Pořád jsem ležel v posteli a nehodlal jsem jí opustit. Hlava mě bolela, jako by mi po ní přeběhlo stádo divokejch koní. V krku mě pořád neskutečně škrábalo a pálilo. Bylo mi neskutečný vedro. Připadal jsem si jako kdyby venku bylo čtyřicet stupňů a já právě uběhl ten nejdelší maraton na světě. 

Sebastian už byl pryč celou hodinu. Do lékárny trvá cesta autem přibližně pět minut. Buď tam muselo být narváno nebo potkal někoho známého a zakecal se. Pomyslel jsem si. Yao nervózně přešlapovala u dveří a kňourala. Potřebovala ven. Pustli bych jí, ale bylo mi tak špatně, že jsem se bál si jenom sednout, natož se zvednout, jít dolů po schodech, otevřít dveře ven a zase jít nahou. To pro mě byl naprosto nemožný úkol. Na druhou stranu mi jí bylo strašně líto a nechtěl jsem, aby na podlaze byla nějaká loužička, při nejhorším hromádka. Pomalu jsem si tedy sedl. Strašně se mi zamotala hlava a já se opřel o zeď. Zhluboka jsem se nadechl a odstrčil se od zdi. Protéza ležela na druhé straně pokoje, tak jsem se pomalu postavil na jedné noze. Zase se mi zamotala hlava a bolest mě do ní udeřila ještě silněji, než když jsem se probudil. Chvíli jsem stál, opíral se o psací stůl a pak jsem pomalu začal poskakovat na jedné noze ke dveřím. S každým skokem mě víc rozbolela hlava. Už jsem byl skoro u dveří. Yao vesele zavrtěla ocasem a začala vesele hopkat. Chytl jsem za kliku a opřel se o ní. Hned jak se dveře otevřely Yao vyběhla po schodech dolů ke dveřím a já hlasitě vyjekl. Srdce mi málem vyskočila z hrudi. Hned za dveřmi stál Sebastian.
"Co to  sakra děláš?! Řekl jsem ti, že máš odpočívat a ležet!" Vykřikl rozčíleně. Viděl jsem na něm, že ho něco trápí.
"Yao potřebovala ven." Vychraptil jsem ze sebe omluvně. Hlava se mi zamotala a já ztratil rovnováhu. Rychle jsem se rukou zapřel o Sebastianovu hruď. Ten mě chytl a odnesl zpátky do postele.
"Pustím jí ven. Pak ti udělám čaj a ty koukej ležet." Řekl přísně a odešel do kuchyně. Za deset minut byl zpátky s hrnkem, teplého čaje. Opatrně jsem si ho od něj vzal a trochu usrkl. Byl strašně hořký a odporný. Znechuceně jsem se zašklebil a položil ho na stolek vedle postele.
"No netvař se tak. Tohle ti pomůže." Zamračil se na mě ale pak jeho výraz jakoby posmutněl.
"Pro ti to tak louho valo?" Zachraptěl jsem a snažil jsem se mluvit co nejvíce   srozumitelně. 
"Byl jsem se podívat za Maggie." Zase se ve mě něco pohnulo. Bylo to svědomí? Měl jsem strach? Sám nevím. Ale bylo to hodně nepříjemné. Předstíral jsem, že jsem zvědavý, jak to dopadlo.
"Vůbec mi neotevřela. Měla zamčeno a telefon nechala u mě v ložnici. Stejně jako její ostatní věci. Třeba... Třeba jsem pro ní nebyl dost dobrý. Hledala příležitost, jak se mě zbavit. A tak utekla uprostřed noci protože věděla, že budu spát a ničeho si nevšimnu..." Ještě nikdy jsem ho takhle neviděl. Ještě nikdy jsem ho neviděl smutného. 
"Blost..." Opět jsem ze sebe vydal nelidský zvuk. "Si ajn chlap. Ona si neaslouží tebe."  Sebastian jen zavrtěl nešťastně hlavou a zoufale zavzdychal. 
"Nemysli na ní. Na větě sou epší." Pokusil jsem se o povzbuzující úsměv. Sebastian však jen dál zdrceně civěl do podlahy. 
"Asi si půjdu lehnout." Řekl po chvíli. "Zvládneš to tu?" Zakýval jsem hlavou na souhlas. Stejně jsem se chtěl ještě trochu prospat. Sebastian se zvedl a odešel z pokoje. 

Bylo to s ním špatný. Musel se o mě starat. A když sem byl nemocný tak se musel starat taky o Yao. Do práce jezdil minimálně. Moje léčení trvalo tři týdny. Byl jsem na tom opravdu bledě ale byl jsem rád, že se o mě někdo stará a já nemusím být v nemocnici. Jenže se Sebastianem to šlo z kopce. I když se dokázal dobře postarat. Pil alkohol. A to dost často. Každý den vypil alespoň jednu flašku vodky nebo rumu. Všude byl bordel. V kuchyni a v obýváku se válely prázdný flašky od alkoholu, špinavý nádobí a odpadky. Míval často deprese a vůbec se nesmál. Nic ho nebavilo, nic ho nezajímalo. Každý den jezdil k domu Maggie ale vždycky se vrátil bez úspěchu a ještě více smutný. Dával jsem si to za vinu a bylo mi z toho hrozně. On byl teď v háji. Stal se z něj alkoholik a to jenom kvůli mě a mojí úchylce. Ale jak by to dopadlo, kdyby žila? Pomyslel jsem si. Zjistil by, že je těhotná. Možná by z toho měl radost a začal by plánovat svatbu. Malý by se narodilo, Maggie by za jeho peníze objednala chůvu a courala by po klubech. Opíjela by se, souložila s jinými muži. Domů by chodila opilá. Sebastian se musel starat o domácnost a o to dítě. Nakonec by se s ní rozvedl. Ona by na něm vysoudila všechny jeho peníze a dítě by si nechala. Museli by jsme se přestěhovat. On by musel platit vysoké alimenty a nikdy by jeho dítě neuviděl, protože by mu to ona nedovolila. Byl by na tom vlastně ještě hůř. Tahle myšlenka mě zase trochu uklidnila. Se mnou mu je líp 

Už se dokonce párkrát zmínil, že byl u policie. To mě vždycky hrozně rozhodilo. Ale oni si z něj dělali srandu. Maggie byla známá coura i u nich. Prý spala dokonce i s jejich šéfem. Říkali, že takhle to s ní bylo vždycky. Objevila se v nějakým městě, tam si udělala ostudu a když už si řekla, že je toho na ní moc, prostě se vytratila někam pryč. Už nikdy jí nikdo nehledal. Sebastian se ale nikdy nesmířil s tím, že ho opustila. 

Když už jsem se z mé nemoci trochu vzpamatoval, snažil jsem se mu pomáhat. Uklízel jsem a povzbuzoval ho. Ale on se stále tvářil utrápeně. Někdy dokonce i plakal. 
Pak jsem začal znova sportovat. Párkrát se mi povedlo, vytáhnout ho sebou ale nikdy ho to nebavilo. Už se nesmál mým vtipům. Už mi nedal pohlavek za každou sprostou upomínku či nadávku. Prostě čuměl do blba a mlčel. 

Lucy jsem také od té příšerné noci neviděl. Nechodila ani ven. Přemýšlel jsem, co se asi stalo s tím tělem. Doufal jsem v to, že se to tělo dostalo do správných rukou. Do rukou, které to tělo navždy odstraní ze zemského povrchu. 

Už to bylo všechno zase na nic. Svět byl odporně hnusnej a tmavej. Sebastian byl smutnej a nepřestával pít alkohol. Jednoho takového večera, když já jsem seděl u počítače a prohlížel si nové, sportovní boty a Sebastian seděl v obýváku, v ruce plechovku od piva, obličej celý zarostlý a vlasy dlouhé až po ramena, mi zazvonil telefon. 
"Ano?" Zvedl jsem telefon k uchu a čekal na odpověď. Byla to Nina. Hlas se jí třásl a hlasitě vzlykala. 
"Nino?" Řekl jsem vystrašeně. 
"B -bráško... Musíš přijet." 
"Cože? Stalo se něco? Kde jsi?" Byl jsem celkem vystrašený. Nikdy jsem jí takhle neslyšel. 
"V nemocnici. Tam kde- Sebastin - pracuje... Prosím přijeď... Potřebuju tě." Znova se rozplakala.
"Co se ti stalo?" Vykřikl jsem vyděšeně. 
"Mě... Nic. Anna... Ona... Měla nehodu." Její pláč sílil a hlas se jí klepal čím dál víc.
"Cože? Jakou nehodu? Neboj se za chvilku tam budeme." Rychle jsem přešel ke skříni a s telefonem u ucha jsem se začal oblíkat.
"Anna ona... Srazila jí motorka..." Zavzlykala znova do telefonu. Srdce mi poskočilo strachem a já se rychle rozeběhl do obýváku, kde seděl Sebastian.