Následující den potkal Tom Monserrat až ve studiu. Měla černé šaty kousek nad kolena s tříčtvrtečním rukávem a vlasy naoko ledabyle stažené v drdolu. Pobíhala okolo Guilla a snažila se mu plnit, co mu na očích viděla.

„Tome!" okřikla ho vedle něj stojící Mia. „Jsi tady?"

„Ano, ovšem," přikývl a podíval se na ni. Mia již byla připravená v kostýmu. S širokou sukní, lehkou košilkou bez rukávů a parukou v drdolu, na něj hleděla se zvednutým obočím s otázkou, zdali je Tom duchem přítomný ve studiu, či je kdesi v Londýně se šálkem čaje v ruce.

„Nevypadáš tak," podotkla Mia, načež Tom už neodpovídal a koukal na protější zeď. „Halo! Země volá Lokiho!"

„Jsem tady," oklepal se Tom a promnul si kořen nosu. Mia zvedla jedno obočí a chystala se k trefné poznámce, ale přišla k nim Mon se štosy papírů v ruce a přerušila ji.

„Ještě pět minut, Guill pořád něco vymýšlí. Jste připraveni?" optala se, ale pohled stále zabodávala do blondýnky před sebou.

„Ano," potvrdili oba herci jednohlasně.

„Potřebujete něco? Kávu, čaj, sušenky? Dneska dělám vše," pousmála se na Miu.

„Kafe by bylo fajn, protože až doděláme tuhle scénu, doufám, že bude rychle, tak vděčně přijmu horký šálek," usmála se Mia a po očku koukla na Toma. Mon přikývla a zvedla pohled k Thomasovi.

„Já nic, děkuji," pousmál se.

„Dobře," špitla Mon a odešla zpět za Guillem.

„Co s ní máš?" zeptala se Mia narovinu a založila si ruce na bocích v očekávání. Tom zvedl jeden koutek úst.

„Nic," oznámil. Bohužel.

„Ne na dlouho," usmála se Mia a pohoupla se na špičkách jako dítě.

„S Jess si můžeš podat ruku," řekl.

„Jak to myslíš?" zeptala se.

„Jedna je větší dohazovačka než druhá," osvětlil. Mia kývla hlavou.

„Hotovo!" zavolal Guill. „Tome, Mio, jste připraveni?" Oba přikývli a přešli na scénu do pokoje obitého dřevěnými deskami s krbem, v němž plál oheň, s velkou postelí a teplým světlem. Guill rozdával poslední rady a Mon, znepokojená nervozitou svého šéfa, stála a poklepávala prsty a desky, jež držela v rukách.

„Hlavně se snažte vypadat přirozeně," křikl Guillermo svou poslední radu a vztyčil na herce palce.

„Nic se neboj!" zavolala Mia s úsměvem.

„To potrvá," postěžoval si šeptem Guill Mon stojící vedle něj.

„Myslím, že to zvládnou rychle. Stačí, když se do děje dostanou," pousmála se na něj povzbudivě.

„Monserrat, poznámka do příštích let: Tyto scény se natáčejí ze všeho nejdéle. Dvojici lidí, kteří jsou jen přátelé, trvá, než onen hraný akt mezi nimi vypadá tak, jak by měl, tudíž opravdově. Navíc když Edith je s mužem poprvé a Thomas nikdy nepoznal jinou ženu než Lucille. Ale díky za tvůj optimismus," usmál se Guill. I on na Mon poznal, že není úplně v pořádku, jak se snažila tvářit. Přikývla a začala si okusovat ret a třít mezi prsty papíry. „Tak můžeme? Akce!"

Celý dialog mezi Edith a Thomasem ji učaroval. Skrýval jakési kouzlo mezi řádky a napomáhal tomu fakt, že Edith mluvila o voze a Thomas o koze. Každý se na jejich rozhovor díval z jiného pohledu. Edith ho brala jako charakteristiku jejích postav a Thomas vnímal její slova jako promlouvání do duše. Tak nějak se cítila i Mon. Každý činí rozhodnutí, postavy se během příběhu rozhodují a mění se. Proč bych se nemohla rozhodnout i já? Najednou jí v hlavě cosi docvaklo a to, když se podívala na Mirandu, jež Toma sledovala málem se slinou na bradě, že Mon ho od sebe odhání kvůli ní. Naráz jí připadla jako sobecká mrcha.

„STOP!" Mon zamrkala a Tom s Miou opustili své role. „Mio, zkus být trochu víc..." a nevěděl jak dál.

„Zkuste se tvářit více zamilovaně. Přeci jen to byla asi láska na první pohled, Edith by měla být Thomasovi oddaná, neboť je ten jediný, koho má," ozvala se Mon a trochu se pousmála.

„Přesně tak," potvrdil Guill a vděčně se usmál. „Díky."

„Není zač," špitla.

Dotočit onu náročnou scénu opravdu trvalo déle, než Mon čekala, ale s výsledkem byl spokojen každý a ať už to nebylo z čirého zážitku z hereckých výkonů, tak pak to byly většinou ženy, které natáčení přihlížely se zatajenými dechy a kyblíkem popcornu. Když pak navečer, kdy si vybraná skupina režiséra, jeho asistentů a Toma s Miou, prohlíželi sestřihy, byli nadšení.

„Je to skvělé," usmála se Mon spokojeně na Miu.

„Že to ale dalo práce," usmála se ona.

„Skvělé lidi. Tak se sbalte a fofrem na večeři." Ani nebylo příliš času odpovědět, Guill energicky všechny popoháněl k akci, úklidu a balení, aby se co nejrychleji dostal k jídlu, jelikož jeho žaludek křičel jídlo, což jasně slyšeli všichni přítomní. Když se všichni nachystali k odchodu, zazvonil Mon mobil s příchozí zprávou.

Jsem na letišti

Rob

„Ne, ne, ne, ne!" panikařila Monserrat a s vytřeštěnýma očima se oblékala do kabátu a jakoukoliv volnou končetinou sbírala své věci a házela je do tašky.

„Děje se něco?" ozvalo se kousek od ní, načež si uvědomila, že všichni už jsou pryč, jen Tom zůstal.

„Rob už je na letišti a já nestíhám!" zaúpěla zoufale a podívala se mu do očí.

„No mám tady auto, můžu tě hodit. Pokud ti to ovšem nebude vadit," nabídl se a při tom se trochu zašklebil nad svou trefnou poznámkou.

„Víš co, mně už je..." zadrhla se. Takhle mu to neřekne. „Dobře, byl bys moc hodný, kdybys mě vzal s sebou."

„Bude mi potěšením," usmál se. Mon popadla zbytek věcí a v podpatcích běžela ven. Tom překvapeně zvedl obočí, načež se zasmál, sebral svůj kabát a pospíchal za ní. Mon zastihl akorát u východu, kde jí ještě stihl otevřít dveře, ale ona jen proběhla a hledala jeho auto. Už se smrákalo a nebe nad Torontem bylo zatažené sněhovými mraky.

„Kde máš auto?" vyhrkla Mon a zvedla obočí.

„Stojíš před ním," mávl Tom rukou na černého jaguára.

„Aha," šeptla Mon a omluvně se pousmála. Tom své auto odemkl, a když se s Mon usadili, nastartoval a vyjel k letišti. „Za jak dlouho tam budeme?" zeptala se a už psala zprávu Robovi.

„Asi za dvacet minut," oznámil Tom a soustředěně pozoroval cestu.

„Díky," řekla a už dopisovala. Když odložila mobil do kabelky, usadila se pohodlněji. „Odlétá za 45 minut."

„To stihneme," ujistil ji Tom a letmo se na ni pousmál. Mon stále přemýšlela, ale po chvíli se utvrdila ve svém rozhodnutí a usmála se na Toma, přičemž si opřela hlavu o dlaň. Oba se v jednu chvíli nadechli ke slovu, čímž se navzájem přerušili a jen se zasmáli.

„Mluv," pobídl ji Tom.

„Dobře," pousmála se. „Chtěla jsem jen říct, že jste dnes s Miou byli skvělí. Guill měl obrovské nervy, ale zvládli jste to dobře."

„No děkuji," pousmál se Tom, Mon připadalo, že skoro stydlivě. Sic počítala s tím, že svého následujícího hereckého výkonu bude jednou litovat, zaklonila mírně hlavu a vystrčila bradu, přičemž pozorně sledovala Tomovu reakci. Koutem oka zahlédl drobnou změnu Moniny polohy a bílá kůže jejího krku a tváří odrazila světlo pouličních lamp. Přes zápěstí až ke krku mu přeběhl mráz.

„Copak jsi chtěl říct ty?" zeptala se zastřeným hlasem a zvedla jedno obočí. Tom chvíli tápal ve formulaci své otázky a Mon pozorovala jeho lehce zmatený roztěkaný výraz s pocitem sladké odplaty a potěšení.

„O, ano. Dnes ti to sluší, Mon. V těch šatech vypadáš..." A nenacházel správné slovo. Opět rychlostí padající hvězdy měnil výraz ze zmateného na plný naděje na správné slovo. Mon si přehodila nohu přes nohu a dál vyčkávala. Musel snad šilhat, když pohledem nakrátko sjel k její noze, jež vykukovala zpod kabátu a sukně.

Dělá to schválně. Seber se, Tome! „Jsi krásná, Mon," řekl hlubokým lehce chraplavým hlasem. Nyní to byla Mon, která musela zhluboka vydechnout a zahnat tak zrn výkřiku šťastné ženy. Nicméně se udržela a usmála se, ale nedokázala zadržet příval krve ve svých tvářích. Toho si všiml Tom a v duchu se vítězně zasmál.

„Děkuji," šeptla co nejsmyslněji a prohlédla si jeho profil. I z boku vypadal dokonale.

„Za to se neděkuje," pousmál se.

„Lichotka zrovna od tebe by zapříčinila kolaps hromadě holek," řekla a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

„A s tebou nedělá nic?" optal se. Nechal ji vymáchat se ve své šťávě. Hru sis začala, já ji mám v plánu skončit.

„Dělá se mnou spoustu věcí, ale naštěstí nekolabuju," zavrněla a pousmála se. Tom musel uznat, že tímto jeho náskok dohnala a sám se usmál.