"Ták, a jsme doma!" Ozval se Sebastianův silný hlas od dveří. Ihned jsem seběhl dolů po schodech abych mohl Annu u nás přivítat. 
"No konečně!" Zvolal jsem. "Co vám tak dlouho trvalo?"
"Opravujou zase silnici a dali tam semafory. Než jsme se dostali až dopředu docela to trvalo. Mohl by jsi Annu odvézt do jejího pokoje prosím? Už by to tam mělo být připravené. Nina každou chvíli dorazí." Jen jsem kývl hlavou a odvezl Annu do pokoje. 

"Nepotřebuješ něco? nemáš hlad nebo žízeň?" Zeptal jsem se starostlivě když jsem jí pokládal na postel. 
"Ne. Nic nechci." Odsekla. Taková teď byla pořád. Když jsme za ní jezdili do nemocnice skoro vůbec s námi nemluvila. Ani se na nás nepodívala. Sebastian řekl, že bude chvíli trvat, než si na takový styl života zvykne, takže to musíme respektovat. Koneckonců, já jsem byl taky takový, když jsem přišel o nohu. 

"Jsem domá!" Nina právě dorazila a okamžitě zamířila k Anně. "Tak co, jak ti je?" Zeptala se starostlivě. Anna se jen zašklebila a uchechtla se. "Naprosto skvěle." Řekla ironicky. 
"Už můžeš jít Nicku." Povzdychla si Nina. "Já to tu s ní už nějak zvládnu." 
"Dobře..." Odpověděl jsem a tiše odešel z ložnice. Došel jsem do obýváku, kde už na mě čekala Yao a Sebastian. 
"Ty, Sebe?" 
"Ano?" Otočil se na mě s tázavým pohledem.
"Opravdu si myslíš, že se Anna změní? Já vím, že mě to přešlo rychle ale, ona se nemůže hýbat vůbec. To pro ní musí bejt strašný ne? Já přišel jenom o nohu.."
"U každýho je to jiný." Řekl a nalil si do skleničky jahodový džus. "Někdo se s tím srovná za několik měsíců, někdo se s tím nesmíří už nikdy a někdo raději spáchá sebevraždu.." Nad těmito slovy se mi udělalo zle. Bál jsem se, že Anna by toho byla klidně schopná. Vůbec už si neužívala života a celé dny proležela a zírala do zdi. Vyhnal jsem tu myšlenku z hlavy a zapnul raději televizi. Snad jí to brzy přejde. 

Jenže nepřešlo. Den ode dne byla uzavřenější do sebe a už vůbec nemluvila. Snažili jsme se s ní nějak navázat konverzaci ale vůbec s námi nekomunikovala. Nemluvila ani s psychologem. Prosili jsme jí, ať už se vzpamatuje, že život si může užívat i tak, ale jí to nezajímalo. Nejhorší na tom bylo, že přestala úplně jíst. Odmítala cokoliv, co jsme jí nabídli. Nechtěla jíst už ani prášky. Sebastian je do ní sice po nějaké době nějakým zázrakem narval. "Ještě že se nemůže bránit jinak by mě dávno už asi zabila. Už takhle mě málem pokousala!" Stěžoval si pokaždé. Nina z toho byla nešťastná. Brala jí sebou na různé výlety, dovolené, koncerty a drahých restauracích. Nikdy si nic neužívala. Jednoho večera mě Sebastian poprosil, abych jí šel odnést léky a pokud bude zase protestovat, mám ho ihned zavolat. Vzal jsem tedy jeden kelímek s léky a druhý s vodou a přišel k ní do pokoje. "Nesu léky." Řekl jsem opatrně. "Měla by sis je raději vzít než přijde Sebastian." Snad poprvé za celou tu dobu se na mě podívala a udělala něco, co mě naprosto překvapilo. Promluvila na mě. "Zavři dveře. Musím si s tebou promluvit." Poslechl jsem jí a dveře zavřel. Byl jsem zvědavý, co tak důležitého mi chce říct, že jí to přimělo mluvit. Ale to, o co mě požádala na to do své smrti nezapomenu. 

Všichni mě ukamenujte! :D Jsem líné hovado které už vůbec nepíše!... Ne ale teď váženě... Moc se vám omlouvám. Znáte mě, žádné pravidelné vycházení kapitol u mě prostě neplatí. Víte, přestávám být s mýma knížkama velice nespokojená takže všechno píšu znova a snažim se aby se to dalo alespoň trochu číst... Většinou totiž u psaní přemýšlím za pochodu a taky to tak potom vypadá :/ Takže moc se vám ještě jednou omlouvám a doufám že tu se mnou zůstanete až do konce! ^^ až budu mít knížku kompletně přepsanou tak vám jí sem určitě hodím ale ještě to bude nějakou chvíli trvat. Moc vám děkuji za to, že se mnou máte ještě nějakou trpělivost! ^^

Vaše Sůša