Zas je to tady. Sedím na studené zemi, a vlasy si rvu z hlavy. Po rukou a obličeji mi stékala ještě teplá krev. Jenže nebyla moje.
Zas jsem to udělal. Proč? Slíbil jsem si že už to nikdy neudělám! Moje myšlenky byly v úplně jiném světě, než mé tělo. Podíval jsem se pár metrů před sebe. V obrovské louži krve ležela sousedovo kočka. Bez vnitřností a bez hlavy. Opět mě to ovládlo. Temnota uvnitř mě byla čím dál silnější. Říkával jsem tomu "Monstrum". Cítím se pak líp. Neudělal jsem to já. To mé " Monstrum". Monstrum, které je čím dál hladovější a silnější. Snažím se být normální kluk. Chci chodit ven s holkami a kamarády. Chci jezdit se svou rodinou na výlety a mít hodně kamarádů. Jenže já nemám rodinu. Vyrůstal jsem čtrnáct let v sirotčinci. Nikdo se se mnou nechce bavit. Ale já o to nestojím. Mám sociální fóbii. Kdykoliv mě někdo osloví, začnu panikařit. Chci utéct a už se nikdy nevrátit. Snažím se co nejméně vycházet ze svého pokoje. Být mezi lidmi je pro mě nesnesitelné ale to brzy poznáte, co takový sociofob jako já, musí snášet. Na lidi myslím jen v jediném případě. A to, když se ve mě probudí Monstrum. Začnu si představovat jak je zabíjím. Jak pomalu přejíždím nožem po lidské kůži. Jak poslouchám jejich křik a utrpení. Nic k lidem necítím. Sou pro mě něco jako krabice. Všechny různé krabice, různých barev a s různým obsahem uvnitř. Krabice, které když otevřu, tak se můžu kochat jejich obsahem a zkoumat je.
Krev na mých rukou začínala zasychat. Co teď s tou kočkou? Jestli se to dozví vychovatelka, zase budu bez jídla.
Zašel jsem pro rukavice a černý pytel. Kočku jsem zabalil do pytle a vyhodil jí do řeky, která tekla poblíž sirotčince. Z koupelny jsem vzal kýbl s hadrem a napustil do něj vodu. Všechnu tu krev jsem musel umýt z podlahy ve sklepě.
Když jsem byl s prací hotový šel jsem do sprchy. Vařicí voda mi smývala krev z obličeje a rukou. Kapky, dopadající na mou kůži mě příjemně uklidňovaly a utěšovaly. Jako by ze mě smývaly mé Monstrum.
Umyl jsem si vlasy a vypnul sprchu. Sáhl jsem po osušce a snažil se ze sebe dostat všechnu vodu. Oblečení bylo celé od krve, tak jsem si okolo pasu uvázal ručník a oblečení vyhodil.
"Zase si to udělal?" Ozval se za mnou nepříjemný hlas a mě se zvedl žaludek.
"Jdi pryč Ericu!" Nenáviděl jsem ho. Už jen proto, že to byl člověk. Všechny lidi jsem nenáviděl.
"Seš divnej. Proč se s nikym nebavíš? Máš krámy? Když ti je patnáct tak už by ti měly dávno začít." Monstrum se probouzelo a zuřilo. Chtěl jsem ho zabít. Chtěl jsem ho vzít za jeho zrzavé vlasy a hlavu mu omlátit o podlahu. Udělej to. Monstrum našeptávalo. Zatnul jsem ruce v pěst a odešel. Tak jsem to dělal vždycky. Když mě někdo naštval musel jsem to udělat. Nechci nikoho zabít.
Zavřel jsem se v pokoji. V takových stavech jsem trpěl nespavostí. Takže aniž bych se oblékl, sedl jsem si na postel a sedm hodin koukal do stropu, dokud mě neprobudil budík na mém nočním stolku.

Sůša konečně ukázala její pravou stranu! :D Je tu nový příběh, který z velké většiny vyjadřuje moje každodenní poctity. (Ale nebojte se, kočky nezabíjim :D) Bude to takový menší horor, takže kdo nemá rád přesné popisy roztrhaných těl na kusy, tomu nedoporučuji číst tento příběh. Ale rozhodně vám slibuji že toto bude hodně zajmavé a napínavé takže je na co se těšit! Rozhodně by mě potěšily, vaše názory v komentářích a upozornění na nějaké chyby nebo nepřesnosti.
Vaše 🍪