"Sebe!" Zařval jsem, když už jsem sbíhal oblečený po schodech do obýváku. Sebastian tam seděl na gauči s plechovkou od piva v ruce a věnoval mi znuděný pohled. "Co chceš?" Zabručel. 
"Musíš mě odvézt do nemocnice a pohni! Anna měla nehodu." Vysvětlil jsem rychle. Sebastian jen pozvedl obočí. "Pil jsem." Řekl a ukázal na plechovku. "Budeš muset jet motorkou." 
"Koukej kurva zvednout tu tvojí ožralou línou prdel a sedni za ten zkurvenej volant ty smradlavej ožralo!" Byl jsem tak rozrušený, že mi bylo jedno, jestli jsem ho urazil nebo ne. Po chvíli jsem se však trochu uklidnil, tak jsem řekl už klidnějším hlasem: "Víš, jak se tam blbě parkuje. A ty tam máš zarezervovaný místo na parkování. Prosím. Pospíchá to." 
"A co když tam budou někde policajti?" Zabručel. 
"Budeš to muset risknout!" Zavrčel jsem na něj a hodil po něm klíčky od auta.Ten už raději mlčel, vzal do ruky klíčky a oba jsme zamířili do garáže. 

Jeli jsme celkem rychle a v nemocnici jsme byli do deseti minut. Podle Niny pokynů jsme je našli celkem rychle. Nina seděla na chodbě. Obličej měla celý mokrý od slz. Rychle jsem k ní přiběhl a silně jí objal. 
"Co se stalo?" Pohlédl jsem jí do rudých očí a ona hlasitě zavzlykala. 
"Šla... šla do práce a... Já vlastně ani.. Nevím. Pak mi volali že... že jí odvážejí do nemocnice že měla nehodu... Rychle jsem sem jela ale nic nevím... Ještě mi neřekli... jak.. jak je na tom..." Vysvětlovala mezi vzlyky. Snažil jsem se jí utěšit ale marně.

Hodiny jsme čekali na doktora. Všichni jsme byli zticha. Nina měla mojí hlavu položenou na mém rameni a Sebastian koukal do země. Nejspíš o něčem přemýšlel. Konečně přišel doktor. Nina se bleskurychle zvedla a běžela za ní. 
"Je v pořádku?!" Vychrlila ze sebe ještě dřív, než k němu dorazila. Doktor si jen hlasitě povzdychl a tichým hlasem jí něco pomalu a opatrně vysvětloval. Mluvil tak potichu, že jsem se bál, aby ho Nina vůbec slyšela. Když domluvil, opatrně jí položil ruku na rameno. Nina se tvářela zdrceně. Ihned jeho ruku setřásla. Otočila se a s prázdným výrazem ve tváři šla za mnou. Věděl jsem, že to nebude dobré.
"Tak co?" Zeptal jsem se opatrně, když usedla vedle mě. Chvilku koukala do země. Z jejího výrazu se nedalo nic přečíst. Je smutná? Naštvaná? Tak co se sakra děje?  Konečně se na mě podívala. "Má poškozenou míchu. Přežije to ale bude to nést velké následky. Vypadá to, že je pravděpodobně ochrnutá.." Promluvila tak tiše, že jsem se k ní musel naklonit abych jí lépe slyšel. Chvilku opět zírala do prázdna s vystrašeným obličejem. A pak se znova rozplakala. 
"No ták..." uklidňoval jsem jí. "Zvládneme to. Bude to dobré." Krátce se na mě podívala zarudlýma očima. Byla unavená. "Pojedeme domů ano? Psi se o tebe jistě bojí když jsou tak dlouho sami. A musíš si odpočinout." Jen kývla hlavou. Pomohl jsem jí na nohy. Sebastianovi jsem dal kývnutím hlavy znamení, že je čas odejít. Pochopil a přivolal nám výtah. 

Cesta se zdála nekonečná. Nikdo nepromluvil. Všichni zírali z okna a přemýšleli. Nina měla obrovské kruhy pod očima a soustředila se na to, aby cestou neusnula. Takže hned jak jsme dorazili k ní domů, nařídil jsem jí, aby si šla lehnout. Nejdříve mě nechtěla poslechnout. Chtěla vyvenčit psy a zavolat do nemocnice. Řekl jsem jí, že dneska se už nic nového nedozví. Hned jak zalehla do postele usnula. Tiše jsem odešel z ložnice a Sebastiana poslal domů. Stejně by mi tady jen zacláněl. Uklidil jsem v kuchyni a v obýváku jak jen to šlo. Pak jsem vzal psy na procházku a nechal je v obýváku. Byli zvyklí spát s Ninou ale nechtěl jsem jí budit. Taky jsem jí tam nechtěl nechat samotnou tak jsem napsal Sebastianovi, že u Niny přespím a ať mi druhý den přiveze Yao. Bez toho, aniž bych se osprchoval nebo převlékl, jsem si lehl na gauč. Byl jsem příliš unavený a to, že budu zítra ráno smrdět, byl momentálně můj nejmenší problém.

Druhý den ráno volal doktor.  Anna má poškozenou míchu. Je ochrnutá od ramen dolů a hýbat může jen hlavou.  Ninu to hodně sebralo. Bylo to náročné jak finančně tak psychicky. Když odpoledne přijel Sebastian přiznal, že to trochu tušil a že máme být rádi, že to dopadlo alespoň takhle.  U většině případů to končí smrtí. Nina by to sama nezvládla a tak jí Sebastian nabídl, aby se k němu i s Annou přestěhovali. Byl to dobrý nápad. Barák to byl velký a místností tam bylo dost. A i když jsme tam byli tři, cítili jsme se tam docela opuštěně. Chvíli se ti dva o tom dohadovali, nakonec ale přeci jen vyhrál Sebastian. 

Od té doby to bylo těžké pro nás všechny. Co nejvíc jsme se snažili Nině pomáhat, dokud Annu nepustí z nemocnice a svěří nám jí do péče, což by neměl být takový problém, když máme doma Sebastiana, který dokonce přestal pít. Opravdu šel do sebe. Zase sportoval, koupal se, holil se a opravdu se snažil pomáhat, čímž mi vlastně udělal obrovskou radost, protože jsem si myslel, že už to vzdal. Doma už bylo všechno jako ze škatulky. Nina se u nás hezky zabydlela, všechno jsme měli připravené i pro Annu a už jsme jen čekali, kdy jí pustí z nemocnice. 

Strašně moc se vám omlouvám, že je to tak nudné a krátké ale já poslední dobou nemám na psaní vůbec náladu a ani moc času :( Bohužel, když se mi psát prostě nechce tak nepíšu. Pak ten příběh ztrácí kvalitu, jak můžete zjistit na této kapitole. Slibuji, že příští díl bude delší a propracovanější a o moc zajmavější! :) 

Vaše Sůša ^^