Tak kde začít...?

Nechci se vymlouvat... Snaha o návrat už proběhla a jak to stejně dopadlo... Nicméně, pár důvodů proč to tak dopadlo, respektive nedopadlo vám dám.

V prvotní snaze o nějaký návrat sem, jsem si říkala jak fakt chci psát, jak to půjde. Ntb mi dávno odešel, říkala jsem si že to půjde na tabletu, jen si koupím klávesnici, nechtělo se mi investovat do nového notebooku. A hlavně jsem k psaní měla uzpůsobené podmínky v práci.
Oddělení bylo rozděleno na covidovou část a necovidovou. A vzhledem k místu, kde pracuju, jsem věděla že převážně na covidové části, budu mít možnost, se psaní věnovat.
Nebyly, nejsou a naštěstí ani nebudou u nás nikdy pacienti kteří by potřebovali přístroje, být na umělé plicní ventilaci atp. Měli jsme a máme ty „lehčí" případy, které nepotřebují monitoring 24 hodin, takže zatímco oni spali já mohla klidně psát a kamery sledovat po očku (samozřejmě, pokud se něco dělo a bohužel k tomu docházelo a dochází, že se někdo zhorší, psaní šlo stranou a já se věnovala své práci).

Jenže pak já sama covid dostala. Nemá cenu tu popisovat, jak mi bylo, co mi bylo, to je vedlejší. Ale po něm, už chuť na psaní nebyla. Nešlo to. Nehodlala jsem to lámat přes koleno, nutit se do toho.
Nebylo by to totiž k ničemu. Snaha sice párkrát proběhla, otevřela jsem si soubor a tupě na něj zírala, bez jediné nové věty...

Následnou řadu týdnů jsem se tak nějak jen babrala v životě, pak přišlo další onemocnění - mononukleóza. Skončila jsem doma na 2 měsíce, kdy prvních 14 dní, skoro tři týdny, mám v mlze. Moc si to nepamatuju, měla jsem horečky, většinu času jenom spala...

Ale ani po tomto martyriu se mi psát nechtělo.

Během těchto měsíců, mě však nadřízený ukecával k tomu, ať jdu znovu do školy. Ať si dodělám specializaci v oboru. Nechala jsem se ukecat, podala si žádost, které bylo vyhověno a od příštího měsíce mi to zase začne, jupí.

No a v tom to přišlo, nikdy jsem nebyla 100% student, co by hltal každý slovo a představa, jak civím na přednášejícího, co mi bude do hlavy hustit rozumy, se kterými se neztotožňuji, mě děsila. Takže co teď...
Vzpomínky na školu, kdy jsem dělala že píšu to, co profesor vykládá a přitom si psala svoje povídky. Proč se k tomu takhle nevrátit?

Notebook, na kterém jsem psala, měl svoje nejlepší léta za sebou. S ním jsem už počítat nemohla. Tak proč si neudělat radost?
Během chvíle jsem našla takový, co splňoval moje podmínky. V následujících dnech se mi povedlo, rozchodit aspoň na pár hodin starý ntb a dostat z něj vše, co jsem potřebovala.

Na dobu, kdy jsem byla na wp aktivní mám jen krásný vzpomínky. (Takové to, kdy mi někdo příběh vykradl je zbytečné zmiňovat a hádám, že i kdybych teď přidala něco nového, najde se někdo kdo řekne že už to někde četl. Už na mém začátku bylo těžké napsat něco originálního a teď to bude ještě těžší).

Vaše komentáře, zprávy, hvězdičky i počty přečtení... To všechno bylo skvělý, dávalo mi to pocit, že vás to opravdu baví. A já to chci znovu prožít.
Doteď nechápu, když jsem tak dlouho neaktivní, že mi pořád wp háže nová upozornění, a že i po těch letech, se v příbězích objevují komentáře rok nebo jen pár posledních měsíců staré. Což je prostě úžasný!

Znovu, před pár dny mi bylo špatně, s hrůzou jsem doufala v angínu – ta mi totiž vyvolala mononukleózu. Jakmile jsem přišla o čich, bylo mi jasný, co to je. Covid... Prvních pár dní jsem prospala, pak se začala věnovat wp.

Přečetla jsem skoro všechny povídky, co jsem napsala. Jak ty ukončené tak rozepsané.

Chybí mi to, chybíte mi vy, chci se vrátit... Chci zase s vámi vytvářet maratony povídek, kdy vy nebudete stíhat číst a já přidávat.

Našla jsem ve starém notebooku i několik povídek rozepsaných, co by se mohly na profilu taktéž objevit...
Ale nechci říkat, kdy to bude. Sama to nevím. Potřebuju si napsat pár kapitol, udělat si nějaký harmonogram, jak to bude všechno probíhat. Spoléhám na psaní na nočních, pak ve škole...

Pořád mi chodí zprávy, kdy bude nějaká kapitola, jestli dopíšu IWY atp...

Berte toto tak, že se vrátím, prostě jo. Za týden, za dva, za měsíc... Nevím, ale prostě si spolu ještě zopakujeme, to všechno ♥
Jak jsem řekla už jednou; Všechno dobře skončí, a když ne, tak to znamená, že ještě není konec! ♥

A tady všechny ty řeči... Není to omluva za neaktivitu. Ani nějaká obhajoba... Jen jsem vám to chtěla říct...

♥♥♥