Nina mě zavedla do maličké, útulné kuchyně s dřevěným nábytkem. Sedl jsem si na jednu z černých židlí a vše jsem si důkladně prohlížel. Malá, bílá lednice na které viselo magnetem připevněných pár fotek. Na jedné poslušně seděli tři psi, kteří si mě teď zvědavě prohlíželi: Dlamtin, jezevčík a černý ovčák. Hned vedle byla fotka Niny, která se objímala s malou, černovlasou dívkou, kterou jsem zahlédl, když otevřela dveře od baráku. Pak nějaké další fotky s kamarády nebo kolegy z práce. A úplně nejvýš byla fotka přibližně rok starého dítěte, oblečeného v černém tričku a teplákách s čenými vlasy a zelenýma očima. Hned mi došlo, že na té fotce jsem já.
Odněkud vyběhla černovlasá dívka se zmateným pohledem. "Nino, můžeš mi vysvětlit co se tu děje? Proč si se objímala s tím klukem?" Vypadala celkem zklamaně a trochu ublíženě.
"Oh... Omlouvám se." Řekla Nina a rychle k ní přicupitala. "Anno, tohle je Nick. Můj bratr." Anna jakoby přimrzla k podlaze a vykulila na mě oči. "Sakra... Že mi to nedošlo... Ty oči... Máte je úplně stejné..." Zalapala po dechu. "Takže... Ty jsi ho konečně našla?" Zeptala se s obdivem Anna.
"No, dalo by se říci, že spíš on našel mě." Usmála se Nina. "Nicku, tohle je Anna. Je to má.." Na chvíli se zarazila, jakoby přemýšlela, co mi má říct. Pak se ale zhluboka nadechla a dokončila větu. "Má přítelkyně..." Její pohled byl trochu nejistý a nejspíš se bála, jaký na to budu mít názor. Jistě, trochu mě překvapilo, že je moje sestra na holky ale to je konec konců její věc. 
"Těší mě." Snažil jsem se o upřímný úsměv a stiskl si s Annou ruku. Její stisk byl pevný. Řekl bych, že možná trochu až moc pevný. 
"Nicku, dáš si čaj? Nebo kafe?" Zeptala se Nina.
"Byl bych rád za sklenici neperlivé vody prosím." Řekl jsem skromně.
"Dobře. Nebude ti vadit, když tu s námi bude i Anna? Chci aby to všechno slyšela." Řekla opatrně a pohledem zavadila o Annu.
"Ne nebude mi to vadit. Ale upozorňuju vás, že to, co uslyšíte nebude nic příjemného..." Anna si sedla naproti mě a zvědavě si mě prohlížela. Nina přede mě položila sklenici s vodou a stiskla mi ruku. "Jenom mluv bráško. Chci vědět všechno."

"A pak jsem se od Lucy dozvěděl o tobě a rozhodl jsem se, že tě najdu. A tak jsem tady..." Dokončil jsem své vyprávění a opatrně se podíval na svou sestru, která hlasitě vzlykala a koukala někam do neznáma. Anně se na tváři objevil naštvaný a nervózní výraz.
"Je... Je mi to moc líto bráš-ko." Zavzlykala Nina a pevně mě objala. "Kdyby... Kdybych tě našla... Nic... Nic z toho by se ne-sta-lo." Pohladil jsem jí po vlasech a začal jí utěšovat. "To nic není. už je to dobré." Šeptal jsem jí do ucha.
"Ta čubka..." Zaslechl jsem, jak Anna zanadávala. "Kdyby ještě žila... Sama bych tu kurvu dorazila... Co si sakra myslí?! Zničit takhle život dvěma nevinným lidem!" Nina se rozbrečela ještě víc a já se od ní odtáhl a podíval jsem se do mě tak známých očí. "Už nebreč. Je to dobré. Mám se opravdu skvěle. A teď jsi na řadě ty. Řekni mi, jak si se celou dobu měla. Chci o tobě vědět všechno."  Nina ještě chvilku smrkala asi do padesátého papírového kapesníčku a pak spustila: "V den mých osmnácti narozeninách jsem okamžitě vypadla z děcáku. Sice jsem neměla kam jít ale tenkrát to tam bylo opravdu strašné. Chvilku jsem bydlela na ulici a vydělávala jsem si hlídání dětí. Pak jsem chvilku bydlela u Lucy a u jejich rodičů, dokud nezemřeli. V tu dobu už jsem měla dost vlastních peněz, protože moje knihy se dobře prodávali. Bohužel, Lucy utekla pod most a dlouho se tam schovávala, dokud jí tam jednou nevzali policajti a dali jí do děcáku. Do té doby jsem jí nosívala občas jídlo nebo nějaké oblečení. Celou dobu jsem tě mezitím hledala, obvolávala dětské domovy tady ve městě i v okolí ale nikde jsem tě nenašla. Pak jsem si našla práci, potkala Annu a postupně nám na zahradě přibývali pejskové z útulku... Nikdy jsem tě ale nepřestala hledat..." Opět se rozbrečela a tentokrát jí začala utěšovat Anna. Chvilku jsme tam seděli v naprosté tichosti, dokud se Nina nevzpamatovala. "Nemáš hlad?" Zeptala se starostlivě po nějaké chvíli Nina. 
"Ne děkuji, vlastně už je docela pozdě. Měl bych už jít domů Sebastian si jistě dělá starosti."
"Počkej... Ještě nechoď. Známe se jenom takovou krátkou dobu..." Řekla zoufale Nina.
"Je mi líto, ale také mám doma psa, fenku a nechci, aby se o ní pořád staral Sebastian. Není to fér, když je to můj pes a navíc, bojím se že do ní zase nacpe půlku šunkové pizzy a přihodí k tomu několik řízků." Usmál jsem se, když jsem si vzpomenul na Sebastianovo poslední hlídání.
"Dáš mi teda aspoň tvoje telefonní číslo?" Zeptala se Nina.
"Samozřejmě." Usmál jsem se a nadiktoval jí ho. "Zítra se ještě stavím jestli to nebude vadit. Sebastian je stejně v práci."
"Dobře. A vezmi sebou tu fenku ráda bych jí poznala. Máme s Annou strašně rády psy, ale to už sis určitě všiml." Usmála se ještě se skleněnýma očima.
"Jo," uchechtl jsem se. "Rád jsem tě konečně poznal. A tebe taky Anno." Černovláska mě obdařila milým úsměvem. 
"Doprovodím tě ven." Řekla Nina a oblékla si mikinu. Poslušně jsem šel za ní. U plotu jsme se rozloučili a já se vydal na zpáteční cestu domů.

Když jsem dorazil, byla už tma. Ze Sebastianovo ložnice bylo slyšet jen hlasité chrápání a televize. Potichu jsem televizi vypnul a vzal si do náruče ležící Yao, která byla tak najedená, že byla líná dojít ke mě do pokoje. Položil jsem jí na mou postel a odešel do koupelny, kde jsem si dopřál teplou a dlouho sprchu, po které jsem se okamžitě složil do postele a se smíšenýma myšlenkami jsem se po dlouhé době konečně pořádně vyspal. 

Ráno mě probudil telefon. Hlasitě jsem zívl a naslepo nahmatal rukou zdroj toho příšerného hluku. "Ano?" Řekl jsem rozespale.
"Nicku? Ahoj! To jsem já, Nina. Stavíš se dneska s tvojí fenkou u nás? Mohli by jsme se někam projít. Anna ale bohužel nemůže. Je jí nějak zle." Podíval jsem se na displej telefonu a zjistil, že už je jedna hodina odpoledne.
"Jo jasně. Jenom se oblíknu a do hodiny jsem tam." 

Jelikož trávím silvestra o samotě a v depresích tak kašlu na předepisování kapitol a udělám vám radost a hodím vám to sem :3 Pokud budete hodní tak dneska přibidou ještě dvě části ale to si ještě rozmyslím :P