,,Rád vás vidím, drahá kolegyně. Dovolte mi, abych vám představil -"
,,Mitchi..." vydechla nevěřícně dřív, než stačil ministr dokončit větu.

,,Ehm, vy se znáte? To jsem nevěděl." dostal ze sebe po chvíli ticha pan Fawley, který si nevšímal toho, že mu Isidora skočila do řeči. Kdokoliv jiný na jeho místě v jeho pozici by to řešil už dávno.

,,Ano, pane ministře. S Isidorou se velmi dobře známe. Nezapomínejte, že pracovala i na americkém ministertvu kouzel." ujal se řeči Mitch Canar a pak věnoval svou pozornost k brunetce.

,,Ahoj, Isidoro. Dlouho jsme se neviděli, rád tě vidím." přistoupil pomalu k ní až Isidora musela odolávat nutkání udělat krok od něj dál.

,,Ano. Už jsou to skoro dva roky, co jsme se viděli." dokázala ze sebe dostat a koutkem oka pohlédla na Theseuse, aby zjistila, že se na ně dívá, stejně jako ministr. Jenže on se na ni díval úplně jinak, než pan Fawley.

Měřil si ji pohledem, kterým se snažil zjistit, jak se teď právě cítí, ale to ona sama netušila. Nevěděla, že i když se snaží vypadat naprosto normálně, přesto se mu něco na celé této situaci nezdá. A on nemohl tušit, že právem.

,,Pan Canar sem přijel na několik měsíců jako na takovou výměnnou pracovní cestu."

,,A-aha. To je... pěkné. Promiňte, ale teď už opravdu musím jít dělat svou práci. Včera jsem měla odpoledne volno a musím to všechno dohnat. Ráda jsem tě viděla, Mitchi." 

,,I já tebe." ušklíbl se vysoký blonďatý muž a Isidora se vydala do své kanceláře.

Zabouhla za sebou dveře a okamžitě se svezla podél dveří s rukama ve vlasech snažíc se utišit svoji paniku, která se jí zmocňovala. Nemohla uvěřit, že je opravdu tady. Zvlášť ke všemu na ministertvu, kde se s ní bude teď několik měsíců s největší pravděpodobností potkávat.

Nevěděla ani, co čekat. Jediné co věděla, bylo to, že její noční můra, strach a všechny pocity, které prožívala posledních několik let v Americe se jí pomalu vrací a nemohla tomu zabránit. Když už se po dvou letech dokázala dostat ze všech svých problémů, tento muž si přijede do Londýna, aby jí zamíchal kartama a všechno, na co se snažila poslední dva roky zapomenout, jí znova připomene!

Když se jakž takž dala zase dohromady, aby se mohla konečně dát do své práce, sedla si za stůl a začala se přehrabovat v jedné hromadě papírů, které ode dneška přibyli, i když to byly samé návrhy na schůzku s ministrem nebo nějaké jiné věci, aby schválil nebo pokud může, aby se dostavil na nějakou akci, když má ta vysokou moc.

Ono to zase netrvalo tak dlouho, ale přece jen jí to několik hodin sebralo. A právě to byl důvod, proč jí nevadila myšlenka toho, že by toho nechala a šla učit do Bradavic, stejně jako kdysi její matka. Sice byla asistentka ministra, ale v tom bylo zahrnuto i to, že fungovala jako taková rádkyně a sekretářka, než jen asistentka.

I když byla pravda, že kvůli nedávným údalostem na nabídku profesora Dippeta naprosto zapomněla. V hlavě měla tolik myšlenek, že se dnes musela hodně namáhat, aby se soustředila a odvedla dobrou práci.

,,Pane ministře, doufám, že jste nezapomněl na tu domluvenou schůzku s panem Blackem?" vešla do jeho obrovské kanceláře s hrnkem kávy, kterou si před chvílí u ní objednal.

,,Ano, ano, vzpomínám si. Jste hodná, že mi to připomínáte, Isidoro. Kdy přesně tady má být?" 

,,Za hodinu, pane." odpověděla Isidora.

,,Děkuji, Isidoro. Pokud nemáte ještě něco na srdci, můžete jít." 

Brunetka se rozloučila, a pak se opět vrátila do své kanceláře, kde zůstala nadlouho po té. Opravdu začínala uvažovat, že to tady vzdá a půjde do Bradavic. Napíše panu řediteli a domluví se. Brala by to místo klidně hned a o to víc, když se tady teď bude potkávat s Mitchem.

Pak si ale něco uvědomila. Pečlivě se nad vším zamyslela a začala se ptát sama sebe, jestli to opravdu vyřeší všechny její problémy a... Není to tak, že znova utíká? Co když se chce za každou cenu Canarovi vyhnout a to místo v Bradavicích bere jako dobrou záminku?

Možná, že to bylo více věcí dohromady. Mitch Canar i samotná práce na ministertvu, ale kdo ví? Je opravdu dobrý nápad nechat za sebou tak slibnou kariéru? Vůbec nevěděla, co vlastně chce.

Aniž by to čekala, někdo zničehonic zaklepal na její dveře. Lekla se, jestli to náhodou není Mitch, že okamžitě nahmátla hůlku a pevně svíranou ji namířila na dveře. Vůbec netušila, kdo by to mohl být, ale když se za dveřmi ozval hlas Theseuse Scamandera, oddechla si a srdce jí poskočilo. Byla opravdu vděčná, že je to právě on.

,,Promiň, jestli tě ruším takhle bez ohlášení. Jen jsem tě chtěl pozvat na oběd." řekl Theseus sotva vstoupil do místnosti.

,,Ty mě zveš na oběd? Copak ta tvoje... jak se jmenuje? Clara, ne? Copak dnes Clara nemá čas?" nemohla si pomoct neříct tuhle uštěpačnou poznámku. Claru Jamesovou nenáviděla do morku kostí.

,,Nemá čas. Proč tě to zajímá?" zeptal se a čekal na odpověď.

,,Jen tak. Přijde mi, že s tou... no že bez sebe nedáte skoro ani ránu, tak jsem překvapená, že zveš mě." odpověděla klidně, i když uvnitř sebe měla pocit, který nedokázala identifikovat. Tedy ano, měla takovou teorii, co to znamená, ale hodlala to ignorovat.

,,Kdybych tě neznal, myslel bych si, že snad žárlíš." ušklíbl se.

,,Ale nebuď naivní, Theseusi. Kvůli tý holce máš strašný ego, víš to?" zavtipkovala a zamířila ke svému stolu. 

,,Nevím, co s tím pořád máš." řekl klidně.

,,Dobře, tak promiň. Půjdeme?" zeptala se následně. Přikývl a pak se oba vydali z její kanceláře opravdu už na oběd. 

,,Už víš, co si dáš?" zeptala se Isidora, když oba prohlíželi jídelní lístek. 

,,Ještě ne, ty?" odpověděl otázkou.

,,Taky nevím." připustila Isidora a znova se začetla do papíru. Nakonec si oba vybrali pstruha, který následně na talíři vypadal velmi lákavě. Byl se zeleninovou přílohou. Chutnalo to moc dobře. Celou dobu si Theseus i Isidora povídali o práce, rodině, Brumbálově armádě, dokonce o Isidořině úspěšném rozhovoru s matkou o jejím otci a dalších věcech. 

Celou dobu se zdálo, že je všechno v pořádku. Až do jedné chvíle, kdy se Theseus na něco zeptal. Na něco, o čem tmavovláska nerada mluvila, a i když už měla za to, že se z toho dostala, pořád se nezbavila těch děsných vzpomínek. Jak vůbec bylo možné, že když už konečně našli společnou řeč, něco to vždy zkazí? Někdo je tam nahoře asi opravdu nenávidí.

,,Můžu se tě na něco zeptat?"

,,Ovšem. Co bys chtěl vědět?" podívala se na něj s úsměvem na rtech.

,,Dobře. Ehm... Už dlouho mě něco... zajímá a pořád nad tím přemýšlím. Chápu, že pro tebe může být odpověď těžká. Nejsme si tolik blízcí jako kdysi a ty máš svůj život, do kterého mi už hodně dlouho není, ale -" 

,,Tak to prostě řekni, Theseusi." přerušila ho s úsměvem. Musela se jednoduše usmívat tomu, jak najednou znervózněl a hledá slova, jak začít.

,,No dobře, řeknu to ve zkratce. Ale prosím buď ke mě upřímná, ano? Není něco s čím by ses potřebovala svěřit? Co si přijela, všímám si tvých změn a -"

,,No a? To přece nemusí  nic znamenat. Ty se taky chováš jinak, než když ti bylo sedmnáct." opět mu skočila do řeči. Nechápala, kam tím míří. Nebo možná tušila, ale nechtěla si to přiznat. Ale tak či tak musela přiznat, že ji překvapilo, že jí Theseus prakticky řekl, že mu na ní záleží. To ji těšilo.

,,Ano, to vím taky, ale ty něco tajíš, Doreen. Poznám to, tak proč to prostě nechceš říct?" zeptal se tlumeným hlasem. Isidora na něj chvíli zaraženě civěla, než se zvedla a dala se na odchod.

,,Já jsem zapomněla, že tam mám ještě nějakou práci, tak budu muset jít." zvedla se, než stačil tmavovlasý muž něco říct, ale to přece jen nezabránilo tomu, aby se taky nakonec neodebral k odchodu, peníze nechal na stole a spěchal za ní. 

,,Isidoro," snažil se na ni prmluvit, ale marně. 

,,Nech mě!" řekla naštvaně, zatímco rychle šli chodbou. ,,Tyhle ty empatické rozhovory budeš muset ještě vylepšit." řekla a snažila se chytnout výtah, který bohužel stihl i on. Sotva vystoupili, čarodějka se rychlostí blesku snažila být od Thesea co nejdál. Dokonce se před ním snažila zabouchnout dveře, ale byl moc silný.

,,Vidíš, o tom jsem přesně mluvil. Co to s tebou je?" zeptal se Theseus. Nevěděl, co udělal tak špatně, že se naštvala. Nebyl si jistý, jestli změna Isidořina chování nepochází z nečekaného příjezdu jejího bývalého nebo z něčeho jiného, anebo i on sám. Věděl, že Mitch Canar je právě ten její bývalý snoubenec, se kterým žila v Americe. Pamatoval si, že tenkrát, když se s Isidorou šli v Prasinkách projít, řekla jméno právě tohoto muže. Ale jinak nevěděl nic.

,,Nic, to se ti jen zdá. Nejsem jiná, než obvykle. Jsem stejná jako vždycky už několik let," odsekla prudčeji než původně vůbec chtěla. ,,Proč se vůbec staráš o mě? Věděla bych o věcech, které bys měl řešit raději."

,,Jako například co? Myslíš Claru? Nebo snad Letu?" zeptal se už také s vyšším hlasem. Začínal se ho zmocňovat vztek. O to víc, když najednou mlčela, a tak s sarkastickým pozasmáním začal: ,,Sama říkáš, jak se pořád a pořád k tomuto tématu vracíme a mě to nevadí. Co ale nenávidím je to, jak mi, i když ne přímo, říkáš, jak podle tebe jsem Letu "nahradil". Ale víš, ono to není tak, jak si myslíš. Letu nikdo nemůže nahradit, to sama nejlíp víš. Byla jsi její kamarádka, ale přesto nemůžeš vědět, jaké to je pro lidi, co k ní měli mnohem blíž. Nemůžeš to ani vědět, protože jsi nikdy o lásku svého života nepřišla, Doreen." řekl stále klidně, přesto dokázal ženu před ním dohnat k slzám.

,,Theseusi..." zkusila konečně, jakoby jí došlo, jak se chovala, ale opět byla přerušena.

,,A vidíš, právě jsem se ti svěřil, tak proč nemůžeš udělat to samé?"

,,Není to tak jednoduché." řekla, ale to se k ní zničehonic Theseus prudce rozešel. Nešel k ní nijak zle, chtěl jí pravděpodobně jen něco v zápalu vzteku znova říct, ale přesto to Isidoru donutilo instinktivně před ním ustoupit a dát si ruce před obličej. To zase donutilo kouzelníka vyjeveně zastavit a uvědomit si, že z něj má strach...

|Poznámky autora|
Zdravím vás všechny, moji milí čtenáři! Teda pokud jste mi tady ještě zůstali😅 Moc se omlouvám, že tak dlouho (cca 14 dní) nevyšla kapitola. Mám vždycky naplánovaný vydat kapitolu v sobotu jednou za týden, ale bylo toho nějak moc nebo jsem opět zapomněla. Ale vynahradila jsem vám to a dneska vydám dvě kapitoly po sobě za každý týden. Budu ráda za váš názor, protože už pomaličku se dostáváme k jádru celého příběhu.😊