Od příjezdu zpět do školy uběhli dva mrazivé měsíce. Zima byl tak moc tuhá a krutá, že vedení školy dokonce zvažovalo, že vyhlásí "Uhelné prázdniny." I v kraji, ve kterém škola stála a byla na podobné počasí opravdu zvyklá, nikdy tak moc krutou zimu nikdo nepamatoval. Vycházení ven sice nebylo úplně zakázáno, ale rozhodně se nedoporučovalo. Byl problém se zásobováním a dřevo na vytopení rozlehlého hradu docházelo den co den. Muselo se tedy co nejvíc šetřit. Studenti chodili do svých postelích v kožešinách a v teplých ponožkách, které si na své zmrzlé nohy navlékali ve více vrstvách. Kdyby se měsíce nepřehoupli do března a nezačala velká obleva, musel by se hrad pravděpodobně evakuovat.

Slunce přišlo do hor náhle a paprsky ozářilo ledovou krajinu. Celou dobu bylo schované pod sněhovou bouří, nebo pod mraky, takže když se konečně po kruté zimě ukázalo, bylo to krásné pohlazení a také obrovská úleva. Jen co sníh povolil a mrazy ustaly, vydali se studenti konečně ven z hradu. Bylo to opravdu příjemné nadýchat se čerstvého vzduchu a nebýt neustále zavření v kamenných místnostech a v učebnách. Rozutekli se nadšeně po skalnatých pozemcích a každý se cítil o něco víc veseleji. I Gellert se těšil, až konečně vyleze na vzduch. Ani se příliš neoblékal a svižným krokem prošel hlavní branou hradu. Zastavil se, zavřel oči a hluboko nasál horský letní vzduch do plic. I když byla obleva, byl tak studený, že se až rozkašlal. Ucítil vůni mokré trávy, lesa, zimy a vody. Tato směs vůně mu vykouzlila úsměv na tváři. Protáhl své vysoké štíhlé tělo, prokřupal klouby a pohlédl do horské pustiny, kterou začal sníh opouštět. Stál by tam i déle, kdyby mu nezačal do bot prosakovat roztátý sníh, který se změnil v mokrou a studenou břečku. Vyklepal vodu z bot a chtěl se jít vrátit do hradu, když ucítil, jak po něm kdosi a cosi hodil. Byl to kus zbylého, špinavého a mokrého sněhu, která mu umazal jeho rudý školní hábit. 

„Hej!" vykřikl Gellert a protivně se podíval na skupinku druháků, kteří po sobě poloroztátý sníh házeli. Skupinka dětí zůstala jako opařená. Gellerta se žáci nižších ročníků vždy tak trošku obávali a nevěděli, co si o něm mají myslet. Vždy byl velmi vážný, neusmíval se a s nikým nemluvil. Jeho Genialita a moc byla pověstná po celé škole, tudíž ho nikdo nijak extra provokovat nechtěl. 

„Promiň, netrefil jsem se. Já totiž... neviděl jsem tě." začal se rychle omlouvat zrzavý a pihovatý druhák, který zřejmě koulí hodil. Podle přízvuku, který měl pocházel nejspíš z Finska, či Norska. 

„Udělal jsi mi tu skvrnu." řekl Gellert káravě a měl co dělat, aby se nesmál. Sám netušil proč, ale celá ta situace mu přišla neuvěřitelně komická. Možná i na něj leze jaro.

„Jo, já vím. Omlouvám se ti." pokračoval druhák dál a dle jeho tváře bylo vidět, že nečeká nic dobrého.

„Víš co to pro tebe znamená?" řekl Gellert tak přísně, až se zrzek zatřásl.

„Ne." pípl druhák a začal natahovat.

„VÁLKA!" křikl Gellert. Rychle se sehnul pro poslední zbytky sněhu, které obsahovaly samozřejmě i lepkavé bláto a hodil ho po druhácích. Chlapci nejdřív absolutně nechápali, co to právě teď viděli, ale brzy se vzpamatovali a dali se do lítého koulovacího boje, kdy místo sněhu spíše létalo bláto a kamení. Nikomu z přítomných to ovšem nevadilo, protože si užili neuvěřitelně srandy. 

Profesor Walewski, který vycházel z hradu a nesl kotlík lektvaru, který si s žáky umíchal, málem svůj zázrak šokem upustil, když viděl Gellerta, jak dovádí s druháky a kouluje se bahnem. Chvilku přemýšlel, jestli se mu to náhodou nezdá a rozvzpomínal se, kolik alkoholu za celý den vypil, ale po chvilce s radostí poznal, že se jedná o realitu a byl za ní upřímně rád.

Ač se Gellert snažil ze všech sil, koulovanou nevyhrál a musel uznat, že druháci jsou mnohem silnější soupeři. Sice se cítil trochu zahanben, že mu to nandali kluci o poznání mladší, ale nechal to být. Věděl, že kdyby se mu bývali postavili v kouzelnickém souboji, neměl by ani jeden z nich šanci. Každý je holt dobrý na něco jiného.  Do hradu se vrátil v dobré náladě a s čistou hlavou. Bylo mu jedno, co si kolem něj lidé myslí. Před týdnem přeci oslavil sedmnácté narozeniny. Je sice už úředně dospělý, to ale neznamená, že by se neměl občas chovat dětinsky. Jako malý se podobným aktivitám vždy vyhýbal a nikdy se jako dítě moc nechoval, tak proč to nezkusit teď. Zjistil, že to nezvedné dítě v něm stále ještě někde uvnitř je. Vyskákal vesele  kamenné schody do své ložnice, svlékl zabahněný hábit, vzal si ručník a zamířil si to do koupelen, když v tu se uprostřed chodby srazil s Natašou. 

„Co se ti stalo?" hlesla udiveně, když na Gellertovi spatřila tolik bahna. 

„Kouloval jsem se." zazubil se Gellert.

„Co? Ty?" užasla Nataša a ještě jednou si ho prohlédla. Až teď ji došlo, na jak pohledného chlapce kouká. Pronikavě modré oči, blonďaté vlnité vlasy, které spadaly na ramena, vysoká štíhlá postava a velká inteligence a individualita. Tohle všechno ji začalo velmi imponovat.

„No jo. Možná to občas s tou svojí vážností vážně přeháním." přiznal Gellert. Hodil si ručník na rameno a chtěl odejít.

„Já totiž... Chtěla jsem se tě zeptat... zítra je sobota. V Balotě otevřeli nějakou novou hospůdku, takže bychom se tam spolu mohli vydat."

„Jasně. Zítra se pro mě stav." prohodil absolutně bez rozmyslu Gallert za chůze a ani se na Natašu nepodíval.

Když se pro něj druhý den Nataša opravdu stavila s tím, že spolu půjdou posedět do hospůdky s hrůzou zjistil, k jakému hroznému slibu se upsal. Nechtěl nikam chodit a už vůbec ne do hospody. Snažil se z toho všemožně vykroutit, ale byla neodbytná. Neochotně se tedy oblékl, zabalil se do teplé šály a vyrazil do Baloty.

Balota byla malá horská vesnička, která byla asi dvě hodiny od kruvalského hradu. Byla to jediná civilizace široko daleko a jediné spojení se světem. Studenti měli do Baloty povoleno chodit od patnácti let každý víkend nebo o svátcích aby se na území nikoho, na kterém se Kruval nacházel, nenudili. I tak se ale v Balotě nedalo nic moc podniknout a pro studenty to byla spí taková zašívárna k neplechám. Chodilo se tam kouřit a kupovat alkohol, který byl do sedmnácti let zakázaný. Baloťané ale na to nehleděli, a vodku by prodali klidně i šestileté čarodějce. 

Když Gellert došel s Natašou do hospůdky, sedli si k nejbližšímu dřevěnému stolu a čekali na číšníka. Na to, že to byl zbrusu nově otevřený podnik, valné kvality zrovna nebyl a byl stejně odporný, jako celá vesnice. Po lokálu létali netopýři a nebýt uklízejících domácích skřítků, byli by tam Gellert a Nataša sami.

„Co si panstvo ráčí dát?" ozval se vrchní, když se k páru mladých kouzelníků dobelhal. Byl to člověk neuvěřitelně tlustý, špinavý a zarostlý. Zřejmě mu chybělo jedno oko, protože měl pásku přes oko a když se usmál, měl všechny své zuby zlaté. Byl to opravdu odpudivý pohled.

Když ho Gellert viděl, zbledl jako smrt. Najednou ho absolutně přešla chuť si v tomto podniku něco dát. Když pohlédl na Natašu, vypadala, že se jí hlavou honí to samé.

„Eeeh... No... asi něco nealkoholického." pípla Nataša a přemýšlela, jak se co nejtaktněji zdejchnout.

„Nevedu..." zahřměl vrchní a z úst mu vyletěla tak velká slina, že to o podlahu až mlasklo.

„No, tak v tom případě si u vás nic nemohu dát. Nejsem totiž ještě plnoletá." zahihňala se Nataša, zavřela jídelní lístek, který pamatoval Mrtvé moře ještě nemocné a pokusila se vstát.

„Blbost. Udělám vám ohnivýho fénixe. To je pitíčko jako jak pro kníže pána. Budete si mlaskat." zazubil se svým šíleným zlatým chrupem vrchní, otočil se na podpatku a odbelhal se kamsi za výčep.

Gellert se v duchu smířil s tím, že mu dnes bude zřejmě hodně špatně a sáhl do kapsy, aby si alespoň spočítal, kolik má u sebe peněz. Sice k Nataše absolutně nic necítil a byl proti sem jít, nicméně pes to všechno chtěl zachovat gentleanství a za dámu řádně zaplatit, když v tom mu vypadl dopis francouzského revolucionáře, který u sebe neustále tahal.

„Co to máš? Vypadá to staře." všimla si ihned Nataša.

„Ale nic." odpověděl Gellert a začal počítat peníze.

„Kdyby to nic nebylo, tak mi to řekneš." trvala na svém jeho společnice.

„Dobře... Je to dopis, který zřejmě nebyl doručený a zmiňuje se o Bezové hůlce." prohodil jen tak řečí Gellert. Čekal, že Nataša se s takovouto odpovědí spokojí a dá pokoj a vůbec nepředpokládal, že by vůbec věděla, co je Bezová hůlka. Bajky Barda Beedleho byly anglické pohádky, co by asi o nich měla vědět dívka z Ruska.

„Myslíš Relikvie smrti?" zeptala se Nataša.

„Cože? Ty o nich víš?" užasl Gellert a rázem přestal počítat.

„Moc toho nevím. Jen vím, že byli tři. Kámen, který umí navracet mrtvé k životu, neviditelný plášť a hůlka, která je nejmocnější ze všech. Moji rodiče zvažovali, že mě dají na školu do Bradavic, která je v Británii. Přišlo jim, že Kruval je pro dívky moc tvrdý a divoký, takže jsem se musela začít učit anglicky. Bajky Barda Beedleho byla první knížka, kterou jsem v angličtině přečetla." vysvětlila Nataša, čímž v Gellertovi vzbudila zvědavost.

„A věříš tomu? Myslíš, že ty předměty existovaly?" zeptal se ji v naději Gellert.

„Myslím že ne. Jsou to jen a pouze pohádky pro malé děti. Dokonce sii myslím, že i ten dopis bude podvrh." jen co to dořekla, přibelhal se k jejich stolu tlustý výčepní a postavil jim na dřevěný stůl dva dřevěné korbele a v nich záhadně rudou tekutinu, která bublala a prskala. 

„Dobrou chuť." popřál jim tlusťoch, na malém papírku si udělal dvě čárky a znovu se odbelhal.

„Tak tohle je jen na vlastní nebezpečí."povzdychl si Gellert a šokovaně hleděl na rudou hmotu, která v džbánu bublala.

„Ale co, zkusit se má vše." řekla smířlivě Nataša, drapla džbán za dřevěné ucho a pomalu se napila. Gellert na ni šokovaně hleděl a čekal, co se s ní stane. „No páni, není to vůbec špatný." pronesla překvapeně a olízla si horní ret.

Gellert tedy nechtěl být pozadu a když viděl, jak si nápoj jeho spolužačka vychutnává, rozhodl se napít také. Čím víc se malý, dřevěný džbán přibližoval k jeho nosu, tím víc cítil jeho štiplavou vůni, která ho dráždila. Jak kdyby čuchal k cibuli. Když se napil, myslel, že umře. I ta nejpálivější čili paprička se nevyrovná tomu, co se mu dělo v jeho ústech. Gellert cítil, jak rudne a jak mu z očí tečou slzy. Začal se dusit, potit a kašlat.

„Do háje! Co to je?" kuckal ze sebe a chytil se při tom za krk.„Vodu!" křikl na výčepního, který si pohled na jeho utrpení užíval. Jen co mu na stole přistála sklenice vody, vyklopil ji do sebe Gallert na jeden hlt. V puse ho sice stále pálilo, ale už to bylo alespoň snesitelné. Zatímco se on dusil a bojoval o každou chuťovou buňku na svém jazyce, Nataša už měla dopito a pobaveně na něj koukala.

„Jak jsi to mohla vypít? Vždyť je to smrťák!" nevěřil svým uslzeným a rudý očím.

„Jsem z Ruska." usmála se Nataša a objednala si druhou rundu.

V Hospůdce se chvilku ještě zdrželi. Od toho hrozného okamžiku už si dal Gellert jen vodu a k tomu misku oříšků, kterou celou dobu zobal. Zapřísahl se, žeuž si tu nic raději nedá.

„Čím chceš být, až dostuduješ? Máš před sebou poslední rok. Už jsi o tom přemýšlel?" zeptala se ho Nataša, když dopíjela asi čtvrtý tuplák s tím ohnivým zlem, po kterém se Gellert málem udusil.

„Chtěl bych se dát na nějakou výpravu. Nacházet různé artefakty a tak." zaobalil své plány Gellert.

„Aha, takže něco jako kouzelnická Archeologie." usmála se Nataša. „A už jsi něčemu na stopě?"

„Jo, něco v plánu mám. Jen vůbec nevím, kde začít." svěřil se ji Gellert a měl pravdu. Chtěl najít relikvie msrti. Ani ne tak všechny tři, ale především Bezovou hůlku, jen absolutně netušil, kde má s pátráním začít.

„To je přeci jednoduché. Když něco hledáš, musíš jít nejdřív po zdroji. Tam, kde to všechno začalo."

Gellerta najednou jako kdyby něco osvítilo. Nataša má pravdu. Musí začít u třech bratrech o kterých vypráví Beedle ve své knize. Jak mohl chtít začít pátrat od francouzské revoluce? Proč ho to nenapadlo už dřív? 

„Je skvělé, že jsi se včera dal do toho koulování. Je to dobrý pocit, že?" pronesla Nataša, ale Gellert ji neposlouchal. Myšlenkami byl znovu u relikvií.

„Natašo... Já jen, chtěl jsem ti říct, že jsem opravdu hrozně rád, že tu dnes s tebou jsem." pronesl mile Gellert a něžně vzal dívčinu ruku do své. Věděl, že stačí pár milých slovíček a naivní školačka mu bude úplně oddána. Nic k ní sice necítil, ale uvědomil si, že obětního beránka pro svůj cíl jednoduše potřebuje.

Nataša zrudla a začala se nervózně ošívat. Strčila si dlouhý pramen vlasů za ucho a zastyděla se.
„Opravdu? To jsem moc ráda. Vždycky jsem věděla, že je v tobě lidskost. V tvé výpravě, kterou chceš podniknout ti moc fandím, ale nedávej se po té cestě sám. Víc hlav, znamená větší šanci na úspěch." pronesla a stiskla Gellertovi něžně ruku.

Dnes jsem ani nečekala, že něco napíšu, ale je to tady :). Tak hezké čtení přeji. Kritiku beru všema deseti a kdyby se vám na příběhu něco nelíbilo, okamžitě mi to hlašte  :)

L.