Gellert Grindelwald seděl ve své cele a připravoval se na soudní proces. Byl trochu nervózní. Seděl na kavalci a podupával si nohou Nevěděl, co všechno ho čeká, ani kolik let mu napaří. Najednou si začal uvědomovat, že nejlepší roky svého života zřejmě stráví ve vězení. Pravděpodobně mu bude zabavena hůlka, takže si v duchu říkal, že musí zapracovat na neverbálních kouzlech, aby mohl po čase z vězení utéct. Rozhodně si celý trest neodsedí. Ať bude velký jak chce. Až uteče z vězení vydá se hledat relikvie. Seděl v cele dál, když v tom slyšel, jak chrastí klíče v zámku a do jeho cely vstoupil Bystrozor. Gellert se okamžitě postavil. Měl za to, že ho nyní odvede přímo do soudní síně.

„Sbal si věci a běž. Jsi zproštěn všech obvinění. Vyfasoval jsi jen podmínku a okamžité vyloučení ze školy. Tady mi to podepiš." řekl celkem naštvaně bystrozor a hodil před Gellerta papíry k podpisu.

Z Gellerta jako kdyby spadla všechny břemena světa. Neuvěřitelně se mu ulevilo a najednou si připadal, že může létat.  Zároveň absolutně nevěřil svým uším. Jak mu mohl otec něco vyběhat? 

„Ale vždyť... jak je to možné? Mám na krku pokus o vraždu, ještě včera mi to vaši kolegové říkali."

„Líbej ruce tvému otci. Dostal tě z toho. Nicméně jsi vyhozený ze školy a budeš muset odevzdat hůlku, která ti bude zlomená. Ale do basy nepůjdeš. To se ale o tvém učiteli říct nedá." 

„Walewski?" zeptal se bystrozora.

„Ano, Walewski. Ty knihy, které měl se studentům absolutně nesmí dostat do ruky. Na to je zákon. Vypadá to, že dostane půl roku. To ty jsi dopadl o poznání líp. Tak mi to tady podepiš a padej." řekl bystrozor a podal mu papíry k podpisu. Gellert podepsal, vzal si pár věcí, které v cele měl a vyšel na chodbu.

„Ta tvoje milá je ve druhém patře." řekl mu bystrozor, když za ním zamykal dveře od cely. „Asi se už nikdy nepostaví na nohy. Ale prý tě chce vidět. Tak za ní zajdi."

„Myslím... že to zvládne. Musím domů. Přeji hezký den." odpověděl mu s úsměvem Gellert, otočil se na podpatku a s absolutně nechápavým výrazem ve tváři nechal bystrozora o samotě. Neměl v plánu navštívit Natašu. Její úkol pro ni skončil, už ji nepotřeboval. Ať si žije, jak umí. S prázdnou hlavou, odproštěn od všech starostí i hrozeb kriminálů sebevědomě opustil ministerstvo. Ve dveřích střetl s profesorem Walewskim, kterého v poutech nakládali do kočáru taženým Testrály. Zřejmě si před pár hodinami vyslechl rozsudek a nyní ho vezou do vězení. 

„Kam si myslíš že jdeš?" zařval na Gellerta Walewski, jen co ho spatřil.

„Domů..." usmál se vesele na Walewského Gellert.

„Za všechno zaplatíš. Jednou si na mě vzpomeneš! Jednou budeš litovat, ale to už bude příliš pozdě. Jednou tě spravedlnost dostihne a ty už z vězení nevyjdeš. Jednou...! větu Walewski nedořekl, protože se za ním zavřeli dveře od kočáru.

Když dorazil domů, oba rodiče ho netrpělivě čekali. Společně si sedli ke stolu a Gellartova matka svého syna láskyplně objala.

„Ach Gellerte. Jsem tak ráda, že to takhle dopadlo. Chtěli to na tebe všechno hodit a udělat z tebe vraha. Věděla jsem, že jsi nevinný." prohlásila a políbila syna na tvář.

„Díky, že jste mi věřili." prohlásil co možná nejvíc dojatě to šlo. „A tati, moc ti děkuji. Nebýt tebe. Jsem rád, že tě mám."

Na Gellertova otce fungovala slova jeho syna jako ta největší odměna pod sluncem. Tolik si přál, aby si s Gellertem rozuměl a teď má konečně jeho uznání. Až se mu v očích slzy zaleskly.

„Tvůj otec je velký hrdina. Nicméně nás tvé propuštění stálo všechny životní úspory." povzdychla si Gellertova matka.

„Neboj, my to zvládneme. Máme šikovného syna. Pomůže nám." usmál se Gellertův otec a otřel si oči. „V Kruvalu ti zůstalo spoustu tvých věcí. Zítra by sis pro ně měl zajet."

Gellert slušně přikývl. 

„Skočím nám nalít polévku a otevřeme víno. Tohle se musí oslavit." vypískla Gellertova matka, zvedla se ze židle a odešla do kuchyně.

„Jak jsi to dokázal?" zeptal se nevěřícně Gellert otce.

„Když víš, za kým jít, komu jaký dokument podstrčit a koho uplatit, jde to docela lehce. Víc jsem pro tebe udělat nemohl. Je to uhraný jako nehoda... byla to nehoda, že ano."

„Ale jistě. Nikdy bych ji neublížil." hájil se Gellert. „Já jen, že absolutně nechápu, že toho zrovna ty budeš schopen."

Gellertův otec se jen mile usmál.

„Jenže je tu další problém. Otec Nataši. Můžeme čekat v nejbližších dnech nějakou žalobu. Raději úplně opusť Bulharsko a pár let setu neukazuj. Do té doby, než se ten případ stane promlčeným. To je tak pět let."

Gellert si až nyní uvědomil, že je volný jako pták. Může si jít kam chce a kdy chce. Už nemusí do školy a nemusí být svázaný pravidly. Nyní si řídí život on sám.

„Zítra zajeď do Kruvalu pro věci. Za normálních okolností by jsi odevzdával hůlku řediteli, jenže ten se vypařil a jeho zástupce sedí ve vězení. Nemá ji tedy kdo převzít. To je pro tebe výhoda, protože ji po tobě nemůžou chtít. Hned jak si tam vezmeš věci, opravdu odjeď."

„Ještě jednou moc díky. Velmi si toho vážím." usmál se na otce.

„Jsi hodný kluk. Nejsi vrah. Jsi určený k velkým věcem. Tak běž a vykonej je. Moc ti v tom fandím. Jen, kdybys začal tam venku vydělávat, pošli nám občas nějaký ten peníz. Za to soudní řízení a za kauci jsme se vydali ze všeho. Moc nám tím pomůžeš."

„Budu posílat ihned, jak jen to bude možné." slíbil a snad poprvé v životě svého tátu objal. 

Druhý den si přivstal a zamířil si to zpět směr Kruval, aby si ze školy vyzvedl své věci. Dostat se do školy bylo celkem obtížné, protože kruvalská loď, kterou se začtvo do školy dostávalo kotvila v kruvalském přístavu, a tak se neměl na školní pozemky jak dostat. Nicméně se mu podařilo vyhandlovat převoz od zdejšího kouzelnického rybáře, který měl v nížině chaloupku. Nalodil se a společně na jeho vratké lodičce vyrazili do studených hor ledové Sibiře.

Všechno bylo zahaleno v husté mlze, takže si neviděl ani na špičku nosu. Nicméně cítil, jak se vzduch kolem prudce ochladil a v ledové vodě se začal objevovat led. Poznal tak, že hrad bude nedaleko.

„Jak vlastně vůbec víte, kde Kruval leží? Vždyť to pořádně neví ani sami žáci, kteří do něj chodí." podivil se Gellert.

„Učil jsem tam. Teď už jsem v důchodu." odpověděl mu starý rybář a dál se s loďkou brodil ledem a hustou mlhou. Když z mlhavého oparu vyjeli, rozprostřela se nad nimi tak nádherné hornaté scenérie, až Gellerta zamrazilo v kostech. Vždy, když touhle cestou kruvalskou lodí do školy jel, byla loď pod vodou, takže nic z té obrovské krásy neměl šanci vidět. 

„Ach Bože... to je krása." hlesl dojatě nad vší tou nádherou a rozhlížel se kolem. Od úst mu šla pára a cítil chlad vody, po které plul.

„Příroda je mocná čarodějka. Tamhle je školní přístav. Vyložím tě tam. Potom už musíš po svých." řekl převozník. Mávl hůlkou a tím poručil samoveslujícím veslům, aby přidala do tempa.

Rozjímání nad tou nádherou ale Gellerta rázem přešla, když si uvědomil, jaký krpál bude muset šlapat, aby se dostal nahoru k hradu. Studenty do školy jezdili na sněžných saních, které táhli Sleipnirové. Osminohá stvoření podobná koním. Jenže nyní, když jsou všichni nahoře v hradu, se tu žádné sáně, ani žádný Sleipnir nevyskytoval, takže Gellertovi opravdu nezbylo nic jiného, než velmi strmé horské stoupání dát po svých. 

Cestou prskal a nadával jak jen mohl. Přemýšlel, že jednoduše použije hůlku a přemístí se alespoň co nejblíž k hradu, jenže to by okamžitě zaznamenalo ministerstvo a ti by mu jeho hůlku okamžitě zlomili a na její odevzdání by absolutně nikdo z nich nečekal. Bylo mu jasné, že kouzlit může pouze, až opustí Bulharsko.

Ulevilo se mu, když uviděl před sebou bránu hradu. Plíce ho boleli od studeného vzduchu, píchalo ho v boku a nohy ho bolely jako čert. Dolů je to alespoň z kopce - uklidňoval sám sebe, když si představil, že tuhle štreku bude muset absolvovat ještě jednou. 

Když vešel do hradu, všichni na něj nevěřícně zírali. Nikdo ho ani nepozdravil a všichni se mu raději klidili z cesty. V klidu si došel do svého pokoje, vše si zabalil a když chtěl odejít, do cesty mu vstoupil Bezuchov, který byl jeho bývalý učitel lektvarů.

„Kampak Grindelwalde! Co ta hůlka? Jsi vyloučený ze školy. Musíš ji odevzdat." zkoušel na něj. 

„Já bych ji odevzdal velmi rád, ale nemám komu. Ředitel vám zdrhnul a zástupce sedí v base. Kdybyste mě ráčil pustit, osobně ji odevzdám na ministerstvo. stejně by tam skončila, když bych vám ji odevzdal. Ušetřím vám tak práci." zazubil se Gellert.

„To ti mám jako věřit?" procedil mezi zuby profesor.'

„No, popravdě budete muset. Nic jiného vám nezbývá. Nebudu dávat hůlku nikomu, kdo na ni nemá právo. Až si zvolíte nového ředitele, tak vám tu hůlku dám." odsekl mu Gellert, popadl sbalený kufr a vrazil do profesora takovou silou, že odlétl stranou. Potom opustil hrad. Když vyšel před bránu, naposledy se na školu podíval. Byl si jistý, že mu to tady chybět ani za mák nebude. Byl to spíš očistec, než škola. Přes to všechno ale chtěl, aby po něm ve škole něco na památku zůstalo. Aby příští generace věděli, kdo do této školy chodil. Chvilku přemýšlel, jak by se do hradu nejlépe vepsal, a když konečně chytil myšlenku, odchytil si prvního prváka, který šel zrovna kolem.

„Hej ty, půjč mi svou hůlku." křikl na něj.

„A proč?" podivil se.

„Protože mi tu mojí zlomili a já tu chci udělat jen takové znaménko. Chci tím naštvat školníka. Jen takový kanadský žertík, nic v tom není. Hned po tom ti jí vrátím."

„To sice jo, ale problém budu mít já. Přijdou na to, z jaké hůlky bylo to kouzlo vysláno." bránil se nebohý prvák.

„Neboj se. Myslím, že mě v tomhle pár lidí určitě pozná. Ty budeš z obliga. Nebo vážně nechceš školníkovi zavařit a trochu mu pocuchat nervy?"

Prvák se šibalsky usmál a opravdu vytáhl hůlku a podal ji Gellertovi. Ten s půjčenou hůlkou přistoupil ke kamenné zdi, švihl s ní a na jednom z kamenů se objevilo znamení relikvií smrti.

Prvák vypadal zklamaně. Zřejmě čekal něco většího a zákeřnějšího. Gellert mu poděkoval a hůlku mu opět vrátil. 

„Mě si ještě budete pamatovat..." špitl si a naposledy si Kruval prohlédl. Potom vzal kufr a dal se na odchod.

Doma se nijak nezdržoval. Ani nevybaloval. Rozloučil se s rodiči a vydal se na nádraží. Měl namířeno do Anglie za svou tetou a uznávanou anglickou historičkou. Protože stále nechtěl na Bulharském území používat kouzla, musel cestovat po mudlovsku vlakem. Když dojel až do Francie, nalodil se na loď a ta ho převezla až do Anglie. Když viděl bílé anglické skály, pocítil vzrušení. Jede na místo, kde se pravděpodobně začal psát tajemný příběh tří bratří. Svého vyloučení absolutně nelitoval. Vždyť má před sebou toho tolik. Proč by mrhal časem ve škole?

Když vstoupil na Anglické území, konečně se mohl přemístit. Byla neuvěřitelná úleva opět používat kouzla. Rázem se ocitl ve vesničce jménem Godrikův důl. Mnoho se tam změnilo od té doby, co tam nebyl. Jeho teta jezdila většinou za ním, on byl v Anglii asi tak všehovšudy pouze dvakrát. Nicméně cestu k ní si stále ještě pamatoval. Začal být teplý podvečer, když zaklepal u jejích dveří.

Když Batylda otevřela, nadšeně vyjekla a celým svým laskavým tělem svého milovaného synovce objala.

„Ach Gellerte, co tu děláš? Jak jsi se tu ocitl? Pojď dál. Musíš být moc hladový. Něco ti dám k jídlu. Jen pojď." říkala nadšeně s dojetím v hlase.

Když spolu sedli ke stolu, řekl ji vše co se stalo. Spoustu věcí samozřejmě upravil k lepšímu a o některých událostech ji neřekl vůbec. Chtěl z toho všeho samozřejmě vyjít co možná nejsvatěji. 

„A co ty, teto? Jak jsi se tu měla? Vypadáš celkem ustaraně." zeptal se mile.

„Ach Gellerte, teď to nejsou zrovna dobré časy. Pamatuješ, jak jsem ti posílala tu fotku a ten dopis o rodině Brumbálových? Tak Kendra, moje skvělá a vlastně i jediná kamarádka před třemi dny zemřela. Ještě jsem se z toho nestihla vzpamatovat." vzlykala Batylda a začala si kapesníkem utírat oči.

„To je mi líto." politoval ji Gellert.

„Ale čert vem mě. Co ty chudinky děti, co po ní zůstaly? Albus je sice už dospělý, ale Aberforth stále chodí do školy a co teprve chudák Ariana. Snažím se jim pomáhat jak jen to jde. Nemají to teď zrovna jednoduché." dál vzlykala Batylda.

Povídat si s tetou Gellert vydržel až do setmění. Potom ji dal dobrou noc, vykoupal se a lehl do postele jako špalek. Byl z té celé cesty neuvěřitelně utahaný. 

Druhý den se probudil celkem brzy. V Anglii bylo značně tepleji, než v kruvalských horách, takže ho probudilo horko. Byl zkrátka naučený na úplně jiné klimatické podmínky. Odkopl ze sebe peřinu, protáhl se a rozespale otevřel okno, aby vpustil do místnosti trochu čerstvého vzduchu. Viděl, jak Batylda někomu půjčuje svého strakatého koníka. Zapřáhla ho do bryčky a otěže podala dvěma chlapcům. Jeden měl sbaleno na cesty a ten druhý byl v obličeji smutný. Nevěnoval tomu nijak moc pozornosti a raději si zašel do kuchyně pro něco k snědku.

Když si naléval teplé mléko do hrnku a ukrojil z makového koláče, vešla do kuchyně Batylda. Opět si utírala oči.

„Chudák Albus. Je škoda, že to takhle dopadlo. V Godrikově dole je ho škoda. Tak moc jsem mu ty jeho plány přála."

„Jaké měl plány?" utrousil Gellert, aby řeč nestála a napil se z hrnku. 

„Je to neobyčejný čaroděj. Kdybys viděl těch vyznamenání a titulů, které za svou školní kariéru nastřádal. Víš, že dokonce vymyslel lék na dračí spalničky? A to mu bylo čerstvých patnáct let. Neuvěřitelné. Někteří hlavouni se tím zabývají celý život a nakonec je všechny převálcuje student."

To na Gellerta zapůsobilo. Pokud by to byla opravdu pravda, znamenalo by to, že Albus je opravdu nadaný čaroděj a teta Batylda pro jednou opravdu nepřeháněla.

„V takhle mladém věku a takovýhle objev?" neskrýval svůj obdiv Gellert. 

„Ano přesně tak. Chtěl cestovat po celém světě a zabývat se vědou. Říkal, že se vrátí jako velký, slavný, mocný a bohatý čaroděj. Jenže když mu zemřela matka, musel zůstat doma a starat se o sourozence, protože on je jediný plnoletý. Škoda, jsem si jistá, že by dokázal obrovské věci. Na vezmi si ještě sušenku."

Gellerta popadlo vzrušení. Jako kdyby se těšil na dárek, který si moc přál. Pokud je Albus opravdu tak velký čaroděj, jak se tvrdí, mohl by ho přetáhnout na svou stranu. Ve dvou se to lépe táhne a mají mnohem větší šanci na úspěch.

Když dojedl, napustil vodu do kádě a udělal  ze sebe člověka. Chvilku jen tak lelkoval a když se schylovalo k obědu naštípal tetě dříví, aby mohla uvařit. Když zrovna skládal polínka na hromadu všiml si, že se Batyldin koník vrací zpět domů. Batylda něco zahulákala z okna. Gellert vzal pár polínek z hromady a odnesl je do kuchyně.

„Gellerte, prosím, skoč pomoc Albusovi vypřáhnout Molly. Nevím, jestli to bude umět." poprosila ho teta, když krájela cibuli.

Gellert na nic nečekal, vyšel z domu a přes dvůr si to namířil přímo ke stájím. Do stájí vnikl neslyšně. Uviděl v nich stejně starého a pohledného chlapce, který nešťastně zíral na strakatého koně a zřejmě netušil, jak dál. Poznal o koho jde. Pamatoval si ho z fotografie, kterou mu k Vánocům Batylda poslala. Na první pohled na Albusovi nic zvláštního nebylo. Byl o hlavu menší než Gellert a vypadal, jako každý jiný kluk v jejich věku. Přes to všechno se ale něčím lišil. Snad výrazem v očích, nebo postojem a držením těla, které měl.

Gellert chvilku čekal, co se bude dít. Jenže když zjistil, že Albus stále nečinně stojí, rozhodl se vyjít ze stínu.

„Ahoj," pozdravil mile. „Nechceš pomoct?"

Další kapitola je tu. Ale nebojte, ještě tak úplně není poslední. Btw Sleipnira - osminohého koně, jsem si nevymyslela. Tento kůň je součástí severské mytologie a jezdil na něm samotný Ódin, což byl kápo všech severských bohů :)     

stejné je to i s Charybdou, která je v tomto příběhu také zmíněna. Byla to vodní příšera, ale v tu zase věřili staří Řekové :)