Bylo pravé poledne, když se Gellert belhal z oběda na pokoj. Protože ráno nesnídal, celkem se na obědě přejedl. To mělo za následek, že si připadal neuvěřitelně těžký, nemotorný a přejedený. Pečená kachna byla velké sousto na jeho žaludek a on si přál jediné - pivo. Tak moc dostal na tento alkoholický nápoj vyráběný z chmelu chuť, že se mu až sliny sbíhaly. Řekl si tedy, že až mu skončí škola, určitě si do Baloty pro jedno chlazené skočí a pořádně si ho vychutná. Nebyl sice nějak extra zvyklí pít, ale po tom velkém kachním nášupu by pivko na slehnutí opravdu bodlo. 

Belhal se chodbou dál a v duchu si přál, aby cestou nepotkal Natašu. Přemýšlel, kudy se asi vydala a v hlavě plánoval trasy, které by vedli jejímu vyhnutí, když v tom se otevřeli dveře od profesorského kabinetu. Ze dveří vykoukl profesor Walewski a jakmile Gellerta zpozoroval, okamžitě na něj zavolal a gesty mu naznačil, že má jít za ním dál.

Jen co do jeho kabinetu přejedený student vlezl, zabouchl za ním dveře a nabídl mu, ať se posadí.

„Dáš si něco? Mám tu... ehmmm... vodu?" nabídl Gellertovi Walewski a hleděl při tom do vitrín své skříně, kde bylo mnoho prázdných a zaprášených flašek od různého alkoholu, kterým společnost dělalo jen pár pavouků.

„To vážně pijete tolik alkoholu?" podivil se Gellert. Profesor mu nikdy jako alkoholik nepřišel.

„Řekněme, že být profesorem a vyučovat už víc jak dvacet let, chce občas dávku něčeho uklidňujícího. Jinak bych se z vás asi zbláznil. Teď už je to lepší. Pil jsem víc." řekl profesor a dál prolézal prázdné flašky.

„Alkohol vám pomůže jen chvíli. Návrat do reality je potom mnohem krutější." okomentoval to Gellert. „Nepřijde mi, že je život profesora až tak moc těžký. Spíš bych řekl, že vás trápí něco mnohem horšího." snažil se v něm číst.

Walewski si smutně povzdechl a otočil se ke Gellertovi. „Svěřovat se ti rozhodně nebudu, jestli myslíš na tohle." řekl poněkud přísně. „Nic moc tu k pití nemám. Stejně je to jedno, dlouho tě nezdržím. Víš, že se kvůli tobě opět svolala rada?"

Když to Gellert slyšel, měl co dělat aby se potěšeně neusmál. Věděl, že opět dostane to, co chce.

„Takže? Vyhodíte mě?" zeptal se, aby  posunul nějak konverzaci dál.

„Jde nám o to, aby jsi hlavně dostudoval." pronesl profesor.

„Blbost. " uchechtl se Gellert. „Jde vám jen o veřejné mínění. O nic jiného."

„Když ti dám všechny ty ingredience, slíbíš mi, že z nich žádné odvary dělat nebudeš?"

„Jistě, máte mé slovo." 

Walewski se na Gellerta podezřele zadíval, opřel se o zeď a zkřížil ruce.

„Teď ale vážně kápni božskou, Grindelwalde. Na co to všechno ve skutečnosti chceš? Proč o to tak moc stojíš?"

„Nestojím o to." zalhal Gellert.

„Vážně? Tak co potom má znamenat všechen ten bordel, který jsi poslední měsíc prováděl?"

„Nudil jsem se. Nemám co dělat." pokračoval dál ve svém vykrucování.

„Nech toho prosím tě. Myslel jsem, že jsi inteligentní. Tyhle výmluvy vážně určitě nemyslíš."

Gellert se pobaveně usmál a opřel se o opěradlo židle. 

„No dobře." řekl po chvilce přemýšlení. „Chci se dát na dráhu vědce a myslím to s ní smrtelně vážně. V hodinách nemám už co se naučit, takže se chci dát svou vlastní studijní cestou. Nicméně o to usiluji už od prvního ročníku. Tyhle všechny věci chci použít pro vědu a je mi vážně líto, když mi v tom zabraňujete. Jako škola mě máte podpořit a místo toho mi házíte klacky pod nohy. Hlavně vy." postěžoval si.

„Nedělej ze sebe Bůh ví jak velkého svatouška. Tohle ti nesežeru." obořil se na něj profesor.

„Bože, pane profesore. Za koho mě máte? Je mi čerstvých sedmnáct let a jsem ještě student. Co bych dle vás asi tak mohl udělat? Děláte ze mě, jak kdybych chtěl přehodit zákony vesmíru." snažil se na svého podezřívavého profesora co možná nejvíc nevinně zapůsobit.

„Upřímně, nevím. Vlastně mě nic nenapadá." přiznal profesor. „To ale neznamená, že něco nechystáš."

„Možná proto, že chystám výzkum.  Byl byste tedy tak laskav a všechny ty odrůdy mi vrátil? Pokud vám jde opravdu tak moc o mé vzdělání, uděláte tak nejlíp."

Walewski hluboce přemýšlel. Z mozku se mu kouřilo a absolutně netušil, jak se má rozhodnout. Něco v hloubi jeho duše mu říkalo, že to, jakým způsobem se rozhodne jednou přepíše dějiny. Jenže co je to správné? Gellert mu nepřišel nikdy zlý. Jiný ano, ale ne zlý. Jenže jeho oči a cosi v něm vyzařovalo krutost a bezcitnost. Tak jak se má rozhodnout?

Stál tam nečině asi dalších deset minut, když v tom velmi neochotně sáhl do šuplíku jedné ze svých starých komod a vytáhl papírový balíček.

„Tak tady to máš, ty jeden vědče." pronesl neochotně a hodil balíček na stůl. „Varuju tě. Jestli s tím opravdu vyvedeš něco, co nemáš, tak letíš. Do hodiny budeš sedět na lodi a popluješ fofrem domů." varoval ho.

Gellert se vítězoslavně usmál. Pocit z výhry ho potěšil. Hrábl po balíčku, podíval se do něj, aby zkontroloval, jestli něco nechybí a strčil si ho do kapsy.

„Máte mé slovo." ujistil lživě profesora. Potom poděkoval a odešel. 

Zamířil si to rovnou na pokoj. Věděl, že jedině tam má soukromí a bude moci vše připravit. Ještě ten den se vypravil do Baloty a u zdejšího hokynáře vyhandloval postarší kotlík a podpalovač. Jen co se vrátil do hradu, zavřel se v pokoji a začal lektvar vařit. Jak den a den trpělivě postupoval, začal zjišťovat, že sám sebe tak trochu přecenil. Ani on, největší genius na škole, který kouzla zvládal raz dva, se nijak extra v dávkování surovin neorientoval. Občas byl text v receptu nejasný, takže musel improvizovat a to ho celkem rozčilovalo. Kdyby ho nepřipravoval tajně, určitě by přípravu s nějakým odborníkem na lektvary konzultoval, ale takhle nemohl.

Dny plynuly a lektvar nebyl stále dokončený. Začínal z toho být krapet nervózní, ale nedal na sobě nic znát. V hodinách přestal vyrušovat a soustředil se spíš na historii relikvií smrti. Od své tety si vyprosil pár knižních publikací, které se k této legendě věnují, ale s lítostí zjistil, že se tomuto tématu nijak extra moc autorů úplně nevěnovalo. V balíčku mu přišly dva pochybné výtisky, kterým se absolutně nemohlo dávat vážný význam.

Nervozita z obtížnosti lektvaru s problémy s jeho přípravou nebylo to jediné, co Gellerta trápilo. Profesor Walewski ho začal kontrolovat víc, než kdy jindy. Stále mu nevěřil a možná litoval toho, jak se rozhodl. Tyto dny byly pro Gellerta nesnesitelné. 

V podvečer, dva týdny od prvních příprav mohl konečně Gellert prohlásit, že má snad hotovo. Míchal svůj podivný výtvor v kotlíku a tvářil se celkem kriticky.

„Nemůže to být špatně. Postupoval jsem přesně podle návodu." ujišťoval se a při tom koukal do receptu. několikrát lektvar ještě promíchal, počkal až vystydne a potom ho nalil do jedné prázdné flašky od vína, kterou ukradl Walewskimu, když ho sledoval, jak je jde vyhodit. Kouzlem ji zakorkoval a uložil pod stůl. 

Jen co to udělal, odešel z pokoje vzít si svého pokusného králíka, na kterém celé ty měsíce pracoval. Prošel do společné společenské místnosti žáků šestého ročníku a vydal se hledat Natašu. Našel ji celkem hladce. Opět seděla u velkého krbu s houfem svých kamarádek o něčem horoucně klevetily.

„Ahoj Taš. Jak se vede?" pozdravil ji mile.

Nataša po něm hodila nechápavý výraz a tvářila se dosti naštvaně.

„Ty víš, že existuji?" štěkla naštvaně. Stejný výraz se rázem objevil i na tvářích jejích postávajících kamarádek. Asi jim toho spoustu vyprávěla.

„Já vím. Choval jsem se poslední dobou dost hrozně. Tak jsem si řekl, že bych to měl asi napravit. Neuděláme si hezký večer?"

„Večery s tebou nikdy nebyly nijak hezké." vpálila mu do obličeje. 

„Hele, vážně mi na tobě záleží. A ano přepískl jsem to. Tohle chceš slyšet?" hrál dál na dívčiny city. Věděl, že udělá cokoliv, aby ji k sobě do pokoje dostal. „Omlouvám se. Chci to napravit." Ve skutečnosti by to všechno řekl úplně jinak, nicméně Nataša byla klasická náctiletá dívka, takže i on musel přestat mluvit filozoficky a nahodit dialekt zamilovaného teenagera.

Vylejvání srdíčka a omluvy na Natašu začínaly pomalu a jistě zabírat. Už se netvářila tak uraženě a dokonce se i usmála. 

„Tak dobře. Stačí, když k tobě přijdu v osm večer?" zeptala se lehce soucitně. Jako kdyby v duchu říkala - no jo, co s tebou mám dělat.

„Budu se těšit." usmál se na ní a políbil ji na tvář. Potom odešel.

Pokoj opět vyzdobil a uklidil a na stůl připravil dvě skleničky na víno. Nataša opravdu přišla přesně v osm hodin. Když viděla všechnu tu romantiku, vypadala velmi potešeně.

„Páni, Gellerte, to všechno ty?" vzdychla.

Gellert ji usadil ke stolu, vzal skleničku a nalil do ní opravdové červené víno. Chtěl  svou spolužačku nejdřív trochu opít. Chtěl aby byla tvárnější. Jenže to se lehce řeklo, než udělalo. Tím, že byla Nataša z Ruska a byla na alkohol celkem zvyklá, vypila bez problémů tři plné flašky červeného vína a opilost na ni nebyla absolutně znát.

„Řekni mi jedno." řekl trochu nafučeně Gellert. „To mají všichni Rusové tak velkou výdrž?"

„Vodkou nám ředí kojenecké mléko, které pijeme jako mimina z flašek. Tohle víno je jen taková šťávička." usmála se a kopla do sebe poslední lok.

„Já bych už ležel pod stolem. Nejsem zvyklí pít." přiznal se a koukl se pod stůl jestli tam nenahmatá ještě poslední flašku vína s tím, že by ji čtvrtá už konečně mohla dorazit. Jenže zjistil, že víc toho nemá.

„Ale to víno je opravdu dobré. Přivezu ti tu vodku, jak o ní pořád mluvím. Vždycky zapomenu se o ní tátovi zmínit. Promiň."

Gellertovi najednou svitlo.

„Pravou ruskou vodku jistě rád ochutnám. Mám tady něco bulharského. To je něco jako víno, ale pálíme si to doma sami. Taková bulharská specialita." snažil se navnadit Natašu na lektvar.

„Vau. Ochutnám moc ráda. Co do toho dáváte?" zeptala se a její tvář se rozzářila. Gellert si musel vymýšlet přísady a ingredience a dokonce i styl, jakým se domnělý alkohol pálí, protože alkoholu očividně znalá Nataša se ptala na neskutečné detaily. On o této výrobě nevěděl absolutně nic, takže  jeho vysvětlování nijak věrohodné nebylo.

„Ježiš, to teda musí být šlichta. No, dej to sem. Zkusit se má vše." oklepala se Nataša, zvedla skleničku a čekala, co ji v ní přistane.

Gellert vzal láhev od vína s namíchaným lektvarem a do Natašiny sklenice nalil temně černou tekutinu.

„Vypadá to... divně. Co to doopravdy je?" znejistěla.

„Říkala jsi, že se má zkusit vše. Tak pij." pobídl ji Gellert. Nataša na něj hodila celkem vystrašený pohled.

„Myslíš, že bych ti ublížil?" ujišťoval ji. „Přežila jsi tu hrůzu v Balotě a dokonce ti i chutnalo. Tak zkus něco podobného."

Nataša se zamyslela a čichla ke sklínce.

„Nevoní to zrovna jako alkohol. Nedal jsi tam náhodou to, co ti poslal můj otec?" vyptávala se dál.

„To mi zabavil Walewski. Je to u něj v šuplíku." zalhal Gellert.

To jeho spolužačku zřejmě uklidnilo. Pomalu si přitáhla skleičku se záhadným, černým obsahem ke rtům a napila se. Gellert fascinovaně čekal, co se bude dít.

„Hmmm... Chutná to divně, ale alkohol v tom určitě není. Co to doopravdy je?" zeptala se.

„Jak ti je?" zeptal se ihned Gellert. Ihned jak to řekl, Nataša zbledla jako smrt.

„Já nevím... divně. Takhle mi asi nikdy nebylo. Co jsi to... co jsi mi to dal? Gellerte... já..."

Jen co to dořekla, její hnědé panenky se protočily v sloup a zůstalo jen bělmo. Musela mít velké bolesti, ale řvát nemohla. Začala se celá klepat a svíjet a od úst ji šla pěna. Gellert sledoval, jak se její tělo prohnulo do luku, div se jí nezlomila páteř. Upadla na zem a v takto velké křeči zápasila o dech. Celé její tělo ztuhlo a nebylo s ní k hnutí. 

To Gellerta vyděsilo. Tyto účinky lektvar mít neměl. Okamžitě mu bylo jasné, že něco při přípravě zvoral. Rychle přiskočil ke štosu papírů a začal hledat odpověď co s otrávenou spolužačkou dělat. Bylo mu jedno, kdyby zemřela, nicméně mu bylo na výsost jasné, že by to znamenalo pro něj mnoho zlé. Byl by obviněn z vraždy a když by se v tom začalo ministerstvo nimrat, určitě by přišlo i na mrtvého archiváře. Dvě vraždy a z vězení by vylezl tak za dvacet let. A to nechtěl připustit. Projel všechno, co měl po ruce, ale návod na záchranu nenašel. Jediné východisko byl profesor lektvarů. Naposledy Nataše zkontroloval životní funkce a neochotně se za ním vydal. Při tom všem se loučil z Kruvalem. Byl si jistý, že za tohle už ho opravdu vyhodí.

Je to tady. Omlouvám se za zdržení. Hezké čtení a čau