Seděla na židli spoutaná řetězy. Byla zmatená a vystrašená. Tak to mám rád. Neviděla. Přes oči měla černý šátek. 
"K - Kdo jsi? Kde to jsem?" Hlas se jí klepal a vsadil bych se, že dokonce i brečela. Jako vždy vedle mě byl stůl, a na něm všelijaké nářadí: Šroubovák, pilka, nůžky, nože všech velikostí, provazy, ostnatý drát, kladivo a moje nejoblíbenější hračka: motorová pila.
Pomalu jsem k ní přistoupil a sundal jí šátek z očí.
"N - Nicku? Ty jsi tu taky? Proč?... Co?..." Byla tak vystrašená, že sotva mluvila.
"Neboj se, jsme v bezpečí. Tedy, alespoň já ano." Řekl jsem se šíleným úšklebkem a do ruky vzal jeden z nožů.
"C- Cože? Co to děláš? Tohle není sranda nech toho!"
"Správně Elie. Todle není sranda. Není to ani žádná noční můra. Todle je skutečnost. Tak si užijem trochu srandy ne?" Přibližoval jsem se k ní nožem, a když jsem jí ho položil na obličej, začala hystericky  plakat.
"Shhhhh... Bude to dobré. Za chvilku bude po všem uvidíš." Nožem jsem jí pohladil po tváři, který směřoval dolů. Na chvilku jsem se zarazil a odešel ke stolu. Nůž jsem položil a do rukou vzal nůžky, kterými jsem rozstřihl její triko. Neustále plakala. Ale vůbec nemluvila.
"No ták. Elie, řekni mi něco hezkého. A neplakej. Nesluší ti to." Elie se rozplakala ještě víc.
"P - prosím. Já chci domů." Zavzlykala.
"Ty nemáš žádný domov Elie! Rodiče tě vyhodili jako starej kus hadru a teď jsi skončila v té největší díře ve městě! Nikdo tě nechce! Nikdo tě nebude nikdy doopravdy milovat!" 
"Nech toho! Proč to říkáš?! Přestaň!" Její slzy jí stékaly po jejích buclatých tvářích a padaly jí na břicho.
"Řekl jsem, ať už nebrečíš! No tak Elie! Usměj se!" Opět jsem od ní zaslechl pouhé vzlyky. Šel jsem ke stolu a vzal velký kuchyňský nůž. 
"Řekl jsem, ať se usměješ!" Nůž jsem jí přiložil na ústa ale pořád jsem neviděl žádný úsměv.
"Však já tě donutím se smát." Řekl jsem a nůž jí vložil do úst. Pomalu jsem jí začal rozřezávat ústa do úsměvu. Řezal jsem za doprovodu jejího nesnesitelného křiku, dokud jsem nebyl spokojen. Kousek jsem od ní popošel abych si mohl pořádně prohlédnout své dílo. 
"Nádhera. Chceš se podívat? Hned ti přinesu zrcadlo." Šel jsem do vedlejší místnosti, což byla koupelna. Ve vaně leželo mrtvé tělo. Byl to Eric. Jeho tělo už začalo hnít. Všude létaly mouchy a byl celý prolezlý krysami a všelijakou havětí. Vzal jsem zrcadlo, které viselo na zdi nad umyvadlem a přinesl ho k Elie. Když mě s ním zahlédla se zrcadlem, zavřela oči. 
"Ale noták. Podívej se! Je to nádhera!" Když měla oči stále zavřené, opět jsem sáhl po nůžkách.
"Takže ty se nepodíváš? Jak myslíš." Přistoupil jsem k ní  a pevně jí stiskl mezi prsty pravé oční víčko. 
"Teď hlavně nemrkej." Řekl jsem se smíchem, a oční víčko jí ustřihl. Přesunul jsem se k druhému oku. Celou dobu mě doprovázel její hlas, který teď křičel a naříkal. 
"Teď už se podíváš?" Zeptal jsem se jí se zrcadlem, namířeným na její obličej. Když zahlédla svůj odraz vykřikla hrůzou.
"Tobě se nelíbí moje dílo?!" Zařval jsem a hodil zrcadlo na zem, které se rozletělo na několik malých kousků.
"P - prosím. Zabij mě. Prosím." Bylo jí sotva rozumět. Nahlas jsem se rozesmál.
"Snad už tě to nebaví? Zkusíme ještě něco co ty na to?" Z očí už jí netekly jen slzy, ale i krev.  Do ruky jsem vzal motorovou pilu.
"Vždycky mě zajímalo, jestli se tělo dokáže pohybovat i po tom, co setneš hlavu." Hlasitě a vystrašeně vyjekla.
"Takže uděláme dohodu. Ty mě poslechneš a já tě za to zabiju rychle." Kývla na souhlas. Nemohl jsem se vynadívat jejího zdeformovaného obličeje.
"Budeš mávat rukou. Takhle." Řekl jsem a ukázal jí, co má dělat.
"Musíš to dělat pořád. I když budeš mít v krku zaříznutou motorovku." Hlasitě zavzlykala a já usoudil, že je to souhlas. Nastartoval jsem pilu.
"Tak začni!" Zavelel jsem a ona mě doopravdy poslechla a začala mávat rukou. Sklonil jsem jí hlavu a pomalu jsem jí začal zařezávat do její hlavy. Když jsem zkontroloval její ruku, zjistil jsem, že místo mávání je na její ruce zdvižený prostředníček. Okamžitě jsem přestal. 
"Ty kurvo! Mohlo to bejt fajn, víš? Mohli jsem si to spolu užít ale ty jsi to posrala! A víš co? Já tě teď tady nechám s pořezaným krkem a ty budeš umírat pomalu a bolestivě." 

Na obličeji jsem začal cítit něco vlhkého a já se probudil ze zlého snu. Na klíně mi seděla Yao a olizovala mi obličej. 
Prudce jsem zvedl hlavu a já zjistil, že to byl naštěstí jen další zlý sen. Koukal jsem na Yao a čekal jestli něco neudělá. Jen na mě koukala. Tohle byla přesně ta chvíle, které jsem se bál. Z těch snů jsem býval agresivnější a Monstrum sílilo.
Yao udělala přesně to, čeho jsem se obával. Začala mě packou škrábat po ruce, abych jí podrbal. Nechtěl jsem se jí moc dotýkat. Bál jsem se, že jí ublížím. Ale zkusil jsem to a kupodivu to nebylo tak hrozné. Řekl bych možná že i lepší. Když jsem prsty přejížděl přes její hladkou srst tak mě to uklidňovalo a neměl jsem tak odporné myšlenky. Vlastně jsem neměl žádné myšlenky. Prostě jsem tam jen tak seděl a hladil jí po zádech.

Když jsme dorazili do Marenu musel jsem obětovat nějaké peníze na obojek a vodítko. A také nějaké psí žrádlo. Nemohla tu běhat jen tak na volno. Upřímně jsem o ní měl strach. Očividně nebyla na něco takového zvyklá, jelikož se neustále snažila obojek sundat z jejího krku. Jen jsem jí podrbal za ušima a řekl jí, že si bude muset zvyknout.
Vyrazili jsme se porozhlédnout po městě. Cestou jsem se ptal různých dělníků, jestli nepotřebují pomoct, že potřebuji práci. Všude mě však odmítli.

Začalo se stmívat a já nechtěl s Yao spát venku. Zašli jsme do nejbližšího hotelu a já doufal, že jim tam Yao nebude vadit.
"To jako myslíte vážně? Nemůže tu pobíhat nějaké zvíře!" Vyjekla na mě recepční, když jsem jí vysvětlil svou situaci.
"Prosím. Ona je moc hodná nebude dělat problémy."
"Řekla jsem ne!" Po té, co to dořekla došel za ní nějaký starý muž s dlouhou bradkou.
"Frank dal výpověď. Nevím, co teď budeme dělat. Potřebujeme do restaurace číšníka." Řekl zoufale a recepční si povzdychla. V tu chvíli jsem děkoval snad všem bohům, kteří kdy existovali za to, že mě má vychovatelka přihlásila do školy s oborem: kuchař/číšník. Nenáviděl jsem jí za to ale teď by mohla být má šance. Přistoupil jsem k muži a podíval se na něj.
"Víte, jsem vyučený číšník. Mohl bych za něj zaskočit." Muž jen nadzvedl obočí.
"Opravdu?"
"Ano." Odpověděl jsem a začal jsem se hrabat v batohu, jelikož jsem tam měl všechny své doklady a důležité papíry, a podal mu můj výuční list. Muž si ho chvilku prohlížel a po chvilce řekl: "Máme to ale štěstí. Já jsem Andrew Green. Jsem majitel tohoto hotelu a mohl bych tě tu zaměstnat, jestli máš zájem. Tvá pomoc by se nám velice hodila. Jestli chceš, sepíšeme smlouvu a můžeš začít zítra. Z platu ti budu strhávat pobyt u nás a jídlo. A ten pes tu s tebou může zůstat já v tom nevidím žádný problém."
Jen jsem tam na něj zíral s otevřenou pusou. Nečekal jsem, že najdu práci takhle rychle i s bydlením a jídlem. Jen jsem si s ním potřásl rukou na souhlas a nic neříkal. Měl jsem opravdu velké štěstí když pomyslím, že ještě před chvílí jsem byl ještě bezdomovec.
"Už ke celkem pozdě tak co kdyby jsme vám vybrali nějaký pokoj aby jste si oba odpočinuli?" Nabídl James a kývl na recepční, která mu se znechuceným úšklebkem podala klíče od jednoho z pokojů.
"Je to v části hotelu pro zákazníky. Spousta z nás tady bydlí. Jdi dozadu po té uličce a pak vyjeď výtahem na třetí patro. Pokoj s číslem čtyři je váš." Usmál se James. Já jsem jen poděkoval a už jsme s Yao vyrazili do našeho pokoje.

Pokoj byl pěkný a celkem veliký. U okna byla velká postel pro dva. Vedle ní malý černý noční stolek s lampičkou a budíkem. Naproti posteli byla velká televize. V rohu nechyběl ani pracovní stůl a skříň. Vedle skříně byly dveře, vedoucí do koupelny. Po dlouhém prohlížení a vybalování jsem uslyšel zaklepání na dveře. Šel jsem otevřít. Na chodbě stál James se dvěma miskami v ruce.
"Napadlo mě, že se to bude pejskovi hodit." Opět se usmál.
"Děkuji." Misky jsem přijal a dlouze se na něj zadíval. Jedna věc mi nešla do hlavy.
"Proč mi pomáháte?"
"Byl jsem v podobné situaci jako ty, když jsem byl přibližně ve tvém věku. Utekl jsem od otce a zůstal sám na ulici. A tam mě našel. James Johns se jmenoval. Byl to starší pán a chtěl mi pomoct. Nabídl mi pobyt zde v hotelu i se stravou. Pracoval jsem tu jako číšník. James se o mě staral a časem se pro mě stal mým lepším otcem. Byl to úžasný člověk se zlatým srdcem. Rád pomáhal lidem. Když zemřel, vše mi to tu odkázal a já se snažil být tak stejně dobrý člověk, jako byl on." Když dovyprávěl usmál se na mě a na Yao.
"Páni. Já... Nevím co říct moc si toho vážím pane."
"Nemusíš děkovat. Jsem rád, že tu máme nového pomocníka. Pozítří můžeš začít. Zítra se u tebe ještě stavím. Teď de hlavně vyspi a pořádně najez." S takovými slovy za sebou zavřel dveře a odešel.
Po pár minutách vybalování a prohlížení si pokoje jsem šel do sprchy.
Todle si ale já nezasloužím - Běhalo mi hlavou celou dobu. Měl jsem z toho špatný pocit.
Po sprše jsem sebral jednu deku a rozložil jí po zemi s tím, že tam bude mít Yao pelíšek. Ovšem, hned co jsem zhasl světla a zalezl si do postele Yao ke mě ihned skočila a schovala se pod deku. Jen jsem si povzdychl a začal jí hladit po břiše. Bylo to tak uklidňující, přejíždět prsty přes její hladkou srst. Po pár minutách mi začala víčka padat dolů a já konečně odešel do světa nočních můr.

Trochu nudnější a hloupá část ale nějak mi došly nápady a nálada na psaní tak se moc omlouvám :(Příště to bude lepší slibuji.