Probudil jsem se v mém křesle, tlačítka od klávesnice jsem měl obtlačené na tváři a hlava mě příšerně bolela. Pomalu jsem se rozhlédl a zavzpomínal, jak jsem se vůbec objevil u počítače. Nina. Problesklo mi hlavou. Pomalu jsem se zvedl z křesla a trochu jsem se zamotal. Podíval jsem se na hodiny, které ukazovaly dvě hodiny odpoledne. Tak takhle dlouho jsem ještě nikdy nespal. Pomyslel jsem si a pomalu zamířil ke dveřím. Yao vyskočila z postele a šla za mnou. Když jsem došel do kuchyně, vykoukl jsem z okna a zjistil jsem, že se Sebastian ještě nevrátil. 
Udělal jsem si pořádně silný kafe a sedl za stůl. Yao byla pěkně nervózní. Ani jsem se jí nedivil musela potřebovat strašně moc čůrat. Hned jsem jí pustil na zahradu, aby se trochu proběhla. 
Chvíli jsem jen tak seděl v kuchyni, popíjel kafe a myslel na svou sestru. Musel jsem jí najít co nejdříve. Ale co když mi nebude věřit? Co když si bude myslet, že jsem nějaký blázen a zavolá policii? Měl jsem hrozný strach z toho, co bude. Ale v jednom mi bylo jasno. Dneska jí musím vidět. 
Z mých myšlenek mě vytrhl zvuk motoru přijíždějícího auta. Vykoukl jsem z okna zahlídl Sebastiana. Ale nebyl sám. Vedle něj si to pyšným krokem vykračovala malá blondýnka, podle všeho to byla Maggie. Už od prvního pohledu mi byla nesympatická. Už v ten moment, co jsem jí srazil na kole jsem jí nemohl ani vystát. Půl hodiny na mě ječela a vřískala, dokud jí Sebastian neuklidnil. Když za nimi vyběhla Yao, aby Sebastiana jako vždy přivítala, Maggie začala ječet a a sápat se na Sebasiana. Ten si toho nevšímal a pomazlil se s Yao, ale raději jsem vyběhl ven a přišel si pro ní. 
"Vezmi si tu potvoru! Vždyť mě pokouše!" Ječela na mě Maggie.
"Není to žádná potvora. A nikomu by nikdy neublížila." Řekl jsem uraženě a hodil na ní vražedný pohled. Sebastian nejspíše vycítil, že jsme si s Maggie moc nesedli tak nám skočil do řeči. "Nicku! Maggie jistě znáš viď? Přijela jen na návštěvu. Určitě si budete rozumět. Maggie tohle je Yao. Nemusíš se jí bát je to hodný pes a má nás všechny moc ráda." 
"Cože? To je hloupé jméno. A psům nevěřím mojí sestru pokousal ovčák. Okamžitě tu potvoru zavři nebo jdu pryč." Řekla uraženě Maggie. 
"Fajn!" Vykřikl jsem naštvaně, hvízdl jsem na Yao, která se za mnou rozeběhla a zavřel se s ní do našeho pokoje. 
Chvíli jsem slyšel nějaké hlasy a smích. Za pár hodin bylo dole ticho a Sebastian přišel za mnou do pokoje.
"Nicku?" Řekl opatrně ve dveřích.

"Co je?" Odsekl jsem mu. 
"Promiň za to její chování. Je trochu... Jiná." 
"Ne je úplně debilní." Zavrčel jsem na něj. 
"Ale no ták. Nebude tu až tak často slibuji." 
"Hmm." Zabručel jsem a šel si do šatníku pro bundu. 
"Ty někam jdeš?" Zajímal se Sebastian. 
"Jo."
"Můžu vědět kam? Jsem vlastně tvůj otec takže mám právo to vědět." Řekl se smíchem. Když ale zpozorněl, že jsem neusmál, zvážněl.
"Máš pravdu. Je trošku protivná ale já s ní promluvím. A kdyby s tím měla nějaký problém, raději odkopnu jí než tebe."
"To myslíš vážně?" Jeho poslední věta mě docela překvapila.
"Jasně. Ty jsi tu byl dřív než ona. A konečně jsem se začal bavit a necítím jsem se tak osaměle, když tu jsi se mnou." Jen jsem se usmál a oblékal jsem si bundu. 
"Musím někoho najít." Odpověděl jsem mu konečně. 
"Koho?" Zeptal se zvědavě. Beze slova jsem přistoupil k počítači a rozkliknul Niny fotku. 
"Ta je moc hezká. Snad si se nám nezamiloval?" Řekl posměšně, ale když viděl můj nejistý a vážný výraz, úsměv mu zmizel z tváře.

"Nicku? Kdo je to?" 
"Nina. Je to moje sestra." Řekl jsem rozklepaným hlasem a sedl na křeslo k počítači. 
"Cože? Ty máš sestru? Proč... proč si mi to neřekl?" Sebastian vypadal docela zmateně, tak jsem mu začal všechno vysvětlovat. Řekl jsem mu vše, o mojí rodině. Řekl jsem mu všechno, co jsem věděl od mého otce a od Lucy. Sebastian pozorně naslouchal každému mému slovu. Když jsem dopověděl, zíral na mě s otevřenými ústy. 
"Hodně sis toho vytrpěl... Ona je asi jediná, která ti zůstala z tvojí rodiny že?" Vypadlo z něj nakonec.
"Jo. Chci se s ní deska potkat. Snad mi to uvěří. Mám sebou pro jistotu i občanku. Jsem hrozně nervózní." 
"Bude to v pohodě." Usmál se na mě. "Nemám jít raději s tebou?"
"Ne to je dobrý. Zvládnu to sám. Pohlídáš mi pro Yao? Nechci jí sebou tahat." 
"To víš že jo. Budu jí rozmazlovat." Usmál se a vzal si Yao do náruče. 
"Snad né jako posledně." Zasmál jsem se. "Byla tak moc přežraná že dva dny nic nejedla." 
"To nebyla moje vina! Ona na mě tak koukala když jsem to jedl... Musel jsem se podělit!" Vysvětlil Sebastian.
"Jasně." Uchechtl jsem se. "Tak... Já vyrážím. Beru si sebou pro jistotu telefon. Vůbec nevím, kdy dorazím domů."
"Dobře. Nebudeme tě čekat. Yao bude chrápat u mě." Vyplázl na mě jazyk. 
"Jen si moc nezvykejte." Pohladil jsem Yao po hlavě a vyrazil na cestu.
Šel jsem celkem dlouho podle navigace v telefonu. Když už na displeji blikal nápis: Jste v cíli, zastavil jsem se před velkým, modrým domem. Podíval jsem se na schránku, kde bylo napsané jméno: Nina Williams. Srdce se mi rozbušilo jako nikdy předtím a kolena se mi rozklepala. Třesoucí se rukou jsem zmáčkl knoflík na zvonku. Z domu se ozvalo psí štěkání několika psů. Už vím, po kom mám pro psy slabost. Pomyslel jsem si.  Chvíli se nic nedělo. Psí štěkot ustal a já zaslechl cvaknutí otevírajících dveří, ze kterých vyběhli tři psy, každý úplně jiný, kteří na mě začali štěkat přes plot. hned za nimi se objevila žena. Ovšem, Nina to nebyla. Měla dlouhé, černé vlasy a byla drobná. "Přeje si?" Zeptala se mě neznámá žena a já nervózně polkl na sucho. 
"No... Em.. Vlastně ano. Já... Hledám Ninu." Psí štěkot ustal, když jsem protáhl ruku skrz plot, aby si mě psy mohli očichat. 
"Počkejte chvíli." Usmála se a odešla někde v domě. Měl jsem pocit, jako by mi mělo srdce vyskočit z hrudi. V ústech se mi objevila kyselá pachuť a bylo mi příšerné vedro. A pak jsem jí uviděl. Stála ve dveřích, její rudé vlasy překrásně zářily na slunečním světle. S jejími vysokými, štíhlými nohy by mohla strčit do kapsy nejednu modelku. Její oči byly úplně stejné, jako ty moje. Chvíli si mě zvědavě prohlížela a pak promluvila velice příjemným, melodickým hlasem: "Přejete si?"
"Vlastě ano... Já... " Chvíli na mě zírala jako na blázna ale úsměv z tváře jí nemizel.
"Potřeboval bych si s vámi promluvit víte... Jmenovala se vaše matka Clara? Clara Williamsová. později Greenová?" Její oči jako by měly vypadnout ven z důlků. Chvíli tam jen tak stála jako přimrznutá, později přišla blíže k bráně od plotu aby mě lépe slyšela. 
"Jak to víte?" Zeptala se udiveně. 
"Znám Lucy. Prý jste jí hlídala když byla malá. A byla jste ve stejném dětském domově jako později ona. Já tam taky před několika týdny byl." Pro jistotu jsem vytáhl z peněženky svou občanku. A ona mi nestále naslouchala, hltala každé mé slovo a divila se, jak to všechno vím. "Vaše matka ... Ona se později zamilovala a znovu otěhotněla... To už asi víte." Pokračoval jsem nervózně s rozklepaným hlasem. "A já... Já jsem podle všeho váš bratr." Řekl jsem a ukázal jí před obličej mojí občanku. V ránu jako by se jí zamotal celý svět. Kolena se jí podlomila a v očích se jí zalesklo  několik slz.
"To není možné... Ta podoba. Je to pravda. Jsi jí tak moc podobný. Myslela jsem, že tě nikdy neuvidím. Bylo mi tě tak moc líto, když jsem se dozvěděla, co se s tebou stalo. Hledala jsem tě tak moc dlouho, ale nikde jsem tě nemohla najít. Je mi to tak moc líto." Slzy se jí hrnuly z očí a tvořily si mokré cestičky po její tváři. Odemkla bránu od plotu a objala mě tak moc silně, že jsem měl pocit, že mě snad udusí. Byla skoro stejně vysoká, jako já což bylo na ženskou trochu dost, když vezmu v potaz to, že měřím necelých sto osmdesát centimetrů. Když už mě konečně propustila z jejího sevření, podívala se na mě jejíma uplakanýma očima, ve kterých se jevili známky štěstí. Když jsem se do nich koukal, jako bych se koukal v zrcadle do těch mých. Pořádně si mě prohlížela a teprve v tu chvíli si všimla mojí protézy, jelikož jsem měl na sobě jenom kraťasy. 
"Proboha... Co se ti to stalo?!" Vykřikla vyděšeně.
"To je na dlouhé povídání." Vysvětlil jsem.
"Jistě. Máme si toho tolik co říct. Pojď dovnitř." Usmála se a zavedla mě do domu. 

Takžeee i když jsem si tuhle kapitolu šetřila na horší časy, rozhodla jsem se, že vám jí sem dám o něco dříve x3 (berte to jako opožděný dárek k vánocům :D) 
Každopádně všem přeji krásný nový rok, a ať se vám vaše sny a cíle co nejdříve vyplní a ať je pro vás následující rok šťastný a plný příjemných událostí a zážitků :) 
Vaše Sůša