Od okamžiku, kdy se Gellert a Nataša zastavili v Balotě se po škole rozběhla obrovská šuškanda ohledně jejich vztahu. Nataša se samozřejmě chlubila, jakou skvělou a pozoruhodnou partii ulovila, což Gellertovi vždy s jistotou nadzvedávalo mandle. Měl totiž co dělat sám se sebou. Nešel do vztahu s dívkou proto, že by byl zamilovaný, ale z vypočítavosti. Nataša mu bylo úplně ukradená a necítil k ní absolutně nic. Jediné, proč vztah předstíral byl jeho plán. V učebnici, kterou mu půjčil jeho profesor Walewski našel lektvar, který potřeboval na někom vyzkoušet. Šlo o splynutí mysli. Jeden doušek tohoto lektvaru a on se mohl kompletně nabourat do hlavy své oběti. Ovládat jí a vstoupit do ní, číst myšlenky, nebo dokonce páchat vraždy a mučení. Skvělá zbraň, která se mu do začátku jeho plánů skvěle hodí. Problém ale byl, že na zvířata lektvar nepůsobil, takže to mohl vyzkoušet pouze na člověku. Věděl, že jen tak nemůže k někomu přijít a říct - na, vypij to. Daná oběť v něj musí mít plnou důvěru.

Denně nad tou knihou seděl a pročítal ji. Sehnat ingredience a uvařit lektvar bude i na něj dost složité a každá chyba by byla fatální. Musel se tedy opravdu bravurně připravit. A také stále po večerech sepisoval své plány na převrat, které se u něj den co den stupňovaly. Předstírání zamilovanosti šlo Gellertovi dokonale. Tedy, když to zůstalo pouze u slov. Brzy zjistil, že Nataša chce mnohem víc, než si jen a pouze povídat a vodit se za ruku. Musel se tedy přemoci a občas ji věnoval i pár nijak dlouhých a hlubokých polibků. Jinak se vymlouval, seč to šlo. 

To odpoledne, když se vracel z hodiny bylinkářství a vešel do svého pokoje, nalezl na svém psacím stole sedět velkou sovu, která držela dopis. Asi čekala na nějakou dobrotu, kterou by jí Gellert za doručení dopis dal. Vážila velkou cestu a rozhodně nechtěla odletět s prázdnou. 

Gellert odhodil učebnice na postel a ihned poznal, odkud sova letí.

„Letíš až z Anglie, co?" usmál se na sovu, pohladil ji po křídlech, sáhl do šuplíku od stolu a vytáhl sušené maso, které si pro tyto případy schovával.

„Tak na. Čerstvé nemám. Na pokoj nám nedovolí nosit si jídlo." vysvětlil sově a sledoval, jak do sebe maso láduje. Vzal si od ní dopis, rozbalil ho, sedl si na postel a začal pomalu číst.

Můj drahý Gellerte,

moc se omlouvám, že jsem ti neodepsala dřív, ale mám toho teď opravdu mnoho. Dopisuji svou knihu o kouzelnických dějinách a mám tak okolo ní hodně běhání. Musím sehnat nějakého vydavatele a to není úplně jednoduché. Nicméně dnes se mám s jedním sejít, tak doufám, že to dopadne dobře.

Neboj se. Na Vánoce nejsem nikdy sama. Kendra Brumbálová, moje senzační sousedka a kamarádka, mě jako každý rok přivítala s otevřenou náručí a ona a její rodina mi pomohli prožít tyto svátky v pokoji a míru. Doufám, že se za mnou někdy přijedeš podívat a poznáš je taky. Jsou to skvělý lidé. Líbil by se ti především Albus, Kendřin nejstarší syn. Je stejný jako ty. Geniální snílek, který je světem spíše nepochopen. Jsem si jistá, že by se z vás stali skvělý přátelé a měli byste se o čem bavit. Posílám ti i fotku, kterou jsme pro tebe všichni udělali. Na památku.

Gellert odložil dopis a podíval se na černobílou pohyblivou fotografii, která z obálky vypadla. Byla na ní jeho teta Batylda, drobná a žena ve věku jeho rodičů, dva chlapci ve věku Gellerta a mladší děvče. Stáli vedle sebe, usmívali se, mávali a drželi papír s nápisem šťastné a veselé. Gellert začal na fotce hledat Batyldou zmiňovaného Albuse. Chtěl vidět, jak vypadá člověk, kterého si jeho teta dovolila jemu připodobnit. Byl si jistý, že na světě neexistuje stejný, nebo alespoň podobný člověk, jako je on sám a řekl si, že teta jednoduše určitě opět přehání. Díval se na dva chlapce, kteří byli zřejmě bratři a tipoval si, který z nich je asi Albus. Po bližším zkoumání si byl jistý, že Albus stojí hned vedle Kendry po levé straně, protože na něm bylo malounko znát, že moc o žádné focení nestojí. Ani on sám tyto rodinné sešlosti nesnášel, takže by se choval asi stejně. 

Albus ho zaujal. Měl milou a jemnou tvář, delší tmavé vlasy, které si neustále strkal za uši a inteligentní výraz. Celkově na něj ten hoch působil celkem sympaticky. Fotku si ještě jednou pořádně prohlédl a dal se dál do čtení.

Ptal jsi se mě na Relikvie smrti. Ach Gellerte, ty tu starou knížku ještě máš? To je báječné. Tři bratři se údajně jmenovali Ignotus, Cadmus a Antioch Peverellovi. Ohledně existence pláště, hůlky a kamene se mnoho historiků v názorech rozchází. Mnoho kolegů tvrdí, že jde pouze o pověru a že nikdy tyto předměty neexistovaly. Já si ale myslím, že na každém šprochu pravdy trochu. Tyto dva rozhádané tábory asi nic nesmíří. Leda, že by se nakonec pravda sama ukázala. Nicméně, proč by to tak nemohlo opravdu být? Proč by relikvie smrti nemohli reálně existovat?

Znak Relikvií smrti poznáš lehce. Je to svislá čára v kulatém kruhu, přes který je velký trojúhelník. Myslím, že tahle poznámka by se do tvé seminární práce určitě hodila.

Pravdu se asi už nikdy nedozvíme, neboť jsou relikvie kdesi ztraceny a je jen malá šance, že by se našli. Nicméně u nás na hřbitově v Godrikově dole je údajně Ignotus Peverell, který prý vlastnil neviditelný plášť pochovaný. Nikdo neví, jestli tam jeho tělo skutečně je, nebo jestli je hrob prázdný, ale náhrobek tam je.

Snad jsem ti takto dostatečně pomohla. Doufám, že mě někdy navštívíš. 

Přeji ti vše dobré

Tvá teta Batylda

„Ach tetičko, pomohla jsi mi víc než dost." zaradoval se Gellert, složil dopis od Batyldy zpět do obálky a chmátl po starém dopise francouzského revolucionáře. Rychle ho otevřel a zaměřil se na značku, která byla na okraji nakreslená a o které si myslel, že je to runa. Nyní už neměl o existenci relikvií sebemenší pochybnost. Cítil, jak se ho zmocňuje posedlost. Chtěl vědět víc, chtěl je najít a získat a věděl, že je pro to ochoten obětovat cokoli. Matku, otce, rodinu. Jednoduše kohokoliv na světě by obětoval pro jejich získání. Znovu si sám sebe představil, jako pána světa. Představoval si, jak nastolí nový řád, jak odhalí mudlům kouzelnický svět a jak se bude žít dobře. 

Ze svého pokoje se nehnul ani na krok. Studoval černou magii v knihách, které mu půjčil profesor a plánoval převrat. Vyjít ven ho donutil hlad. Seběhl tedy točité schodiště a vešel přímo do prostorné jídelny, kde stálo mnoho bufetů a švédských stolů obložených všemožným jídlem. Nabral si na talíř nálož bramborové kaše a plátek voňavé sekané, když v tom uviděl jak do místnosti vešla i Nataša s hloučkem svých pubertálních kamarádek. Jakmile Gellerta zblejskla, okamžitě si to k němu namířila. Gellert dělal že ji nevidí a snažil se nenápadně vypařit. Neměl na ni ani trochu náladu, jenže jeho nová milá byla rychlejší. 

„Ahoj zlato, snad se mi nevyhýbáš." řekla s úsměvem Nataša a políbila ho na tvář. Gellertovi naskočila z toho oslovení husí kůže na těle. Jaké zlato? Přišlo mu to neuvěřitelně dětinské, infantilní a romanticky přeslazené. Absolutně nebyl na nic podobného stavěný a dělal vše pro to, aby se ovládl.

„Ne, nevyhýbám. Jen toho mám teď hodně." pípl a zamířil si to i s talířem ke stolu. Nataša cupitala poslušně za ním.

„Víš, příští týden bude slavit moje kamarádka Alexandra narozeniny a pořádá takový večírek. Každý si tam někoho přivede, a tak jsem si říkala, že bychom mohli jít spolu. Nechtěl by si jít také? Bude tam jídlo, nějaký šampus a zábava." spustila s  nadějí v hlase Nataša.

„Já... no... musím se učit. Bude konec pololetí a já jsem se na pár věci tak trochu vybodl a zanedbal, takže..." zkusil se vymluvit Gellert. Výmluva to ale byla tak blbá, že sám absolutně nevěřil, že by jí Nataša věřila. Natašu to asi zamrzelo, protože smutně sklopila zrak a nešťastně si oddychla.

„Občas mám pocit, že nevíš, co ke mě cítíš." postěžovala si, ale Gellert dělal, že ji neslyšel. Otevřel raději časopis o bylinkářství, ve kterém hledal ingredience do svého lektvaru a dělal, že si čte. Zas až tak pro něj Nataša důležitá nebyla, aby se snažil něco zachraňovat, nebo se ji omlouvat.

„Budeme spolu alespoň dnes večer?" pokračovala, ale opět odpověď nedostala. „Je, hele, tenhle časopis vychází i tady?" začala rychle jiné téma, aby Gellerta alespoň trochu rozmluvila.

„Jo, odebírám ho celkem pravidelně. Proč?" zeptal se ji Gellert.

„Šéfredaktorem je můj táta. Je to největší expert na bylinky v celém Rusku. Jen se podívej." řekla Nataša, zavřela Gellertovi časopis před nosem a ukázala na zadní stranu na jméno autora.

„Alexander Michalovič Čurikov." přečetl nahlas a v mozku se mu rázem rozsvítila kontrolka „Když se tak dobře vyzná v bylinkách, bude mít také skvělý přehled o lektvarech, že ano." 

„No, jistě. Expertem na lektvary přímo není, ale dovede sehnat cokoliv. Vždyť všechny přísady do lektvarů, které se týkají bylin a hlavně sazeniček co v Kruvalu jsou pochází přímo od něj." usmála se Nataša. Byla ráda, že si ji Gellert konečně všímá.

Gellert přemýšlel. Kolečka se mu v hlavě točila obrovskou rychlostí a zaujatě na Natašu hleděl.

„Víš co, Naty?" pronesl po chvilce a nezapomněl nahodit svůj zamilovaný tón hlasu. „Přijď zítra ke mně do pokoje. Uděláme si spolu hezký večer. Klidně vezmi nějaké vínko. Bude nám fajn. Máš pravdu, teď jsem se ti celkem často vyhýbal a měl bych to napravit." řekl, a co možná nejvíc láskyplně pohladil svou spolužačku po tváři. 

Bylo vidět, jak to Natašu neuvěřitelně potěšilo a trochu se začervenala. Políbila znovu Gellerta na tvář a odběhla zpět za kamarádkami.

Když Gellertovi skončilo vyučování a on za sebou zavřel dveře od svého pokoje, otevřel knihu a důkladně si všechny ingredience, které bude potřebovat, vypsal. Potom trochu poklidil, ustlal, srovnal si stůl a když měl hotovo, rozhlédl se po pokoji. Chtělo by to růže, pomyslel si. Jenže kde teď sežene růže? Vzpomněl si, že na vykouzlení pugetu růží existuje kouzlo, ale vzhledem k tomu, že toto kouzlo absolutně nikdy nepovažoval za nutné, nikdy se ho nenaučil používat, natož znát jeho zaklínadlo. Vydal s tedy do knihovny. 

Protože bylo před pololetím, knihovna praskala ve švech. Studenti dopisovali své seminární práce a doháněli resty, které se jim za celý školní rok nakupily. Gellert přešel po knihovně a hledal regál s knihami o kouzelných formulích. Procházel jeden regál vedle druhého a očima tikal po hřbetech knih. Ať tam chodil jak chodil, správnou knihu o vyčarování květin nemohl najít.

„Hledáš něco konkrétního?" ozvalo se za ním. Když se otočil, spatřil nějakého kruvalského studenta, kterého neznal. Okamžitě ho zaujal. Byl celkem pohledný a vypadal sympaticky. Přítomný byl zřejmě poloviční eskymák, protože jeho eskymácké rysy mu byly vepsány do tváře. Vlasy měl pevné a černé, stejně jako oči a jeho pleť nebyla bílá, ale lehce snědá.

„Ano, hledám knihu o kouzelných formulích. Potřeboval bych vyčarovat růže." přiznal se bez mučení.

„Tak jednoduché zaklínadlo a ty ho chceš hledat v knihách?" zasmál se hoch. „Na to knihu nepotřebuješ, to ti můžu poradit i já sám. Představ si v hlavě nějakou hezkou růži a vyslov Odorus rosa." 

„Aha... jo, tak moc díky." usmál se na něj Gellert a pomalu se dal k odchodu.

„Počkej." zvolal na něj neznámý student. „Zkus si přečíst tuhle knížku. Tady sice kouzla na růže nejsou, ale dají se tam najít super věci pro domácnost. Umývání pánví a tak."

„Ne dík, já chtěl fakt jen ty růže." usmál se na studenta a nabízenou knihu mu vrátil.

„Dobře, jak myslíš. Měj se fajn." prohodil eskymák a zabořil nos zpět do svých skript. 

Když šel Gellert chodbou zpět do svého pokoje, přistihl se, jak nad tím hochem přemýšlí. Zaujal ho jeho půvab a přišel mu jednoduše přitažlivý. Když si to uvědomil, šokem se v půli své cesty zastavil. Absolutně nechápal, co ho to napadlo a nad čím právě teď uvažoval. Nemůžou se mu líbit muži. Nikdy k nikomu nic jako zamilovanost necítil, a vztahům se vyhýbal. Tedy, pokud ten vztah nebyl předmětem jeho plánů a neznamenal pro něj výhody, nebo cestu k jeho cíli. Cítil, jak v tváři rudne a jak mu je ze sebe samého stydno. Ne, že by byl do toho eskymáckého chlapce přímo zamilovaný, jen se mu líbil. Nemá se mu tohle náhodou stávat spíš u děvčat? Nemá u nich obdivovat jejich krásy a jejich ženskost? Tyto pocity ho vyděsily. Vztahy stejného pohlaví byly jak v mudlovském, tak v kouzelnickém světě zakázány a považovány za sodomii. Věděl, že tito lidé, kteří jednoduše „milují jinak" v obou světech existují, ale život jednoduchý absolutně nemají. Musí před světem tajit svou pravou sexualitu, jinak by skončili vykastrování, zlynčováni, na pochybném léčení nebo rovnou popraveni. Rozhodl se tyto pocity okamžitě vytěsnit z hlavy a dělat, že se jednoduše nic neděje.

Když přišel zpět do svého pokoje, byl nervózní. Vyčaroval pár růži a tak nějak je upravil, ale nervozita ho neopouštěla. Nerozuměl sám sobě a nevyznal se v sobě. 

„Nejsem homosexuál... nejsem homosexuál..." opakoval si stále dokola, když ve váze růže upravoval. Potom si sedl do křesla, nervozně si dupal nohou a čekal, až přijde Nataša. Naposledy ještě zkontroloval svůj seznam přísad do lektvaru a zatopil v malých kamnech, kterými byli kruvalské ložnice vytápěny. Když do ohně přidával poslední polínko, uslyšel zaťukání.

„Dále." řekl, když zavíral dvířka od kamen. Do pokoje vešla Nataša. Bylo vidět, že se snažila naGellerta víc než zapůsobit, protože ji to moc slušelo. Vlasy neměla spletené do svého obvyklého dlouhého copu, ale měla je volně rozpuštěné a byla lehce nalíčená. 

„Ahoj, přinesla jsem nějakou medovinu. Bude ještě teplá." pronesla s úsměvem a ukázala na skleněnou flašku, kterou vytáhla ze své korálkové tašky. Gellert sáhl do poličky pro dvě skleničky a postavil je na stůl. Když si sedla, medovinu rozlil.

Dali se spolu do řeči a povídali si celkem dlouho. Gellert ani moc nepil, ale Nataša se do toho obula celkem řádně a flašku medoviny vypila skoro celou úplně sama. Nicméně na ní nebyl znát trocha opilosti.

„Natašo, ty jsi říkala, že je tvůj otec velkým odborníkem na různé bylinky a ingredience všeho druhu. Že ano." začal zničeho nic v půlce jejich rozhovoru Gellert.

„Ano, to jsem říkala. Proč?" usmála se a kopla do sebe hlt medoviny.

„Víš, už dlouho jsem si říkal, že bych člověka, jako on chtěl potkat. Však, je to tvůj otec a já bych svého budoucího tchána jednoduše znát chtěl." pronesl a vzal Natašinu ruku do svých. Po těchto slovech Nataša zrudla jako rajče.

„Proč ne. Bude rád." začervenala se.

„A nemohl by mi sehnat těhlech pár věcí?" řekl Gellert a podstrčil ji papírek, který si vypsal. Nataša ho vzala do rukou a začala číst.

„Šupina ze sirény, vlas z Valkýry a jed Charibdy? Ale Gellerte, vždyť tohle se používá běžně na černou... Tohle nemá s bylinkami moc co dělat." podivila se.

„To sice ne, ale dokázal by to sehnat?"

„Na co to chceš? Tohle smrdí černou magií. Táta není hlupák bude se pídit, proč to chci." zkusila vyzvídat Nataša.

„Na svůj výzkum. Jsem začínající vědec a potřeboval bych to na své pokusy. Řekni otci, že je to pro profesora do školy. O mně mluvit nemusíš."

„Škola si sama zadává objednávky. To mi neuvěří."

„Ale uvěří." špitl, vstal od stolu a pomalu se ke své mladé společnici blížil.„Jsi tatínkova holčička. Snesl by ti modré z nebe. Stačí požádat a dostaneš od něj všechno."

„Jak tohle víš?" řekla Nataša a v jejím hlase se objevila obava. Než stačila cokoliv udělat, cítila jak ji Gellert něžně líbá na krku. 

„Co... co to děláš?" zeptala se.

„To, co dávno chceš." špitl a v líbání pokračoval dál. Zvedl děvče a položil ji na postel. Na všechno to líbání a mazlení ovšem musel vynaložit obrovskou dávku sebekontroly a sebeovládání. Chtěl sám sobě dokázat, že je normální a že se mu ve skutečnosti muži absolutně nelíbí. Jenže když se před ním Nataša svlékla a on viděl její nahé tělo, nedostavilo se žádné vzrušení, ani žádný nekontrolovaný chtíč. A i když se zkusila zapojit i Nataša a pomoci mu, stále to k ničemu absolutně nevedlo. Byla velmi pohlednou dívkou, tělo měla štíhlé, prsa pevná a zadek krásně tvarovaný. Každý jiný by po ní okamžitě skočil, Ale Gellertovi se hnusil každý její dotek. Začínal být zoufalý a měl na sebe vztek.

„To nevadí." konejšila ho. „Třeba ještě není čas. Možná na tebe moc tlačím..."

„Tím to není." štěkl Gellert naštvaně a bouchl pěstí do matrace. „Prostě jen... nemůžu tě vidět."

„Cože?" vyjekla šokovaně.

„Klekni si na čtyři..." zavrčel a v duchu si přísahal, že sám sebe přemůže a jednoduše ty divné myšlenky na stejné pohlaví z hlavy vytluče tím, že se vyspí s tou nejhezčí holkou ze školy.

Nataša tedy udělala, co po ní chtěl. Když viděl pouze její záda a její ženské vnady byly skryty, bylo to pro něj mnohem jednodušší. Jenže, co udělat se sebou samým? Jak se přinutit k výkonu, když se vám dotyčná osoba hnusí a vy sami netušíte proč? Zapátral v hlavě, koho by si na jejím místě asi tak představil a k jeho hrůze mu na mysl okamžitě vyběhl opět student, kterého potkal v knihovně a který se mu zalíbil. Chtě nechtě s touto myšlenkou započal své dílo.

Když bylo po všem, počkal, až se Nataša oblékne a velmi rychle ji vyprovodil pryč. Okamžitě si vzal ručník a běžel do sprchy se umýt. Ze svého prvního sexuálního zážitku rozhodně nadšený nebyl. Nebylo to pro něj nic, než utrpení a neuvěřitelné přemáhání se. Zařekl se, že nic podobného už rozhodně zažít nikdy nechce.

Vaaau to jsem se nějak rozepsala. Tato kapitola je lehce lechtivá. Ne, že bych se těmto tématům úplně stranila, ale nechtěla jsem zabíhat do úplných detailů, protože potom bych to řadila spíš do erotických povídek a tam skončit moc nechci. Zároveň jsem se tomu ale vyhnout nechtěla, protože jsem chtěla poukázat na to, co všechno byl Gellert ochoten obětovat pro vyšší dobro. Já jsem třeba čistý heterosexuál a kdyby na mě sáhla holka, asi se opupínkuju. Natož, abych s ní měla mít něco víc. To bych se musela opravdu hodně opít a zhulit a možná by ani to nepomohlo. Zároveň jsem také chtěla poukázat na fakt, že homosexuálové to neměli v lidské historii pramálo lehké a takto hrozně se k nim společnost v těchto dobách opravdu chovala. Já proti homosexuálům nemám absolutně nic a naopak je podporuji. V ČR jsou jim sprostě upírána práva na rodinu a dokonce ani nemohou mít plnohodnotnou svatbu. A to je špatné. 

Příběh Alana Turinga  

Si ten výklad historie prostě neodpustím :D. Tohle se netýká HP světa, jen vám chci ukázat, co se v minulosti homosexuálům dělo a jaké to mělo následky. Bohužel to až tak dávná historie není.

Druhá světová válka má mnoho hrdinů, tím největším je ovšem bezesporu Alan Turing. Už od Caesara existovaly šifry a kódy, které se ve válkách používaly, aby nepřítel nezjistil, co si mezi sebou generálové píší. V druhé válce například používali Američané na dorozumívání se indiany z kmene Navaho, kteří ještě nezapomněli svůj domorodý jazyk a protože ho nikdo kromě samotných Navahů neuměl, bylo nemožné ho rozlousknout. 

Nacistické Německo používalo šifrovací přístroj jménem Enigma. Kód, kterým byly zprávy psané byl považován za nerozluštitelný. Alan Turing, geniální matematik, kód Enigmy rozluštil. (jak? To by bylo na dlouho) a tím zkrátil válku minimálně o tři roky a zachránil život statisícům lidí. Za zásluhy ale vyznamenaný nebyl, protože na něj prasklo, že byl homosexuál. Přišel o práci a zavřeli ho do vězení. Obvinili ho z pedofílie a ze sodomie. Dali mu na výběr - buď se bude léčit, nebo shnije za mřížemi. Zvolil si tedy léčbu. Začalo peklo.

Tenkrát se totiž věřilo, že když do homosexuálního muže budete píchat ženské hormony, něco se mu tam přepne a on bude najednou milovat ženy. To je samozřejmě nesmysl. Mělo to za následek akorát to, že Turing se nemohl soustředit, začala mu růst ženská prsa, propadal se do depresí, nemohl pracovat a do toho všeho měl status homosexuála, což bylo ještě horší, než být vrah. Nakonec své trápení ukončil dobrovolně a spáchal sebevraždu. 

Když se ještě dnes potkám s lidmi, kteří zastávají homofobní názory, vždy si na Alana Turinga vzpomenu. A to, že ho donutili se jít „léčit" byla asi ještě celkem dobrá varianta. Homosexuálové byli, a dodnes i jsou, vražděni a lynčováni.

Omlouvám se za takovéto rozepsání a odběhnutí od tématu, ale přišlo mi fajn Alana zmínit, protože mi přijde, že ho moc lidí nezná.

Zatím pa

L.