Co jsem to udělal?! Já... Zabil jsem člověka! Sakra tohle už není normální. Co mám dělat? Mám se zabít? Mám utéct?
Seděl jsem tam na podlaze a byl v šoku. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem ho zabil. Musel jsem něco udělat. Byly tu dvě možnosti... Nebo možná i tři..
Uklidím tělo a celou koupelnu a budu dělat, jako by se nic nestalo. A když se mě na něj někdo zeptá, budu zapírat, zapírat a pořád za jakýchkoliv okolností zapírat.
Nebo ho tu takhle nechám, sbalím si všechny věci a nějaké jídlo a uteču. Sice nevím kam, ale něco se vždycky najde.
No a nebo se zabiju... To byla ta poslední možnost. Ale rychle jsem si to rozmyslel, protože na tohle jsem až moc velký srab.
Kdybych tu zůstal asi bych to tu stejně dlouho nevydržel... Musím utéct... Rozhodl jsem se a běžel rychle do svého pokoje. V rohu už se mi půl roku povaloval zelený batoh. Sice malý, ale lepší než nic. Vzal jsem ho do ruky a začal do něj dávat všechny potřebné věci.
Kalhoty, trička, jedna mikina bude stačit. Spodní prádlo... Budu potřebovat peníze...  Pomyslel jsem si. Jenže my jsme tu žádné peníze nedostávali. Vzpomněl jsem si na kabelku naší vychovatelky, která byla položená na stole.
Rychle jsem seběhl schody dolů a po tmě hledal kabelku. Po chvilce mávání rukama na slepo jsem jí konečně našel. Začal jsem rukou pátrat v kabelce, dokud jsem nenašel peněženku. Vytáhl jsem z ní všechny bankovky a už jsem chtěl vyběhnout do pokoje. Budu potřebovat asi nějaké jídlo.  Pomyslel jsem si a zamířil k ledničce.
"Nicku?" Ozval se hlas, vyslovujíc moje jméno a já jsem ztuhl a všechno jídlo, které jsem měl v ruce jsem upustil na zem. Pomalu jsem se otočil, abych zjistil, kdo mě oslovil.
Stála tam Elie. A vypadala dost vystrašeně.
"Sakra co mi chceš?" Zeptal jsem se jí nepříjemně.
"Víš že je zakázané cpát se jídlem přes noc... A ... Já... Bojím se. Slyšela jsem křik, vycházející z koupelny."
"Asi se ti něco zdálo. Jdi spát!"
"Ale... Já se bojím."
"Řekl jsem ať jdeš spát! Nic se nestalo prostě ti hráblo."
"Stalo se něco?" Ví o tom? Mám jí taky zabít aby nic neřekla? Nevěděl jsem, co mám dělat. Mou mysl zachvátila panika. Posbíral jsem všechny věci, které jsem upustil a rychle  s nimi utekl do svého pokoje.
Už tu nesmím být ani o minutu dřív! Musím okamžitě zdrhnout!
Všechny věci jsem urychleně naházel do batohu, oblékl jsem si mikinu, protože bylo už celkem chladno a co nejrychleji jsem se rozeběhl dolů k zadnímu vchodu. V životě jsem si takhle nezaběhal. Když už jsem byl dostatečně daleko od sirotčince, zpomalil jsem.
Já ho zabil. Jsem zrůda. Svádím to na "Monstrum" ale byl jsem to já! K čemu je takový člověk jako já? Nezasloužím si žít na téhle planetě.
Začínal jsem být dost zadýchaný, tak jsem se posadil na chodník. A co se mnou bude teď? Budu chodit po městě, hledat místo na spaní, žebrat o jídlo a peníze... Je ze mě bezdomovec...
Otevřel jsem batoh, a spočítal všechny peníze. Polovina by mi stačila na cestu do Marenu. Maren bylo město, kde jsem byli jednou na exkurzi se školou. Bylo tam muzeum starých zemědělských strojů, a bylo to dostatečně daleko od všech problémů, které jsem tu zanechal. Maren bylo celkem velké město a předpokládám, že bych si tam našel i nějakou práci.
Vydal jsem se tedy cestou na autobusové nádraží. Bylo půl jedné ráno, takže bylo asi nepravděpodobné, že v tuto hodinu pojede nějaký autobus. Ale aspoň jsem se chtěl podívat na jízdní řády.

Když jsem zjistil, že další autobus odjíždí v pět hodin ráno, a podle hodin na nádraží byla jedna hodina ráno, lehl jsem si na jednu lavičku a zavřel na chvilku oči.
Vzbudil mě nějaký štěkot. Otevřel jsem oči a přede mnou seděl černý pes, střední velikosti. Uši měl sklopené dolů. Hlava připomínala jezevčíka, ale nohy měl vysoké.
Koukl jsem se na hodiny. Bylo půl čtvrté ráno.
Co tady dělá takhle pozdě? Asi je to tulák.
Chtěl jsem si znovu lehnout, ale pes si stoupl na zadní, přední končetiny si opřel o lavičku a začali olizovat obličej.
Jak otravný tvor...
"Jdi pryč. Nechci ti ublížit. Nezasloužíš si to." Pes na mě ale stále zíral. V jeho očích jsem se ztrácel. Byly modré.
"Vypadáš zvláštně. Máme toho nejspíš hodně společného. Taky nemáš domov že? Ale musíš jít pryč. Já jsem nebezpečný. Nechci ti ublížit."  Pokaždé, když jsem na něj promluvil, začal vrtět ocasem.
Super už si tady povídám se psem... Jako bych už tak nebyl dost velký magor.
Otevřel jsem batoh a našel nějaký salám. Hodil jsem ho psovi co nejdál ode mě.
Pes si sice jídlo vzal ale za pár vteřin se zase vrátil.
"Co s tebou? Vzal bych si tě. Jsi překrásný ale já nemůžu. Ublížil bych ti chápeš?" Pes ale jen opět zavrtěl ocasem na důkaz radosti.
A co když ho potřebuju? On je jediné zvíře, které se mě nebojí. Ostatní ode mě pořád jen utíkali. Možná je to osud. Možná když budu s ním, tak mě to naučí vážit si živé bytosti.
"Dobrá, můžeš jet se mnou. Ale jakmile to na mě přijde, musíš utéct." Pes štěkl a skočil po mě. Pohladil jsem ho po hřbetě. Jeho srst byla kupodivu celkem hebká.
"No jooo já vím co chceš." Řekl jsem a hodil po něm další kus salámu.
Zajímalo by mě, jestli je to pes nebo fena. Pomyslel jsem si a psa jsem vzal do rukou a zvedl ho do vzduchu.
Takže ty jsi fena. Měl bych jí dát nějaké jméno abych si k ní vytvořil nějaký vztah...
"Co takhle Ťapka?" Ty seš fakt blb co? Řekl jsem si potichu pro sebe, jelikož jsem vůbec neznal žádná jména pro psy.
"Máš moc hezké modré oči. Budu ti říkat Yao. To znamená v japonštině modrá." Řekl jsem a asi po prvé za svůj život se mi objevil úsměv na tváři. Nechápal jsem to, ale Yao byla jediná, kterou jsem si nedokázal představit roztrhanou na kusy.
Za chvíli už přijel autobus. Yao jsem vzal do náruče a pomalu nastoupil dovnitř.
"Ehmm.. Dobrý den. Chtěl bych jet do Marenu. A mám tu sebou i psa."
"To vidím. Ale je mi líto. Musíte ho mít na vodítku." Řekl rázně řidič.
"No víte, já jsem jí teď našel.  A žádné vodítko u sebe na ní nemám. Ona je moc hodná nikoho by nerušila. Prosím potřebujeme se tam dostat." Vysvětlil jsem zoufale. Řidič si povzdychl. Chvíli na nás koukal a přemýšlel.
"Dobrá, odpustím vám to. Ale jestli bude mít kdokoliv jedinej problém s tim čoklem vyhodim vás z autobusu."
"Děkuji" V batohu jsem hrábl po penězích a zaplatil cestu. S Yao jsme se posadili úplně dozadu aby jsme nikoho nerušili.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít psa. A už vůbec ne, že zabiju Erica a uteču do Marenu... Povzdychl jsem si, protože jsem věděl, že teď to budu mít hodně těžké. Zavřel jsem oči a za okamžik jsem usnul. Zdál se mi sen. Jako vždy sen o tom, jak někoho zabíjím. Tentokrát to byla Elen