Pomalu jsem otevíral oči. Vše bylo rozmazané a nejasné. Hlava mě bolela jako nikdy. Zamrkal jsem a můj zrak se začal zlepšovat. Začínal jsem poznávat prostředí, ve kterém jsem se nacházel. Chtěl jsem se hnout, ale nešlo to. Moje ruce i nohy byly svázané řetězy, které byly přidělané ke zdi. Chvíli jsem sebou škubal a házel, ale řetězy byly stále pevné. Byl jsem naštvaný. Byl jsem zmatený a měl jsem strach. Bál jsem se o Yao. Bál jsem se, že jí ublíží. Byl to jediný tvor, na kterém mi kdy záleželo. Bylo mi vcelku jedno, co udělá se mnou. Hlavně ať neublíží jí.
Pořádně jsem se rozhlédl po místnosti. Pár metrů ode mě byla připoutaná Anna. Nevnímala. Doufal jsem, že jenom spí.
Moje hlava mě bolela každou chvíli víc a víc. Bylo to nesnesitelné. Bolest mi nedovolila pořádně přemýšlet. Neustále jsem slyšel divné pískání a hučení ale věděl jsem, že je to jen v mé hlavě.
Zamrkal jsem a doufal, že to pomůže nějak mému zraku, ale vše bylo stále rozmazané. Řetězy se mi zarývaly do kůže a bolel mě žaludek. Bál jsem se, že mi něco dal, když jsem byl v bezvědomí. Pořád jsem nevěřil tomu, čeho byl Andrew schopný.
Dunělo mi v hlavě. V mozku mi ryla bolest. Žaludek mě pálil jako řeřavý uhlík. Hlava se mi příšerně motala. Už jsem to nemohl vydržet a vyzvracel se na zem.
Ten pocit byl příšerný. Pocit bezmoci, nesmět se hnout a jen hledět na ten všechen hnus před sebou.
Pěknou dobu jsem tam jen tak visel na zdi, přidělaný řetězy ke zdi. Mé myšlenky se zaměřily na útěk. Bylo nemožné dostat se z řetězů, ale něčeho jsem si všiml. Když jsem škubal řetězy dopředu, po pár minutách o kousíček povolily. Mohl to být sice jen necelý centimetr a stálo mě to velké úsilí a energii, ale dalo se to využít.
Z mého myšlení mě vyrušily kroky po schodech, mířící dolů k místnosti, kde jsem se nacházel. Ihned jsem poznal, že ten klapavý zvuk nemůže patřit Andreowi. Byla to žena. Na podpatcích. Když otevřela dveře a ukázala se mi v celé své kráse, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Byla to Sabrinina matka. Moje myšlenky byly ještě více zmatené než před tím. Neřekla ani slovo a rovnou přistoupila k Anně. Čekal jsem, že jí bude chtít pomoct nebo jí nabídnout nějakou vodu. Ze Sabrinina nudného vyprávění jsem si vždycky myslel, že je to dobrá žena. Opak byl pravdou. Natáhla ruku a vrazila Anně pár pořádných facek, aby se probudila.
"Děvko." zašeptala jí potichu hned, co Anna otevřela oči. Pak začala pomalu kráčet ke mě. Z jejich tmavých, hnědých očí křičela nenávist a vztek. Hned jak byla u mě, udělala to samé co Anně. Jenže pěstmi. Až teď jsem teprv zjistil, jak silné ženy mohou být.
"Ty zrůdo." řekla úplně s klidem, jako by se bavila se svou kamarádkou o kosmetice.
"Proč mi to děláte?" zachraptěl jsem potichu, jelikož mé hrdlo nebylo schopné vydat hlasitý a normální zvuk.
"Zabil si jí!" teď už začínala hystericky křičet.
"Nechápu... O čem mluvíte... Nikoho jsem nezabil..." byl jsem tak vyčerpaný a zmatený, že mi bylo jedno jestli je mé lhaní přesvědčivé.
"Nelži! Jsi zrůda! Vím všechno. Líbil ses jí a ty jsi jí jen tak zabil a zahodil jí do řeky jako nějaký bezcený kus hadru." z očí se jí začaly hrnout ven obrovské slzy a celou dobu křičela pořád to samé dokola. Její křik byl nesnesitelný. Nebýt připoutaný ke zdi Monstrum by si to s ní vyřešilo.
Ještě nějakou chvíli přede mnou stála, křičela a občas do mě mlátila. Bylo mi to už jedno. Úplně všechno. Ať si řve, ať mě mlátí. Stejně tady umřu. A až zjistí, že Yao je pořád v pokoji taky jí zabijou. Můj zdroj útěchy. Jediný, na čem mi kdy záleželo. Bude pryč. Aspoň Monstrum umře se mnou. Možná to tak bude pro všechny lepší. Na světě bude o dalšího magora méně.
Po minutách, které se zdály jako hodiny přišel Andrew. Mé srdce se rozbušilo a adrenalin stoupl. Nevšímal si mě. Šel za Sabrininou matkou, jemně jí chytl za ramena a šeptal: "Miláčku nemůžeš tu takhle vyvádět. Nahoře jsou zaměstnanci a mohli by všechno zaslechnout. Jdi nahoru a odpočiň si ano?" Pak mi to došlo. Andrew byl otec Sabriny.
"Proč to děláte?" zachraptil jsem, když jeho žena odešla.
"Baví mě to." usmál se a do ruky vzal nůž.
"Jste nechutnej parchant." řekl jsem zhnuseně a on se začal s nožem přibližovat.
"Tak to toho máme hodně společného." nůž mi přiložil na mé triko a rozřízl ho.
"Já nic neprovedl." nemohl jsem si pomoct. Pořád jsem zapíral. Vlastně jsem to doopravdy nebyl já, Nick. To všechno udělalo Monstrum.
"Nedělej ze mě debila. Všechno vím." nožem mi začal jezdit po břiše. Rány sice nebyly hluboké, ale i tak to bolelo. Nejspíš chtěl jen, abych trpěl. Chtěl abych žil.
"Vy nemůžete nic vědět." řekl jsem se zaťatými zuby a snažil se potlačit bolest.
"To by ses divil chlapče. Ale teď není správný čas, aby ses vše dozvěděl." odložil nůž a do ruky vzal několik velkých jehel, které mi začal propichávat skrz kůži na ruce. Zmohl jsem se jen na pár bolestivých, nelidských křiků. Byl při tom tak překvapivě klidný. Dělal to pomalu a při tom se usmíval. Mou záchranou se nyní stal jeho telefon, zvonící v kapse.
"Ano? Jistě... Samozřejmě do půl hodiny budu u vás... Ano... Naviděnou." odpovídal do telefonu mile. Pak se podíval na mě. "Škoda. Moc jsme si neužili. Ale musím odejít. Uvidíme se zítra Nicku." hned jak to dořekl odešel. Opět jsem tam byl sám s Annou, která nic nevnímala. Jen koukala před sebe. Nehýbala se, nemluvila. Její duše byla už nejspíše mrtvá. Byla už jen tělo bez duše. Neměl jsem už žádnou sílu. Jehly zůstaly v mé ruce, která pomalu krvácela. Nezmohl jsem se na další škubání řetězy, aby se zase o nějaký kus pohnuly. Tak jsem tam jen tak visel na zdi a myslel na smrt.

Omlouvám se za chyby. Psala jsem to brzy ráno, takže jsem byla ještě v polospánku :D Děkuji za vaší aktivitu a doufám, že jsem vás nezklamala.
Vaše 🍪