Spolu došli až na hotel. Ačkoliv se Tomovi nezdála zrovna v dobrém stavu, hlavně co se psychiky týče, viděl na ní, že bojuje a co nejméně dává najevo. Když přišli, byl vestibul prázdný a chodby na tom byly obdobně. Mlčky nastoupili do výtahu. Dále beze slov prošli chodbou až k jejímu pokoji. Mon z kabelky vyhrabala klíče, zatímco ji Tom pozoroval. Byla nervózní, v očích se jí občasně zaleskla slza zklamání a dech se jí třásl. V ruce již držela klíč, ale váhala.

"Chceš jít ke mně?" zeptal se, když zpozoroval bezmoc v jejích očích. Otočila na něj svou tvář a přikývla. Tom se pousmál, co jen to šlo, chytil ji za ruku a vyšel ke svému pokoji.

***

"Půjdeš do sprchy?" optal se hned, když vešli do místnosti.

"Jo, horká voda by přišla vhod. Na prstech mám asi omrzliny," řekla a mírně se pousmála.

"Dobře, já ti půjčím něco na spaní," řekl, načež se sehnul a líbl ji na čelo.

"Děkuju, Tome," vydechla vděčně a zavřela oči. Cítila se ublížená, zrazená, potopená v přetvářce, ale když se podívala do jeho očí, dobře veděla, že Tom je ten, který ji drží nad vodou. Cítila se u něj v bezpečí, chráněna ním.

"Neděkuj," šeptl jí do vlasů. Mon cukl jeden koutek úst. Dlouho nikomu nepropadla tolik, jako jemu.

"Tak fajn, kdeže je ta..."

"Tam," skočil jí do řeči a ukázal na dveře v rohu pokoje. Monserrat se pousmála a zalezla do koupelny. Vděčně ze sebe shodila oblečení a zalezla do sprchového koutu. Nechala horkou vodu smýt ze sebe všechny nepříjemnosti a strarosti a strach. Umyla si hlavu, vydrbala si kůži a opláchla si obličej. Podívala se na své pravé rameno, kde se jí na bílé kůži přilepily rudé vlasy a se stékajícími pramínky vody se pohybovaly a kroutily jako hadi. Chvíli je jen pozorovala, načež se probrala ze svého snění a otočila kohoutkem. Když se usušila, zabalená v osušce opatrně vyšla z koupelny. Tom seděl na posteli a hleděl do svého mobilu. Když ale koutkem oka zahlédl pohyb, přesunul svou pozornost k podnětu rušení. Mon stála s mokrými vlasy v ručníku kousek od něj, téměř zalapal po dechu.

"Promiň," začervenala se, "Ale neměla jsem si co obléct."

"Moje chyba," vyhrkl horlivě a vyskočil na nohy. Trochu neohrabaně prošel kolem ní a ze skříně vytáhl své modré triko a šedé tapláky, které jí podal. Mon se usmívala, jeho rozpaky jí přišly roztomilé. Začala chápat, jak se zřejmě cítí on ve většině případů rudých tváří.

"Díky," usmála se na něj.

"Jo... Tedy není zač," odpověděl. Musel zavřít oči a několikrát se zhluboka nadechnout.

"Aspoň víš, jaké to je pro mě," řekla a vrátila se do koupelny, aby se mohla obléct. S úsměvem ze sebe shodila osušku a oblékala se.

"Co myslíš?" zavolal za ní a usadil se v křesle. Bradu si opřel o dva prsty a s napětím čekal na další slova. Netušil, co má Mon na mysli.

"Tvé červené tváře!" zavolala ona. Tom se zasmál na uvědoměním se.

"Tak jako tak. Za ty tvé jsem mohl já a za ty mé můžeš ty! Jsme si kvit, krásko," ozval se a znovu čekal s vítězným úšklebkem na tváři. Nemusel vyčkávat dlouho. Nemusel ani poslouchat, neboť místo odpovědi mu stačil pohled na Mon v jeho tričku, které bylo roztomile velké, a její červený obličej. "Opět se červenáš?" zeptal se s širokým úsměvem.

"Těmi lichotkami si mě rozmazlíš," řekla a posadila se vedle něj.

"Trvalo by mi hodně dlouho, kdybych si rozmazlil zrovna tebe," šeptl a zvedl své oči k jejím. Musela se pousmát nad tím výrazem, který již několikrát viděla za kamerou. Dobře však věděla, že tenhle hraný není.

"Ale děláš to znova," podotkla a zvedla jedno obočí.

"To je fakt," uznal. "Ale ty mi za to stojíš." Mon se ještě víc k němu přitiskla a ruku mu položila na tvář.

"Miluju tě," špitla s upřímností a oddaností, jež ho skoro bolela.

"Já miluju tebe," odpověděl, načež se přitiskl k jejím rtům a do polibku vložil všechny své emoce, které oba potřebovali cítit a vydat je tomu druhému. Vnímal její horké hebké rty, které pro něj znamenaly útěk od hektického světa k osobě, jež si přivlastnila jeho srdce, kterou miloval a vážil si ji pro vše. Ať to byla její inteligence, potřeba chránit a pomáhat, milovat, zranitelnost, či její další povahové přednosti nebo krása. Poznal a pracoval se spoustou žen, které měly krásy na rozdávání, ale Mon měla něco, co viděl málokdo, co bylo tím, čím ho svázala. Tom ten provaz cítil, ale za žádnou cenu se mu nechtěl bránit. Věděl, že ho cítí málokdo. A naráz mu jí přišlo líto díky událostem, které ji nutily postavit kolem sebe onu zeď.

"Mon?" optal se, když se od jejích rtů donutil odtrhnout.

"Ano?"

"Mám se vyspat na gauči?" Svraštila obočí v nechápavou grimasu.

"Proč bys to dělal?" nechápala.

"Kvůli tobě... jestli se necítíš, nechci, aby ses trápila. Mně to problém nedělá..."

"O čem to mluvíš?" přerušila ho znepokojeně a o kousek se odtáhla. V tu chvíli si uvědomil, že tímto oficiálně zabil všechnu romantiku.

"Vím o tom, co se stalo."

"Rob?" hádala. Zavrtěl hlavou. "Miranda."

"Vydoloval jsem to z ní já."

"Nemusel ses moc snažit, hm?" zeptala se narovinu. "Tome, i kdybys ji na nože bral, ještě před dvěma týdny by držela jazyk za zuby."

"Jsi naštvaná?" Chvílemi si připadal jako malý kluk.

"Na tebe ne. Já už... Nevím. V průběhu několika dní jsme se úplně odcizily. Když jsem se dala dohromady s Ramsaym, rozuměli si, vycházeli spolu, Miranda byla ráda i za mě. Když se stalo, co se stalo, vrátila jsem se z nemocnice a pár měsíců byla u ní, starala se o mě, stála za mnou. Navzájem jsme si kryly záda." Opřela se o Tomovo rameno a rukama si vjela do vlasů.

"Můžu za to já," těšil ji Tom a pohladil ji po stehně. Mon k němu otočila hlavu.

"Když to řekneš takhle, není to až taková lež, ale spíš jde o to, že..." na chvíli se odmlčela, "Kvůli tobě je z Mirandy mrcha, za to ale nemůžeš... No... Možná kdybys nebyl tak dokonalý," řekla a trochu se pousmála. Tomu se musel usmát i Tom.

"Vážím si té tvé upřímnosti," řekl.

"Já si vážím toho, že můžu být upřímná k tobě," špitla. "Zapomeňme na Mirandu. Stejně si myslím, že se na ni už nebudu schopna ani podívat."

"Dobře... Máš nějaké speciální přání ohledně toho, jak bys chtěla strávit večer?" usmál se. Mon na něj chvíli tiše zírala, načež vyprskla smíchy. Tom svraštil obočí a přemýšlel, čím ji dokázal tak rozesmát. "Znělo to divně, že?"

"Trošku," připustila a nahodila vážný výraz.

"Půjdu do sprchy," řekl Tom a zatvářil se stejně jako ona. Mon se stále stejnou tváří kývla.

"Běž."

"Jdu," prohlásil a zvedl se z křesla, načež se Monserrat převrátila, jelikož sedět na opěradle křesla není příliš chytré, navíc když se jediné vyvažující záváží zvedne. Zůstala sedět na zemi s vykulenýma očima a ústy otevřenými překvapením. Tom se zasmál a pomohl jí na nohy. "Jsi v pohodě?"

"Ehm... asi jo," pokrčila rameny.

"Můžu tě tady nechat bez toho, aniž by sis ublížila?" optal se a zvedl obočí. Mon to své svraštila a našpulila ústa. Vzápětí se vítězoslavně usmála a prohlásila: "Tady máš důkaz, že z tebe lidi padají i na zadek."

"Spíš mi padají k nohám," opravil ji, načež jí jednu paži omotal kolem boku a prudce ji k sobě přitiskl.

"Mně z tebe padají kalhoty," zasmála se a rukou si přizvedávala tepláky výš. Tom se zahleděl na protější zeď.

"Koukám, že to je jedna výhoda za druhou," řekl.

"Nefandi si tolik," řekla potichu, jakoby ho poučovala. To řekla ovšem jen z vtipu.

"Jak nefandi?" dotázal se naoko ublíženě.

"Nechceš raději do té sprchy?" připomněla mu.

"Až po tomhle," šeptl a políbil ji tak, že nebýt jeho paže omotané kolem ní, podlomila by se jí kolena a už podruhé za pár minut by skončila na zadku.