Štědrý den byl u Grindelwaldů příjemný a obešel se dokonce bez jediné hádky. Gellert si jednoduše řekl, že na Vánoce dá lumpárnám a egoismu volno. Odhodil stranou všechny své postoje a masky a po dlouhé době se začal chovat sám sebou. Jindy si svým povýšeným já držel zbytek světa od těla. Nerad si někoho cizího pouštěl k sobě, protože jednoduše kouzelníkům nevěřil  O Štědrém dni ale byl někým úplně jiným. Usmíval se a byl neuvěřitelně milý pokorný. Pomohl matce se štědrovečerní večeří a po večeři si všichni společně dali pořádný nášup horkého punče.

„Byly to krásné svátky." pronesla Gellertova matka, když se uvelebila i s punčem u krbu. Zkontrolovala ještě plátky pomerančů, které na krbové římse sušila a srovnala je do úhledné řady. Sušené ovoce a vůně punče nádherně provonil obývací pokoj a navodil nádhernou Vánoční atmosféru.

Gellert nic neřekl. Jen seděl v křesle a hleděl zamyšleně do ohně, který v krbu hořel. V hlavě měl plno myšlenek, které se týkaly jeho plánovaného převratu. Zatím ještě nevěděl, jak to všechno udělat, jen věděl, že to dokáže. Od té doby, co našel starý dopis cítil, že se v něm cosi vzedmulo. Najednou měl pro co vstát z postele a jeho život přestal být nudný. Měl se na co soustředit, co plánovat a hlavně měl cíl. Věděl, že pokud se vydá cestou, kterou se chce vydat, pravděpodobně za ním zůstane velká krvavá stopa. Byl ochoten to podstoupit, protože potom bude dobře. A on, Gellert Grindelwald, bude všemu vládnout.  Rozhodně neudělá stejnou chybu, jako Jeanův tajemný bratr a rozhodně se nenechá chytit a zavřít.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptala se ho s úsměvem matka.

„Nad nesmrtelností brouka." usmál se Gellert a zavrtěl se v křesle.

„Mluvila jsem s tvým otcem. Jestli nechceš, nemusíš na to ministerstvo chodit. Nikdo tě nenutí."

Gellert na svou matku překvapeně pohlédl a tak trochu se mu ulevilo. Na ministerstvo by ho neodtáhli ani párem slintajících obrů.

„Jo... no... to jsem celkem rád." pípl překvapeně.

„Jde nám jen o tvoje dobro. Ať se rozhodneš jakkoliv, budeme tě podporovat. Chceme jen, abys byl v životě šťastný. Pokud miluješ knihy a kouzelnickou vědu, dej se tou cestou." usmála se Gellertova matka

Gellert se odmlčel. Pomalu odvrátil své modré oči od matky a zadíval se zpět do ohně. 

„A co když bych se vydal úplně jiným směrem? Totiž... co kdybych zabil?" špitl pomalu.

„Cože jsi to řekl?" řekla lehce šokovaně. „Koho bys... To jsi nemyslel vážně, že ne."

„Ne, nemyslel. Neboj se." nasadil rychle přátelský tón a ze široka se na matku usmál. Jeho matka ale i tak vypadala velmi rozrušeně. „Chci jen říct, že se chci po škole trochu osamostatnit. Ale budu vám určitě psát."

„Za chvilku budeš plnoletý. Dělej jak myslíš." blekotala Gellertova matka a stále se nemohla moc vzpamatovat z toho, jaké myšlenky před malou chvilkou jejího šestnáctiletého syna napadly. „Jen, prosím, nesejdi na scestí. Slib mi to."

„Mami, myslíš, že bych byl vážně něčeho schopen?" nadhodil ledabyle.

„To ty tvoje oči, Gellerte. Něco v nich je." hlesla a zadívala se svému synovi hluboko do jeho modrých očí. „Moje babička říkala, že v očích se zrcadlí naše srdce a svědomí. Takže mi tady a teď slib, že se nebudeš pokoušet o nic, co by tě mělo dostat do vězení."

„Mami, prosím tě." rozesmál se Gellert. „Věštění nikdy nebyla tvoje parketa. Jdu spát. Dobrou noc." zvedl se z vyhřátého křesla a odešel z obývacího pokoje pryč. Druhý den se jen tak poflakoval. Vyspával, nebo si četl knihu. Měl v plánu poslední dny Vánočních prázdnin jen tak proflákat, to by ale nejdřív musel z hlavy dostat záhadný dopis odsouzeného, který mu ležel složený v jedné z knih, které měl na nočním stolku. 

Když už byla chvíle opravdu dlouhá a on se začínal doma pomalu a jistě nudit, oblékl si kabát, vzal dopis a odešel k nejbližšímu kouzelnickému kronikáři. Najít ho v tak velkém městě, kterým Sofie je, bylo celkem obtížné. Minimálně desetkrát se ptal na cestu. Když už to chtěl pomalu a jistě vzdát, našel jeho zapadlou kancelář v té nejtmavější a nejšpinavější uličce, jaká vůbec kdy v hlavním městě Bulharska kdy byla. 

Zaklepal na vchodové dřevěné dveře a vešel opatrně dál. Místnost to byla tmavá a neudržovaná. Všechna okna byla zatažená roletami a všudypřítomný prach ho skoro až štípal do plic. V celém tom šeru bylo velice jednoduché o něco zakopnout, protože tam byl nepořádek. Dřevěné a velmi staré stoly se prohýbaly pod náporem těžkých a starých pergamenů, které se povalovaly hala bala všude kolem. Kalamáře s inkoustem byli vyschlé, nebo rovnou vylité a psací péra zase rozlámaná. Bylo to opravdu zvláštní místo.

„Přejete si?" ozvalo se odkudsi z rohu, kde se nacházel asi největší štos knih, kalamářů a pergamenů.

„Eeeh ano. Dobrý den." pozdravil Gellert a natahoval krk přes všechno to harampádí a snažil se najít archiváře. 

„A čím vám posloužím, mladý muži." řekl archivář, když vylezl ze skrýše. Byl to starý, vetchý, malý starý mužík. Vlasy už neměl a zuby také ne. Jeho tvář byla tak moc vrásčitá, že skoro připomínala vlny v oceánu. Byl zanedbaný, a sotva šel. Opíral se o starou a rozlámanou dřevěnou hůl a pomalým krokem se na svých starých a vratkých nožkách šoural ke Gellertovi. 

„Já jen... asi jsem tu špatně. Chtěl jsem jen, abyste se podíval na tento dopis. Jen jestli nejde zjistit, kdo je jeho autor." řekl Gellert a ze své kapsy vytáhl dopis, který našel ve škole a který ho tak moc uchvátil.

Mužík si dopis převzal a začal číst. Přečetl si ho asi pětkrát a zádumšivě se při tom hladil svou starou bradu.

„Co já vím. Mohl to psát kdokoliv. Jméno už asi nezjistíme. Za prvé byste musel přímo do Paříže a i tak pochybuji, že byste ho vystopoval. Během revolučních čistek bylo mnoho popravených takříkajíc vymazáno ze světa. Veškeré záznamy, data narození, rodné listy a podobně o nich byly zničeny. Jakobíni tak chtěli ututlat, kolik ve skutečnosti lidí na popravišti skončilo. Byly to vážně zlé časy."

„Vy znáte mudlovskou historii?" užasl Gellert.

„Tak trochu. Jsem moták, takže mi nezbývá, než balancovat mezi dvěma světy. Vzdejte to. To jméno už nezjistíte. A i kdyby ano, k čemu vám to bude? Ten člověk je pravděpodobně mrtvý. A jeho bratr také."

„Jak ta revoluce skončila? Vyhráli svou svobodu?" nepřestával se zajímat Gellert. „Co kdyby někdo udělal něco podobného i dnes."

„Chlapče co blázníš? My se snad máme špatně? Z této doby si rozhodně příklad neber. Čtyřicet tisíc mrtvých v Paříži a na venkově se běsnění rovnalo genocidě. Tohle by jsi chtěl zpět?" okřikl ho archivář a dál si dopis prohlížel.

„Zemřeli, aby se mohli mít jejich příští generace dobře. Nezemřeli zbytečně." hájil Gellert revolucionáře.

„Myslíš, že ti, co popravovali to dělali pro dobro lidí? Šlo jim jen o moc. O nic jiného. Tolik lidských životů vyhaslo úplně zbytečně."

„Vždyť to byli jen mudlové..." řekl s posměchem a opovržením Gellert. Archivář se na něj nenávistně podíval, až ho zamrazilo.

„Byli to v první řadě lidé, milej zlatej! Lidé, kteří jsou úplně stejní, jako ty nebo já. Jaký je mezi námi rozdíl? Máme stejný počet žeber a dýcháme stejný vzduch!" okřikl ho naštvaně archivář a vrazil mu zpět dopis. Gellert poznal, že narazil na tenkou strunu, a tak vzal raději zpátečku. 

„Omlouvám se. To jsem nechtěl." snažil si archiváře udobřit. „Chtěl jsem jen zjistit, kdo to psal."

„A chceš ho zjistit jen proto, protože je ti toho popraveného nebožáka líto, nebo proto, že měl Bezovou hůlku, po které prahneš?" optal se ho podezřívavě archivář.

„Ta hůlka z toho dopisu se jmenuje Bezová hůlka? Jsou o ní ještě v historii nějaké jiné záznamy? Co znamená ta, značka, která je tam nakreslená?" začal se Gellert vzrušeně vyptávat.

„Lituji, ale nevím." odpověděl mu archivář a dal se na odchod.

„Lžete! Víte to. Proč mi to nechcete říct?" křikl na něj podrážděně Gellert a cítil, jak v něm roste vztek.

„Nebudu se bavit s člověkem, jako jste vy. Prosím, opusťte tuto místnost." trval na svém starý archivář a pomalu se od Gellerta belhal pryč.

„Jak už jsem řekl. Chci jen vědět, kdo je autorem toho dopisu." Gellert se vzteky klepal a měl co dělat, aby byl na starce stále milý a vlídný.

„Ne. Chcete rozpoutat teror. Proto po hůlce jdete." odpověděl mu neohroženě stařec.

„Takže existuje? Je to všechno skutečnost? Je příběh Tří bratří pravdivý?"

Archivář dělal, že Gellerta neslyší a dál se belhal zpět ke své rozdělané práci.

„ODPOVĚZTE!" zařval na starce Gellert, když tu si všiml, že v rukou dřímá hůlku. Nemohl svůj vztek už ani kontrolovat. Nutně potřeboval vědět víc informací a jak bylo vidno, stařík toho zřejmě věděl opravdu hodně.

„Víte, jednou se vám to vrátí. Stejně jako revolucionářům v Paříži. Povraždili se navzájem. Jednou i vy budete pykat za svoje činy. A potom se probudíte. Nicméně bude už pozdě vrátit vše zpět. Klidně mě zabte, ale vám neřeknu už absolutně nic."

Gellertovi se zatmělo před očima. Vztek u něj byl tak velký, že ho nedokázal déle držet na uzdě. Chtěl toho člověka rozmáčknout jako červa. Nenáviděl ho a pohrdal jím. Veškerá úcta k životu byla ta tam. Aniž by si to sám uvědomil, švihl hůlkou, ze které vytrysklo smaragdově zelené světlo. Starý archivář se skácel k zemi mrtvý.

Gellert rychle oddechoval a v šoku hleděl na jeho mrtvolu. Absolutně nechápal, co právě teď udělal. On opravdu zabil člověka. Srdce mu bušilo jako splašené a celý se klepal. Ne však strachem, ale vzrušením. Věděl, že to co udělal je velice špatné, ale z nějakého důvodu absolutně neměl strach. Nelitoval, že vzal život tomu muži a ani se nebál nějakého vězení. U archiváře se nechtěl nijak dlouho zdržovat, takže se dal rychlým krokem pryč. Otevřel vchodové dveře, vešel na ulici a s prásknutím je zavřel. Sesunul tak pár starých dopisních papírů, které u dveří ležely. Byly psané ve francouzštině a adresované starcově bratrovi Pierrovi, který byl během Francouzské revoluce popraven.

Ahoooj. Tak jsem to napsala. Omlouvám se za menší prodlevičku, ale jsem teď v jednom kole. Připravuji se na přijímačky na filmovou fakultu na scénáristiku a dramaturgii. Je toho hrozně moc. Musím toho hodně přečíst a hlavně napsat. Mám jeden rozepsaný scénář a potřebuji s ním pohnout. Nechci vás ale zanedbávat a slibuji, že budu tento příběh psát, jak se mi udělá čas. Držte mi palce, ať to dám a hezký večer.

L