Na přímořské městečko Plechová lhota padl soumrak, když Igor, hostinský, kterého v městečku všichni měli velmi rádi, svůj podnik pomalinku zavíral. Utřel stoly, zadělal nové těsto na zítřejší várku pečeného chleba a nechal ho v kádi kynout.  Jeho pečivo bylo po Plechové lhotě přímo vyhlášené. Vždy, když roztopil pec a začal péct, sbíhaly se sliny kdejakému starousedlíkovi, který zrovna v okolí pobýval. Jen jednou si dovolil marodit a od obyvatel městečka si vyslechl kázání. Samozřejmě v milém duchu. 

Igor svůj podnik miloval. Hostinec byl jako jeho dítě. Vlastní rodinu neměl a takhle se alespoň měl o koho starat. Každý byl u něj vítaný. Ať už to byl našinec, nebo cizinec, měl zajištěný dobrý oběd, skvělé čerstvé pečivo každé ráno a vyprané peřiny na přenocování. To všechno za velmi přívětivé ceny a milý úsměv hostinského.

Zametl poslední smítka z podlahy, a zašel za pultík, aby se podíval, kolik hostů na přenocování přišlo a kterým má druhý den rozestlat. Zapálil petrolejku a dal se do studování, když v tom někdo vstoupil do místnosti. Dotyčný se zastavil pod schody do druhého patra a rozhlížel se. Byl to mladý chlapec. Věkem tak na sedmnáct let. Byl promáčený, špinavý a asi i celkem hladový. Přibelhal se k recepci a opřel se svou mokrou rukou o pult. Chlapec kulhal a na jeho pravé straně obličeje byl vidět velký šlic a zbytek krve.

„Proboha, chlapče, kde jsi se tak zřídil?" zhrozil se Igor.

„Máte volný pokoj?" zeptal se mladík a ve své náprsní kapse začal lovit váček s penězi. Asi o tom, co se mu stalo zrovna moc mluvit nechtěl.

„Ale jistě. Myslím, že by se tu pro vás něco našlo." odpověděl Igor a nalistoval ve svém diáři obsazenost pokojů. „Ale ano. Pokoj číslo dvě je jednolůžkový, nebo ještě mám volnou čtyřku s manželskou postelí a s výhledem na moře."

„Ten jednolůžák beru." pípl pocestný a  začal počítat peníze.

„Chcete to i s jídlem? Každý den pečeme výborný chleba a housky. Jsou vyhlášené až v Cabridge. A to tam bydlí samí suchaři, kteří skoro nic pořádně neocení."

„Jo, dám si." řekl jen a třesoucíma rukama na dřevěný pult vysypal celý obsah váčku. „Budu tady asi tři dny. Stačí to? Já... zatím víc nemám."

„Bude to deset galeonů. No vida, máte to přesně." řekl Igor a od pocestného si vzal všechny peníze, které vysypal. Na mladíkovi bylo vidět, že je celkem nešťastný. Asi to bylo to poslední, co ve váčku měl, takže se rázem ocitl kompletně na mizině.

„A vaše ctěné jméno?" zeptal se Igor a podal hostu klíče od pokoje.

„Gellert Grindelwald." řekl jen. Vzal si klíče a odešel na pokoj.

„Snídaně v půl osmé ráno. Ale doporučuji si přivstat, jinak na vás ty housky už možná nezbudou." zavolal za ním Igor.

Gellert vyšel po schodech do prvního patra, našel dveře svého pokoje, odemkl je a vešel dovnitř. Pokojík to byl hezký, čistý a útulný. Bylo tam teplo a sucho. 

Hodil plátěnou brašnu k posteli a začal se okamžitě svlékat. Po špičkách a celý třesoucí se zimou přišel k velké dřevěné kádi, která se po jednom švihu hůlky napustila krásně teplou vodou. Vlézt do ni byla neuvěřitelná slast. Cítil, jak se mu prohřívá každý záhyb jeho těla a jak se mu svaly povolují. Kdyby voda nezačala pomalounku stydnout, pravděpodobně by v ní usnul. Celý se vydrbal mýdlem, umyl si vlasy a zabalil se do teplého županu, který byl v koupelně přítomen a plácl sebou na postel. Horká koupel mu vrátila energii. Když tu najednou cítil, že ji zase musí vidět. Hůlku, po které prahl a pro kterou to všechno dělal. Nyní je on její pán. Omráčil Gregoroviče a Bezovou hůlku si vzal a nyní pouze jemu říká pane. Nyní ho už nic nezastaví. Posadil se na posteli, přešel po pokoji a ihned se začal přehrabovat ve své plátěné tašce. Nemohl stále uvěřit, jaký předmět v ní přechovává. Byl to pro něj nejlepší okamžik v životě, když poprvé vzal Bezovou hůlku do svých rukou.

Přehraboval se v tašce, když v tom do svých rukou uchopil něco malého a studeného. Bodlo ho u srdce, když předmět v rukou ucítil. Nechtěl se na něj dívat, ale přes to všechno  ho z tašky vytáhl. Byl to krevní pakt, který uzavřel s Albusem Brumbálem. 

Láskyplně svíral pakt ve svých rukou a smutně se na něj díval.

„Tak už máš vše, co jsi si přál. Jsi spokojený? Jsi šťastný?" ozvalo se ze tmy z rohu pokoje.

„Ale jistě, že jsem. Teď už mě nic nezastaví. Mám Bezovou hůlku. Je to dlouho, co jsme spolu nemluvili. Nestojím o tvou společnost." odsekl Gellert a pakt schoval zpátky do tašky. Sedl si ke stolu, otevřel svůj starý deník a jal se zapisovat další myšlenky a plány které ho napadly.

„Když máš Bezovou hůlku, tak jsi neporazitelný, ale já se ptal, jestli jsi šťastný?" ozvalo se znovu. Gellert zvedl hlavu od zápisků a spatřil stát u stolu stojící mužskou postavu. Byl oblečený jako voják. Byl špinavý, neupravený, zablácený a vypadal neuvěřitelně nuzně a uboze. Většího chudáka by člověk pohledal. Uniforma byla děravá, prožraná od molů, knoflíky vypadané a na botách bahno z celého světa.

„Od té doby, co mám hůlku, tak jsem šťastný. Proč se s tebou vůbec bavím? Běž pryč." odfrkl si a prolistoval stránky.

„Ale jdi ty blázne." zasmál se voják. „To si jen nalháváš. Tady, jsi byl skutečně šťastný." řekl a zabořil prst do řádků písma, která napsal Albus. Písmo to bylo velmi uhlazené a hezky napsané.

„On nebyl nic jiného, než produkt k využití. Nic za tím nehledej." obořil se Gellert a raději stránky otočil.

„Miloval tě." pokračoval voják

„Ale já jeho ne. Nikoho nemiluji."

„Tak proč na něj tolik myslíš? Zdají se ti o něm sny, vždy, když si na něj vzpomeneš, usměješ se a u srdce tě zahřeje. A teď? Teď se ti po něm stýská. Chybí ti..."

„Nechybí mi, přestaň!" okřikl ho.

„Ublížil jsi mu..."

„Ublížil jsem mnoha lidem."

„Ano, to ano. Třeba svým rodičům, kterým jsi neposlal ani groš, i když tě o to v dopisech mnohokrát prosili. Všechno ti vyšlo, protože jsi měl štěstí. Ale jednou tě štěstí opustí. Jedno štěstí jsi už zavrhl, když jsi od něj sprostě utekl."

„Přestaň!"okřikl ho znovu.

„Trápíš se, tím co jsi mu udělal. Svědomí je mrcha a dožene tě. Začíná to. Bolí tě to hodně? Jsem si jistý, že tě to bude bolet čím dál tím víc."

„Mlč!" snažil se ho neposlouchat.

„Nechceš slyšet pravdu? To, že jsi zničil člověka, kterého jsi miloval a milovat ho už nikdy nepřestaneš? Kde je to tvé prohlášení, že se nikdy nezamiluješ? Vždyť v tom lítáš až po uši. A to jediné štěstí, které jsi v životě měl jsi rozbil kvůli jedné staré hůlce."

„SKLAPNI TLAMU, OSUDE! Jsi otravný jako had a bolí to, co mi tu vykládáš. Tak moc mě to bolí, že se nemůžu nadechnout. Přestaň mě mučit. Nemluv už o něm. Už to nejde vrátit." prohlásil Gellert úpěnlivě. Vnitřnosti se mu v těle kroutili a na bedrech cítil obrovskou tíhu.

„Všechno šlapalo, než se ukázal on. Nemohl jsem to ovládat, přišlo to samo. Nemůžu se Albuse zbavit... nejde mi vytěsnit z hlavy. Jestli je tohle pravá láska, jak po ni může někdo toužit. Vždyť je to mučení." vzlykal.

„Tolik krásných dnů jste spolu strávili, tolik krásného jste si spolu řekli. Naposledy jsi mu přísahal, že ho nikdy neopustíš. Vybavuješ si ten okamžik?" řekl Osud a opřel se o psací stůl.

„Ano... to jsem byl šťastný... ale musel jsem své štěstí obětovat. Mám své poslání. Až to Albus uvidí a pochopí... Třeba..."

„Jsi naivní." zasmál se společník. „Nevrátí se. Je tvým nepřítelem." 

„Na světě bude dobře, až převezmu vládu. Nikdo nebude trpět." stál si za svým Gellert.

„To ano... Protože mrtvý už netrpí. Živý trpět stále budou. No, zvolil jsi si cestu sám. Myslím, že za pár let se znovu potkáme. Uvidíme, jak se na to všechno, co jsi napáchal budeš tvářit potom. Ještě se uvidíme." řekl voják a stejně, jako se objevil, tak i zmizel.

Gellert jen tak nečinně seděl a hleděl dopředu. Najednou v sobě cítil nával emocí, který ho přemohl a on se rozplakal. Najednou na něj všechno dolehlo a on snad poprvé v životě podlehl slabosti a psychicky se na pár okamžiků sesypal. Když se uklidnil, znovu otevřel deník, namočil do něj svůj brk a zapsal si:

Miluji tě svým dechem, úsměvy, slzami, celým svým životem. A dá - li Bůh, budu tě milovat ještě víc po smrti.