Když jsem vstal z postele, přes hlavu jsem si natáhl černé tričko a šedivé kraťasy. Mé černé rozcuchané vlasy jsem si trochu upravil a rychle vyběhl schody dolů, do kuchyně.
"Dobré ráno Nicku!" Zaslechl jsem od stolu a mráz mi přejel po zádech.
Ten hlas patřil Elie. Neměl jsem jí rád. Byla vtíravá a uječená. Jen jsem mávl na pozdrav, uděl si snídani a rychle zase utekl do svého pokoje, kde jsem to rychle snědl.
Chvíli jsem jen tak ležel na posteli a četl si knihu. Když v tom, mi někdo zaklepal na dveře od mého pokoje.
Moje srdce jako by strachem přestalo bít. Bál jsem se, že našli tu kočku.
"Nicku? Jdu dovnitř!" Ozval se přísný hlas mé vychovatelky. Vešla dovnitř a dlouze se na mě podívala jejíma hnědýma očima. Vlasy měla krátké a kudrnaté a její obličej zdobily vrásky.
"Sousedce v noci zmizela kočka. Neviděl jsi jí?" Zeptala se přísně. Sakra. Asi něco tuší. Nechci být zas několik dní bez jídla. Co budu dělat? Zabiju jí? Pak budu mít klid... Ale co ten nepořádek...
"Ne neviděl. A už pěkně dlouho. Kočky se toulají to je normální." Odsekl jsem rychle a celou dobu jsem neodlepil oči od mé knihy.
"Opravdu? To je zajimavé. Včera ráno tě prý viděla, jak její kočku krmíš masem." Opět mě zachvátila panika. Kurva! Co budu dělat?! Zabij ji...
"Co po mě chcete? Už to nedělám... Slíbil jsem to vám a hlavně i sobě. Nechci nikomu ubližovat!" Jen se na mě dlouze podívala a odešla.
K čemu je takový život? Já nežiju! Jenom přežívám. Moje lidská část chce mít kamarády a být normální. Ale Monstrum chce vraždit. Chce týrat a mučit nevinné.
Každý týden je to stejné... Jídlo, pití, šikana, zabíjení zvířat, výčitky,... Pořád to samé dokola. Hlavu jsem si opřel o zeď a kousal se do rtu. Dělám to hodně často. Když jsem nervózní, když mám hlad, strach, když začne Monstrum křičet a dobývat se na povrch. Zavřel jsem oči a jen na chvilku jsem mu propůjčil mou mysl. Hned se mi v hlavě vybavila postava. Postava mé vychovatelky. Byla přivázaná provazy ke stolu. V puse měla červený roubík a snažila se křičet o pomoc. Do ruky jsem vzal malý červený nožík. Pomalu jsem s nim začal jezdit po její kůži na břiše. Nůž začal za sebou dělat krvavé cestičky. Její hlas sílil a začala sebou cukat a házet. Vzal jsem do ruky motorovou pilu, která ležela hned vedle mě. Pomalu jsem jí nastartoval a začal u její pravé ruky. Pila se zakousla do ramene a za pár chvil už se její ruka bezvládně válela na zemi. Krev byla všude. Na ní, na mě, na zemi, na stole... Její křik zeslábl. Z rány teklo krve pořád dost. Vyndal jsem jí roubík z pusy.
"Už budeš hodná?" Zeptal jsem se jí. Ale ona se na mě jen podívala a plivla mi do obličeje.
"Schoř v pekle parchante." Řekla z posledních sil. Monstrum se rozzuřilo ještě víc. Vzal jsem sekáček na maso do ruky a zarazil jí ho do hlavy za doprovodu nelidského řevu.
Už jsem to nemohl vydržet. To Monstrum má moc velkou sílu. Bouchl jsem hlavou o zeď a Monstrum se stáhlo. Byl jsem zadýchaný a celý zpocený. Jen jsem zabořil hlavu do polštáře s pocitem beznaděje. Zase jsem se nechal unést. Zase mě ovládlo Monstrum. Skončí to někdy?
Když jsem se koukl na hodiny byl jsem v šoku. Seděl jsem tu čtyři hodiny... Za pět minut byl čas oběda.
Musel jsem se převléknout. Moje oblečení bylo celé od mokré od potu.
Vzal jsem si zelené tričko a černé kalhoty. Seběhl jsem do kuchyně a všichni mě probodávali pohledy. Nesnášel jsem to. To jak na mě všichni zírají. Obědy byly nejhorší. Museli jsme všichni jíst u jednoho stolu. Jakmile někdo nepřišel na oběd nedostal ani večeři.
Sedl jsem si ke stolu a čekal až nám kuchařka přinese oběd. Lidé tady na mě často civěli, ale ne tak jako dnes. Cítil jsem jak mě pohledy přímo propalují. Dokonce jsem zahlédl, jak si o mě něco šeptají a při tom ze mě nespouštěli oči. Začal jsem být nervózní. Kousal jsem si ret a Monstrum našeptávalo. Kdyby jsi mě jen na chvilku pustil na povrch, mohli by jsme je všechny zabít! Máš velkou sílu já to vím! Vím že po tom toužíš.
Snažil jsem se mu bránit. Na chvilku jsem zavřel oči. Ret jsem si skousl tak silně, že mi za chvilku po bradě stékala krev. Otevřel jsem oči. Zas ty pohledy. Nenáviděl jsem je. Zvedl jsem se ze stolu a zašel si do společenského pokoje pro kapesníky. Z brady jsem si utřel krev a ret po té olízl. Na jazyku mi začala tančit sladká chuť mé krve. Miloval jsem tu chuť. Byla tak odporná a zároveň sladká, že se jí nedalo odolat.
Odešel jsem zpět do kuchyně zrovna, když kuchařka přinesla oběd. Zas rizzoto - jak "nečekané".
Nemohl jsem se zbavit toho nechutného pocitu jejich pohledech na mě. Rychle jsem do sebe nacpal oběd a utekl do pokoje. Kdybych tam byl chvilku na víc, nejspíš bych se asi zbláznil. Zabouchl jsem za sebou dveře a vzal si knížku, abych se uklidnil. Co jsem jim udělal, že zas tak civí? Ví o té kočce? Co když mě někdo viděl a vychovatelka mě zas potrestá?...
Myšlenky se mi do hlavy hrnuly jedna za druhou. Chtěl jsem utéct. Nechtěl jsem tu být ještě dva roky... Život tady je peklo. Občas, když jdu po ulici, slyším vzteklé puberťáky jak si stěžují, že je rodiče nepustili na diskotéku nebo jim nekoupili nové značkové oblečení. Nechápu, jak si někdo vůbec může nevážit si svých rodičů. Co já bych dal za minutu normálního života s normální rodinou a normálními myšlenkami! Chtěl bych aspoň zjistit, kdo je má matka. Prý mě nechala v kontejneru, když mi byly dva týdny. Za to jsem jí vždycky nenáviděl. Vždycky jsem jí za to chtěl potrestat...
Moje mysl se zahalila špatnými a smutnými myšlenkami. Rozbrečel bych se, kdybych to uměl. Ale místo toho, jsem jen tak seděl na studené podlaze opírající se o zeď. Takové myšlenky mě přepadali každý den. Chtěl jsem, aby to jednou skončilo. Ale druhý den to tu bylo zas.

Po dlouhém sedění na podlaze, brodící se temnými myšlenkami jsem vstal a sedl si na postel. Osm hodin večer. Čas večeře. Opět další den beze smyslu. Nechtěl jsem tam chodit a vidět opět ty jejich pohledy. Ale hlad zvítězil nad mou myslí. Zvedl jsem se z postele a pomalým krokem jsem se došoural do kuchyně. Jak jsem čekal. Všechny pohledy opět visely na mě. Opět jsem si začal kousat ret a vzal si topinku ze stolu, kterou jsem cestou do pokoje velice rychle spořádal. Sice mě to nenasytilo úplně, ale prozatím to stačilo.
Po večeři jsem si řekl, že se půjdu osprchovat. Ze skříně jsem si tedy vzal věci na spaní a ručník.
Když jsem vešel do koupelny, začal jsem se pomalu svlékat. Najednou jsem zaslechl, jak se dveře zabouchly. To je divné. Přísahal bych, že jsem je zavíral. Otočil jsem se a za mnou stál Eric.
"Sakra to nemůžu mít trocha soukromí aspoň v té koupelně?!" Ten kluk už mě vážně začínal štvát.
"Máš pravdu. Zasloužíš si soukromí. Ale v psychiatrické léčebně ty debile!" Vykřikl na mě zničeho nic a já vůbec nevěděl, o čem to sakra mluví.
"Co tím chceš jako říct?"
"Hahahahahahaaa! Už budeš hodná ty svině?! Aaaaaaaahahahahaaaa!" Začal nepřirozeně kvílet a já si začal uvědomovat, že Monstrum mě asi ovládlo více, než jsem si přál.
"Vůbec nevím, co to tady předvádím. A teď vypadni chci se vykoupat." Cítil jsem obrovský vztek a nechtěl jsem mu ublížit.
"Ne! To ty jsi ten, kdo odtud vypadne! Nemáš tu co dělat! Si moc nebezpečnej. Každej se tě bojí. Všichni ví, že rád týráš a zabíjíš zvířata, vím i to, že se ze spánku občas pochčiješ! Nejsi normální! Si jenom pošuk, kterej nás tu jednou pozabíjí! Ale to se nestane kamaráde! Protože já tě zničím dřív, než ty mě!" Todle byla poslední kapka. Všechna zlost se ve mě uvolnila a já začal šílet. Opět jsem si prokousl ret, jenže krve bylo více než předtím. Olízl jsem jí a spokojeně zamručel. Koukl jsem se pod zrcadlo. Pár pánských žiletek, kartáčky na zuby, nůžky na nehty, hřebeny a dívčí sponky. Sáhl jsem po těch nůžtičkách. Na jeho tváři se objevil zděšený úsměv. To je ono. Přesně po tom jsem vždycky snil. Mít nad někým moc. Vyděsit ho k smrti a donutit ho, aby prosil o milost. Na tváři se mi objevil šílený úsměv. Eric chtěl utéct ale já byl rychlejší. Chytl jsem ho pod krkem a hodil s ním o zeď. Pořádně jsem ho přitiskl ke zdi, tak, aby nemohl utéct.
"Říkáš magor a nebezpečný psychopat jo? Tak tohle si o mě myslíte? Fajn! Taky tady mě máte!" Zařval jsem mu do obličeje a on se rozbrečel. Já jsem se začal nekontrolovatelně smát a napřáhl jsem ruku s nůžkami.
"Prosím nedělej to." Zakňoural a mým tělem projel pocit uspokojení. Pocit štěstí a obrovský adrenalin. Než jsem se nadál, nůžky už měl zabodnuté v levém oku. Ten jeho hlasitý řev projel celým mým tělem.
"Ale ale ale. Copak? Už se ti to nelíbí? Teprve jsme začali!" Začal jsem křičet a nůžky mu zabodl do břicha a udělal jsem vodorovnou čáru. Už ani neměl sílu křičet.
"Nic nevydržíš ty chcípáku." Zašklebil jsem se na něj a svou ruku jsem strčil do jeho čerstvé rány.
"Copak to tady máme mmmm?" Řekl jsem si pro sebe a hrabal se v jeho vnitřnostech. Nakonec jsem mu z břicha  vyndal střeva, obmotal mu je kolem krku a odnesl ho do vanu. Umíral pomalu a bolestivě. Přesně tak, jak jsem si to přál. Měl jsem hroznou radost, ze svého prvního díla. Potom jako by mi někdo dal ránu do hlavy a já se vzpamatoval. Vystrašeně jsem zíral do vany a rovnou se vyzvracel na mrtvé tělo.
"Co jsem to sakra udělal?!"

Začínám se bát o mé psychické zdraví... XD Omlouvám se, jestli tato kapitola udělala někomu nevolno. Asi si budete myslet, že jsem divná ale přesně takovéhle nechutnosti se mi každý den honí hlavou xD. No ti, kteří to ještě čtou, doufám že jsem vás nezklamala. Byla bych ráda za vaše názory, případně upozornění na chyby a nepřesnosti.
Vaše 🍪