem.

„Já? Nikdy," zavrtěl hlavou a usmál se. Viděl na ní, jak si jej prohlíží s nejistotou a jasnou dávkou podezřívání.

„Tak já za chvíli dojdu," šeptla a pousmála se.

„Jasně," kývl Tom. Ještě chvíli zůstala stát a koukala na jeho úsměv. Nakonec se otočila a vydala se k výtahům. Za celou dobu, než se dostala na pokoj, nenarazila na jediného človíčka. Došla na pokoj, kde za sebou zavřela dveře a rozhlížela se po Mirandě, kterou v pokoji nenacházela. Převlékla se do černých kalhot a kostkované košile, přičemž si vyhrnula rukávy, vlasy si stáhla do vysokého culíku a vracela se do jídelny. Procházela chodbami a stále se rozhlížela kolem sebe, ale pořád nikoho neviděla. Došla k jídelně, jejíž dveře byly zamčené. Párkrát zacloumala dveřmi, ale ani se nepohnuly.

„Tome?" zavolala do haly.

„Tady!" ozvalo se ze sálu naproti ní. Zamračila se a vydala se za ním. Otevřela dvoukřídlé lítačky a zůstala stát.

„Tome, co zase..." Ani neměla šanci to doříct. Rozsvítila se světla a snad celý štáb jednohlasně zakřičel: „Překvapení!" S vykulenýma očima, ústy dokořán a tělem ztuhlým koukala na kopu lidí s úsměvy na tvářích, na zavěšené lampióny a konfety a na Toma s Robem, kteří stáli vedle sebe a culili se jako puberťačky.

„Co to je?" dokázala ze sebe dostat.

„Pár lidí se ti rozhodlo přichystat malou oslavu," řekl Tom a vyšel k ní.

„Kvůli čemu?" zeptala se a zvedla obočí.

„Musí mít bráška důvod překvapit tě?" zasmál se Rob.

„Asi ne, ale z těch vašich překvapení mě asi šlehne. Panebože, proč je vás tady tolik?" šeptala potichu a vyjeveně zírala dál.

„Mon jsi... v pořádku?" optal se s drobnou starostí Rob a došel ke své sestře.

„Jo, jen... znáš mě, jsem jen trochu mimo," pousmála se a zvedla k němu svůj pohled. „Mám tě ráda, Robe." Musel se usmát, zase před sebou viděl tu malou dívenku s odřenými koleny a širokým úsměvem, která nikdy neměla problém ho namíchnout.

„Já mám rád tebe, Mon," pousmál se on a objal ji, načež se sálem rozlehl jásot přihlížejících.

Tomovi připadala šťastná, i přestože byla očividně hodně naměkko. Sledoval každý její trhaný pohyb a bylo mu nadmíru jasné, že nemá daleko do pláče. Snad pláče od radosti. Ale její úsměv mu ukazoval, že pro jiný důvod by v těchto chvílích plakat nemohla. Chápal ji. Vrátil se jí bratr, který každý den za polovinou světa riskuje život.

„Jsou zlatí, že?" ozval se vedle něj ženský hlas. Ani neodvracel pohled od objímajících se sourozenců.

„To ano," potvrdil.

„Monserrat si prošla spoustou nepěkných věcí a Rob ji podržel... pokud zrovna mohl," řekla. Tom se donutil podívat se vedle sebe na vysokou štíhlou brunetku.

„Miranda, že ano?" optal se a pousmál se.

„Ano, pane Hiddlestone," usmála se a ukázala svůj dokonalý úsměv.

„Stačí Tom. Párkrát jsme si popovídali v maskérně, ne?" usmál se on. Mirandě se z jeho úsměvu podlamovala kolena a tajil dech, navíc když se usmíval na ni. Pak se odhodlala otočit svůj pohled zpět k Mon a Robovi.

„Jsou jako dvojčata, když jsou bez sebe, jsou jako půl," pokračovala ve své řeči.

„Nedivím se. Monserrat mi připadá jako křehká žena, která potřebuje oporu." A znovu se podíval jejím směrem.

„To máte pravdu. Minulý rok si chudák prošla peklem," řekla lítostivě Miranda a svraštila obočí.

„Co se jí stalo?" zeptal se zvědavě Tom a vrhl na Mirandu znepokojený pohled.

„Asi bych vám to neměla říkat," řekla potichu a skrz husté řasy se mu podívala do očí, jež sršely zvědavostí a jakýmsi ochranitelským pudem. Bodla ji žárlivost. „Můžeme se někam posadit?" optala se a zvedla jedno obočí. Tom přikývl a spolu s Mirandou, jejíž tvář zdobil samolibý úsměv, se vydal k jednomu stolu v rohu sálu.

https://youtu.be/-ScjucUV8v0

Mezitím se Monserrat po dlouhém objetí od Roba odtáhla a usmála se.

„Zatančíš si se mnou?" usmál se Rob a podal Mon ruku.

„Robe, já..." Nemělo smysl pokračovat, neboť ji popadl za ruku a táhl ji na taneční parket. Začala hrát hudba a Monserrat se musela zasmát.

„Proč mě nikdo nenechá nic doříct?" zeptala se Mon řečnicky, ale i tak se jí dostalo odpovědi: „Mluvíš málo." ..... Sarkastické odpovědi.

„Budu se snažit o nápravu," pousmála se. Rob ji chytil za ruce a začal s Mon energicky tančit. Každou chvíli ji zaskočil otočkou, povyskočením či svým tanečním umem. Smáli se a ke dvojici se brzy přidaly i další.

„Takhle ty trénuješ v Iráku?" zasmála se.

„Takhle trénujeme s chlapci," řekl Rob a opět Mon zatočil. Světla svítila a blikala a doplňovala celou atmosféru. Narychlo se rozhlédla kolem sebe, zahlédla několik lidí s úsměvy na tvářích, ve víru tance či jen se skleničkou u baru, za to zažrané v konverzaci. Bylo příjemné se bavit a vědět, že se baví i ostatní. S Robem si vyměnili místa naproti sobě a hravě tančili dál. V rohu sálu si všimla Toma a Mirandy, kteří se s vážností o něčem bavili. Miranda vypadala spokojeně. Sic to Mon zamrzelo, byla ráda, že si Miranda přišla na své a doufala, že se brzy usmíří. Když se děvčata kdysi několikrát pohádala, vydrželo jim ticho mezi sebou sotva dva dny. Toto už bylo dní skoro pět a žádná z nich se neměla k usmíření, ačkoliv Monserrat už povolovala. Rozhodla se zasáhnout.

***

„Tak povídejte," pobídl Tom Mirandu nedočkavě.

„Monserrat byla od dítěte hodně důvěřivá, ale za to milovala celým srdcem. Na škole se seznámila s jedním klukem, Ramsay. Byl hodný, sympatický, usměvavý. S Mon si hodně rozuměli, ale jak se věnoval jí, zapomínal na své přátele. Zvláště pak jeden z nich byl žárlivý opravdu moc. S Mon se příliš v lásce neměli, ale kvůli Ramsaymu ho vystávala. On ji však ne. Byli spolu už druhým rokem, když se jednou Ramsay vrátil dosti rozzuřený domů k ní. Mon vůbec nevěděla, která bije, co s ním je, jen poznala, že zuří. Po chvíli jí vyčetl, že ho podvedla a že ji s tím klukem viděl jeho kamarád. Samozřejmě Mon nic neudělala a snažila se mu to vysvětlit. Nenechal si ale nic vymluvit. Křičel po ní, ale pak se najednou uklidnil, popadl ji a vlekl ji do ložnice. Tehdy ji doma nechal spolu s ním zavřenou skoro deset dní. Hodně jí ublížil. Pak se do Londýna vrátil Rob, šel ji navštívit a přišel zrovna když... Asi je to jasné. Ramsayho zřídil tak, jak ještě nikdo nikoho. Mon odvedl do nemocnice, kde ležela asi tři dny. Byla zesláblá, potlučená, na dně." Celou dobu upírala své oči na Toma, v jeho tváři se zračila ona lítost a ochranitelství.

„Je strašné, když někdo něco takového dokáže udělat. Já..." Neměl slov, netušil co říct. Byl zaskočený a už naprosto chápal veškeré Monino chování. „Děkuji za vysvětlení."

„Není zač, ale prosím, nezmiňujte se Mon. Ona se o tom moc nešíří," poprosila a nahodila svůj štěněčí pohled, na který byla její kamarádka tolik citlivá.

„Dobře, budu mlčet," pousmál se Tom.

***

„Robe, omluv mě," pousmála se. Rob kývl a Mon odešla za Mirandou. Prodírala se davem k ní, až došla k jejich stolu. „Neruším?" optala se potichu a pousmála se na Mirandu. Tom se široce usmál a zavrtěl hlavou, načež se i Mir pousmála.

„Potřebuješ něco?" zeptala se jí brunetka.

„Mirando, půjdeš tančit?" optala se Monserrat a zvedla jeden koutek úst.

„Jasně," vydechla Mir a zvedala se od stolu. „Promiňte," šeptla omluvně k Tomovi, na jehož tváři zářil úsměv. Mon své kamarádce podala ruku a odešla s ní na parket.

„Mirando..." začala, ale byla opět přerušena.

„Kašleme na to. Nehádejme se, chybíš mi," vyhrkla Miranda a usmála se.

„Promiň," omluvila se Monserrat.

„Já bych se měla omlouvat. Neměla jsem nic takového vytahovat."

„Nemůžu se na tebe zlobit. Zapomeňme na to," navrhla Mon a pousmála se.

„Dobře," souhlasila Miranda s úsměvem a objala Monserrat. Přes rameno jí nahlédla ke stolu, kde ještě seděl Tom a usmála se. 

A jsme doma :D !!! Barvu mám jako rak, lokty sedřené od pádu na kole na štěrku, ale konečně doma... A příští týden 2 týdny na táboře :D 

Co zatím říkáte na příběh? Mě psaní baví strašně moc a naprosto se vžívám :D :D 

Jinak děkuji všem věrným za čtení, hvězdičky i komenty, jste zlatí :* :D :)