Byl to úžasný pocit. Mít rodinu, někam konečně patřit. Po tom všem, jsem si myslel že něco takového už na mě nikde nečeká ale já se mýlil. Sebastian si mě nakonec doopravdy adoptoval. Bral jsem ho ale spíše jako staršího bratra, než jako otce. Dokonce mi pořídil všeljaké protézy, abych mohl co nejvíce sportovat.  Často jsme spolu něco podnikali. Sebastian rád sportoval a naučil mě jezdit na kole, jelikož jsem za celý svůj život neměl sebemenší šanci se to naučit. Jezdili jsme dlouhé trasy, Yao běžela vedle nás a když jsme někde zastavili, abychom jsme si odpočinuli, Yao skotačila ve vodě nebo odpočívala.

Když byl Sebastian v práci, byl jsem často venku dokud bylo teplo a plaval jsem. Plavání mě začalo neskutečně bavit a plaval jsem alespoň dvakrát denně když to bylo možné. Někdy sám, někdy se Sebastian přidal a závodili jsme, kdo doplave dřív na druhou stranu. Ze začátku jsem pořád prohrával ale časem jsem byl čím dál rychlejší a tak se prohry dočkal i on. Můj život nabral nový smysl. Chtěl jsem sportovat a žít co nejzdravěji. Pozoroval jsem, jak se mé tělo časem mění a jak nabírám stále více svalové hmoty. Byl jsem z mojí nové postavy naprosto nadšený a snažil jsem se být co nejlepší v tom, co jsem dělal.

Jednoho rána, když měl Sebastian volno, za mnou přišel do pokoje, aby mě vzbudil, čekal jsem, že chce zase něco podniknout, ale mýlil jsem se.
"Takže schůzka jo?" Řekl jsem posměšně a drcnul do něj loktem.
"Nech toho jo... Sem z toho hrozně nervózní... Jak vypadám?" Zeptal se mě, když se prohlížel v zrcadle. 
"Jako blb..." Odpověděl jsem a on se začal znovu upravovat a převlékat.
"Takže vypadáš jako vždycky." Dodal jsem a začal se smát. Sebastian se na mě udiveně podíval a za chvilku už mě tlačil k podlaze. Převalil jsem ho pod sebe a zakroutil mu rukou. Mezitím na nás Yao skočila a začala Sebastiana koukat do ucha.
"Sakra to bolí!" Řekl trochu pobaveně a snažil se dostat na nohy. "Máš sílu." Pochválil mě zadýchaně, když jsem ho konečně pustil ale Yao ho pořád mordovala jejími útoky mířené na jeho ucho. Sebastian ji i tak měl hrozně moc rád. Prali jsme se takhle ze srandy dost často.

"Taky za to vděčím tobě."  Řekl jsem vděčně a mohl mu na nohy. 
"Já tobě zase vděčím za tuhle schůzku." Mrkl na mě a mě se v hlavě začal vybavovat včerejší večer.
"Cože?Ta holka co sem jí srazil včera na kole?" Řekl jsem se smíchem.
" Jo. Když jsem jí vezl autem domů a ty jsi s Yao jel dál, dala mi její číslo. Prej mám šikovné ruce." Rozchechtal jsem se na celý pokoj a poplácal ho po zádech.
"Tak ať se vám to vydaří pane Šikovná-ručko." Řekl jsem pobaveně a on mi ze srandy dal malý pohlavek.
"To víš, jsem prostě neodolatelný." Zapózoval před zrcadlem a usmál se na svůj odraz.
"No jasně." Zasmál jsem se a začal ho napodobovat jak si upravuje vlasy. "Vrátíš se ještě dneska?"
"To nemůžu slíbit. Jsem totiž hrozný zvíře." Vycenil na zrcadlo zuby a začal si vybírat kalhoty. 
"Jasně." Zasmál jsem se. "Ale jestli jí přitáhneš domů dej mi vědět. Nechci mít pak večer v obýváku překvapení v podobě nahatýho Sebastiana ojíždějícího nějakou blonďatou buchtu." 
"Jmenuje se Maggie. A neboj kdyby něco tak budeme stejně v ložnici. A stejně si myslím že kdyby už k něčemu došlo tak u ní doma. Je to blíž." 
"Jo tak Maggie." Škodolibě jsem se zasmál. "A kampak máte namířeno s tou Maggie?"
"Chceme jít do tý nový restaurace." Řekl naprosto v klidu.
"Počkej, ty myslíš tu kurevsky drahou restauraci v příčný ulici?" Řekl jsem překvapeně. 
"Jo. A není to tam tak drahý."
"Že ne? Sakra doufám že ta ženská za ty prachy bude stát." 
"Určitě jo. A i kdyby ne. Aspoň bude nějaká zábava." Zasmál se a začal přemýšlet, jestli bude lepší vzít si košili nebo tričko.
"Vem si tričko v košili vypadáš jako buzna." Poradil jsem mu a on se na mě udiveně podíval.
"Vždyť já košile nosím celkem často." Řekl uraženě.
"No právě." Začal jsem se smát a on po mě zase skočil a začal mě škrtit. Svalil mě vedle postele. Rychle jsem popadl jeden polštář a začal ho s ním mlátit po hlavě. 
"Dost! Stačí! Přestaň!" Začal křičet a snažil se mě zastavit.

"Vzdáváš se?!" Zakřičel jsem a nepřestal do něj mlátit.
"Jo! Jo vzdávám se! Prosím nech toho! Víš jak dlouho sem si ten účes upravoval?!" Řekl rozzuřeně a já se zase začal smát. Hned jak jsem ho pustil běžel k zrcadlu a začal se znova upravovat.
"Ty seš teda šašek. A měl by sis pospíšit. Neříkal si, že tam máš bejt v deset?" Napomenul jsem ho a podíval se na hodiny.
"No prvně jdem do parku a pak do divadla a až potom na večeři takže.."
"Je půl desátý." Skočil jsem mu do řeči a on s hlasitým "Cože?!" Rychle popadl nějaké tričko a vyběhl z pokoje.
"Ve dvanáct ti přivezou oběd všechno sem zařídil! A né že barák bude hořet až přijdu!" Zakřičel ještě, když odcházel domu. Jen jsem na něj zamával zapalovačem a zasmál jsem se. Za chvíli už vyjížděl z garáže autem.
"Tak," řekl jsem, když už jsem byl doma sám. "Co budeme dělat Yao? Asi se půjdeme projít, co říkáš?" Yao ke mě jen přicupitala a začala se ke mě lísat. Vzal jsem jedno dlouhé vodítko z věšáku a připnul jí ho k obojku.  Převlékl jsem se, v kuchyni jsem si vzal ještě jablko na cestu a vyrazili jsme z domu. Už jsem zrovna zamykal bránu,když v tom jsem zaslechl hlas, který mě vylekal tak, až jsem leknutím nadskočil. "Ahoj."
"Sakra!" Vykřikl jsem vylekaně. "Lucy?! Sakra nemůžeš takhle číhat na lidi a pak na ně z ničeho nic promluvit!" 
"Stojim tu už půl hodiny na naší zahradě." Řekla Lucy opět jejím strašidelným klidným hlasem. 

"Aha... Ty mě sleduješ?" Řekl jsem s podezřením, že na mě snad celou dobu čekala na zahradě, až vyjdu ven.

"Ne," řekla prostě, "Někam deš?"
"Emm... Jo. Chtěl jsem se projít s Yao..." 
"Fajn. Du s váma." Jen jsem si potichu povzdychl a s nudným "Okey" jsem vyrazil na cestu s Lucy za zády. Chvíli bylo pěkný kus cesty hrobové ticho. Pak Lucy promluvila: "Ten chlápek je celkem bohatej co?"
"Myslíš Seba? Jo docela jo.. Zdědil to po dědovi..." 
"Asi se tam máš dobře... A co vůbec tvoji rodiče? Nic o nich nevím. Já ti o sobe řekla snad dost, tak by si mi mohl taky něco říct." Řekla Lucy vyčítavě a já se zhluboka nadechl, a začal jsem jí vyprávět. Řekl jsem jí všechno. Tedy, to, že jsem magor, který by nejraději vyvraždil celý stát a ještě by neměl dost, jsem jí samozřejmě neřekl. Řekl jsem jí, že jsem utekl z děcáku a jak jsem potkal otce a co všechno mi udělal. Pak jsem jí vyprávěl vše, co jsem věděl o mojí matce a Lucy se na cestě zastavila a vykulenýma očima zírala před sebe. 
"Co je?" Zastavil jsem se, a udiveně se díval na Lucy.
"Jak že si říkal, že se tvoje máma jmenovala?" Poprvé v životě jsem slyšel změnu v jejím hlase. Lehce se jí třásl a trochu chraptěla. 
"Clara. Příjmení asi Green. Nevím, jestli se s mým otcem znala. Proč? Děje se něco?" 
"Já... Já to jméno znám... Matka a ona... Byli to kamarádky... Matka mi o ní vyprávěla... Jednou k nám utekla s malým dítětem... Později odjela někam daleko a zemřela... Nikdy by mě nenapadla že zrovna ty..." Její slova mě zasáhla jako kladivo do hlavy. Byl jsem naprosto v šoku a nemohl jsem tomu uvěřit. 
"Tvoji rodiče... Znali mojí matku?" Hlas se mi klepal a začal jsem se strašně potit.
"Jo. Vyprávěli mi o ní když mi bylo deset. Takže dva roky před tím, než zemřeli. Našla jsem její fotku u nás v šuplíku a byla mi povědomá. Pak jsem zjistila že to byla vlastně matka holky, která mě chodila hlídat. Divím se, že jsi neskončil u ní, když je to tvoje sestra...." Tahle slova mě šokovala ještě víc a já vykřikl bez ohledu na to, že kolem nás byli cizí lidi. "Já mám sestru?!" 
"Sakra nekřič tolik." Lucy mi dala pohlavek. "Jasně že máš. Myslela jsem, že to víš."

"To teda nevím! Ale jak je to možné? Vždyť... Moje matka fetovala a dělala šlapku a pak... Potkala mého otce a..." Nemohl jsem vůbec nic pochopit. Všechno v mé hlavě bylo zmatené.
"Tvoje matka jí čekala když jí bylo patnáct s jedním jejím zákazníkem, který pak odjel někam do ciziny. Tvoje matka neměla na to, jí uživit a nemohla si jí nechat tak jí šoupla do děcáku." 
To jde mojí matce asi nejlépe... Ničit svým dětem život. Pomyslel jsem si. 
"Jak se jmenuje? Kolik jí je let? Kde jí najdu?" Chtěl jsem o ní vědět úplně všechno. Ona bylo to poslední, co zbylo z mé rodiny. "A ví o mě vůbec?" 
"Nina. Dvacet tři let. Myslím, že teď bydlí v jednom tom domu u zahrádek." Lucy se na mě zamyšleně podívala. "To o ní vážně nic nevíš?"
"Ani ťuk. Nedivil bych se, kdyby ona o mě nevěděla." Řekl jsem zklamaně.
"Děláš si srandu? Když k nám chodila rodiče jí o tobě vyprávěli. Jak jsi vypadal, když si byl malý, myslím, že jí dokonce dali nějakou fotku. Hledala tě, ale nikdy nepřišla na to, kam tě tvoje matka dala." 
Celou cestu jsem už jen mlčel. Musím jí najít. Říkal jsem si celou dobu. Hned, jak jsme dorazili před náš dům jsem Lucy poděkoval za to, co mi všechno řekla a okamžitě jsem běžel k počítači. Celou noc jsem si o ní hledal informace. Psala prý nějaké knihy, připomínala mi mého otce, o když s ním neměla nic společného. Zjistil jsem její adresu a na facebooku našel pár jejích fotek. Měla rudé vlasy jako peří ohnivého Fénixe. Její oči zářili jako dva obrovské smaragdy. Tohle jsme oba dva zdědili po matce. Po dlouhém zjišťování informací a prohlížení fotek jsem začínal být unavený. Podíval jsem se na hodiny které ukazovaly tři hodiny a dvacet minut ráno. Už jsem neměl sílu ani koukat. Po nějaké době mi spadla hlava na klávesnici a já už za pár vteřin spal a bylo mi jedno kde.