,,Dobrý den, pane Johnsone." pozdravila Isidora, když se ráno v hale Ministerstva kouzel potkala s kolegou z Odboru dohledu nad kouzelnými předměty.
,,Zdravím, slečno McGonagallová. Jaké jste měla volno?"
,,No znáte to, člověk si ani v den volna moc neodpočine. Ale ne, užila jsem si to. Byla jsem se ve Skotsku." usmála se hnědovláska a pokračovala v cestě.

Panu Johnsonovi nelhala. Volby Bhútánu byly už před nějakou tou dobou a zatím Grindelwald o sobě nedával moc vědět, i když to bylo  teprve asi tak dva nebo tři měsíce. Ale i tak se Isidora rozhodla, že klidně si může na pár dní vzít dovolenou. A nebylo lepšího načasování, než když její matka jela za svou rodinou právě do Skotska, a tak Isidora jela s ní. Už to byla nějaká doba, co je viděla. Byly tam jen pár dní a zase se vrátily do Londýna. Tím pádem i Isidora do práce.

A tak tu teď byla.

Prošla chodbou až k výtahům a počkala na nějaký. Hned, jakmile přijel, do něj nastoupila, pozdravila čarodějku vedle sebe a nechala se odvést na patro, které potřebovala.

,,Ahoj, Susan." pozdravila blondýnku, když šla ke svému stolu. Susan Bennetová byla drobná blondýnka s hnědýma očima. Pracovala na Odboru pro dohled nad kouzelnými předměty.
Měla ji ráda. Po tom roce, co tu byla, se se Susan spřátelila ze všech nejvíc. V Británii samozřejmě. S Tinou a tentokrát i s ostatními přáteli z Ameriky si psala hodně často i na tu dálku.

,,Jak sis užila tu svou dovolenou?"

,,Jsi už druhý člověk, který se mne na to ptá," zasmála se Isidora. ,,Byla jsem s mámou ve Skotsku za rodinou."

,,To zní dobře."

,,To ano. Strýc má velkou farmu se zvířaty. Mě teda nejvíc asi zajímají koně. Vždycky jednoho vezmu ven na vyjížďku. Jako malá mě strýc naučil jezdit na koni a doteď to zbožňuju. " vyprávěla. Susan naštěstí nepatřila k těm, kteří odsuzovali a neměli rádi mudly. Takže se před ní mohla otevřít, aniž by se bála, jestli se na ni její kolegyně bude dívat skrz prsty.

Isidora totiž, stejně jako její matka, tyhle názory o čisté krvy nezastávala už jen proto, že velká část její rodiny byli mudlové. A Susan, i když byla se k takovým kouzelníkům jako Isidora nepočítala, také tyhle názory nesdílela. To byl také důvod, proč si tak rozuměly. Obě nesnášely lidi s těmito názory a štvalo je, když musely poslouchat takové pitomé řeči.

,,To vážně vypadá jako úžasná dovolená."

,,Jistě že ano. Cestování do jiných částí Británie nebo i celého světa je hezké. Zatím jsem se teda skoro nikam nepodívala, i když bych moc chtěla. I v rozsáhlé Americe jsem moc necestovala, přitom by si člověk řekl, kolik jsem měla možností, kam jet. Já ale místo toho skoro pořád pracovala."

,,Nebojte, to určitě napravíš. A kdybys neměla nikoho k sobě, můžeš vzít mě."

,,To ráda slyším, ale je mi přes třicet, takže si nemyslím, že to už vyjde."

,,Nikdy neříkej nikdy, Isi."

Pak už se vrhla na svou práci. Měla před sebou celý den papírování, což byla nuda. V tomhle to měli bystrozorvé o tolik zajímavější, ale na tom už stejně nezáleželo. Když se vrátila zpět do Anglie, musela si najít ptáci a bohužel vzala tu, která jí nakonec nevyhovovala, to je celé. Občas se to tak prostě stane.

Dnes se ale opravdu nudila, tak měla radost, když si mohla na chvíli odpočinout. Jít se najíst a na chvíli na práci nemyslet. To ovšem netušila na co nebo přesněji řečeno koho narazí.
Na koho jiného by u Odboru bystrozorů mohla narazit, než na Theseuse Scamandera. A ne jen jeho.

Stál přímo uprostřed chodby s nějakou blonďatou ženou. Byla vysoká a hubená. Vyzařovala z ní nějaká zvláštní síla, kterou nebyla schopná pojmenovat. Nebo možná nakonec ano, když se na ženu více zaměřila. Podle úplých šatů, které zvýrazňovaly poprsí, uznala, že to nebude kdovíjak pracující osoba. Sice nepatřila k lidem, kteří by si udělali obrázek o lidech jen podle vzhledu nebo původu, ale u téhle ženy prostě nemohla jinak.

To jí ale nezaujalo tolik, jako to jakým způsobem si povídali a dívali se na sebe. Při tom jejím tělem najednou projela vlna něčeho, co mohlo připomínat žárlivost. Ale ignorovala to a snažila se namluvit si, že to jsou jen nějaké obavy ohledně toho s kým se Theseus stýká.

Nechtěla něco takového cítit. Chtěla se otočit a odejít, ale v tu chvíli ta žena odešla a nechala Thesea na chodbě samotného. Místo toho se k němu rozešla, i když si jí nevšiml do chvíle, dokud nepromluvila. Takže kdyby chtěla, vůbec by si jí nemusel všimnout.

,,Nějak rychle sis našel náhradu, nemyslíš?" Otočil se a s překvapením na ni hleděl. Na chvíli měla pocit, že v jeho očích zahlédla záblesk křivdy i smutku. Oba věděli na koho přesně naráží a Isidora si ke všemu uvědomovala, že mu svými slovy ublížila, i když Leta Lestrangeová byla už šest let pryč a domluvili se, že se už o ní bavit nebudou, pokud to půjde.
Ale nemohla si pomoct, tahle situace jí k tomu prostě vedla, stejně jako to, že tu ženu, která odešla před chvílí, ji při jediném pohledu začala neskutečně štvát.

,,Žárlíš snad?" ušklíbl se místo toho, aby na ni s naštváním a odsouzením hleděl.

,,Já? Rozhodně ne. Proč bych měla? Jsme přátelé." odpověděla na to Isidora, i když uvnitř sebe z nějakého pro ni jí neznámého důvodu pociťovala nervozitu.

,,Neboj, já se ptal ze srandy." zasmál se Theseus. Těžko říct, jestli to nebyl jen ústupný manévr.

,,Kdo to vlastně byl? Ještě jsem ji tu neviděla."

,,Clara Jamesová." řekl Theseus.

,,Aha. No já jen, že mi nepřijde jako vhodná partie. Copak sis nevšiml, jak -"

,,Sice jsme přátelé, Doro, ale asi s tebou nechci rozebírat můj osobní život ohledně žen."

,,To samozřejmě, ale měl bys přemýšlet, jestli s takovou... ženou chceš vážně trávit čas. Víš co? To je vlastně jedno, je to tvůj život a já nemám právo ti do toho mluvit. Radši se měj." řekla a rozhodla se odejít. Nevěděla, o čem dalším by se mohli bavit, když s ním mluvila o něčem takovém.

,,Přijdeš v sobotu?" zastavil ji dřív, než stačila udělat od něj pár kroků. Připadala si tak trapně. Proč se vlastně začali bavit zrovna o tomhle? Měla pravdu, když řekla, že jí do toho nic není.

,,Co je v sobotu?"

,,To si nepamatuješ?"

,,Já... ajo, už vím. Budu tam." řekla rychle a opravdu už odešla. V sobotu chtěl Brumbál, aby se zase sešli. Ti členové Brumbálovy armády, co se snažili dostat čilina na ceremoniál do Bhútánu. Měli se potkat v Prasinkách. Ale nikdo nevěděl, co Albus chce.

Opravdu byla ráda, když konečně nastal konec její pracovní doby a ona se mohla odebrat zpátky domů. Vzala ze svého stolu, všechny věci, které si potřebovala vzít, uklidila si a šla pryč.

Prošla atriem Ministerstva kouzel a přemístila se domů.
,,Mami!" zavolala do domu, ale nikdo se neozval.
,,Mami?" zkusila znovu, ale znova nic. Šla se podívat nahoru do matčiny ložnice, jestli třeba nespí, ale ani tam nebyla, takže usoudila, že vůbec není doma, ale pořád v práci.

Občas přemýšlela jestli by nebylo pro matku lepší, kdyby bydlela jenom v Bradavicích. Že by tu ona zůstala sama. Přece jen už tady bydlela přes rok a jako pro třicetiletou ženu už nebylo zrovna vhodné bydlet ještě stále s matkou, zvlášť když tu s ní byla sama. I když ono na tom vlastně až tolik nezáleželo. Některé rodiny to tak mají, i když v trochu jiném kontextu. Ona, narozdíl od jiných, byla svobodná. Ale i tak jí přišlo, že by Minervě vyhovovalo víc, kdyby mohla zůstat po práci v hradu. Hned, jak přijde, si s ní o tom měla v plánu promluvit. Samozřejmě nějak šetrně a nenalítnou na ni okamžitě, co se objeví ve dveřích. Nechtěla jí vyhazovat, jen věděla, jak je její práce náročná a chtěla jí pomoct.

Mezi tím čekáním, kdy se její matka objeví konečně doma, si sedla v obývacím pokoji na gauč s knihou v ruce a dala se do čtení. Byla to věc, která ji uklidňovala a pomáhala myslet na něco jiného, než na její problémy v životě. Trvalo půl hodinu než zaslechla prasknutí dveří.

,,Ahoj." pozdravila hned Minerva, když došla konečně domů a objevila se ve dveřích. Isidora na ni zatím stále čekala v obývacím pokoji. Až teď začala pociťovat nějakou nervozitu nebo obavy z toho, co plánovala s matkou probrat.

,,Ahoj, mami," vrátila jí pozdrav její dcera. ,,Jak bylo v práci?"

,,Ne jiný jako každý den, ale nestěžuju si. Tu práci mám ráda. Lepší, než dělat na Ministertvu." řekla, ale po tom, co si uvědomila, co řekla, hned dodala: ,,Tím tě samozřejmě nechci urazit. Sama víš, že jsem to zkoušela a ta práce pro mě nebyla ta pravá."

,,Já vím, mami, a beru to tak," odpověděla na to Isidora úplně klidně.

,,Vlastně jsem asi po tobě. Sama teď začínám chápat, proč jsi chtěla pryč."

,,Ach, Doreen, nevěděla jsem, že nejsi v práci spokojená."

,,To je teď jedno. Já jsem se tě chtěla na něco zeptat."

,,Vážně? A o čem?" zeptala se její matka.

,,Říkala jsem si, jestli by...  Jestli bys třeba některé věci nechtěla změnit."

,,Jaké věci? Vůbec ti nerozumím."

,,Jen jsem si říkala, jestli ti vyhovuje pořád chodit sem a tam, odtud zase do Bradavic. Není to sice moc daleko, ale i tak."

,,Co se tím snažíš říct?" položila další otázku Minerva, ale už pomalu začínala tušit, kam tenhle rozhovor směřuje.

,,Mami, já nechci, aby sis myslela, že tě vyhazuji. Já tu s tebou bydlím pořád ráda. Je to mnohem lepší, než žít někde úplně sama. Ale tak jsem si říkala, když pořád mluvíš kolik máš práce a vidím na tobě i starosti. Nebylo by lepší, když bych tu přece jen bydlela sama a ty zůstávala v Bradavicích?" řekla konečně Isidora, ale bála se matčiny reakce.

,,Ty bys tu chtěla bydlet sama?"

,,Nemůžu říct, že chci, ale nechci ti přidělávat další starosti."

,,Nepřidáváš mi starosti, ale pokud to doopravdy chceš a uznáváš za vhodné, zůstanu v Bradavicích."

,,Páni, jsem nečekala, že... Popravdě jsem se bála, že se naštveš nebo si budeš myslet, že tě považuju za starou." svěřila se jí Isidora.

,,Ale vůbec ne. Nebudu zapírat, že se mi neuleví. Taky si uvědomuji, že poslední dobou je toho na mě moc, a i když samotná cesta netrvá dlouho, asi by to tak bylo lepší. Navíc jsi už dospělá žena, už je načase abys zase bydlela sama a vedla si svůj vlastní život bez toho, abych tě svým způsobem nekontrolovala." zasmála se Minerva.

Jak Isidora řekla, nečekala takovou reakci a byla ráda, že to její matka sama chápe a uvědomuje si to. V dalších dnech se domlouvaly, kdy a jak vše provedou až nakonec Isidora zůstala v domě opravdu sama. Najednou tu cítila takové nepříjemné ticho a klid. Až teď si začala uvědomovat, jak moc matčina přítomnost jí dodávala pocit bezpečí a domova. Ale přesto všechno to asi bylo lepší takhle. Žít sama.

|Poznámky autora|
Moc se omlouvám, že teď dlouho nevyšly kapitoly. Měla jsem hodně učení a přiznám se, že už po několikáté jsem zapomněla. Tak doufám, že jste tu zůstali.😅😁❤ A raději ani nebudu zatím slibovat nějaké pravidelnější vydávání.