S velkou pravděpodobností, mi bude nejvíc vyhovovat psát na nočních. Pokud teda budou klidné, mazlíci (pacienti =D) budou spinkat, nebudou příjmy a zbytek personálu mi dá prostor k tvoření :o)

Poslední dny, resp. od minulého listopadu, kdy se příšerka jménem Covid dostal do éteru, jsou noční o poznání klidnější, pokud se tedy něco děje v rámci covid+ pacientů. Ani našemu zařízení se Covid nevyhnul a udělali z nás covid oddělení…
Kdyby chtěl někdo rýpat; covid nezlehčuju. Sama jsem si s ním v prosinci užila několik krušných dnů… Jen postupem času se to spíš jeví jako byznys a ne jako nemoc… Bohužel :/

Jak vy se s danou situací perete?

Co se dál povídek týče… Prvotně je pro mě důležité dokončit Those moments, those feelings. Nečekám však, že by se počet kapitol vyšplhal na 100…
Pak přijde na řadu Blackwood. Stejně tak bych pak chtěla navázat na třetí a poslední díl „After“ a následně IWY.  Jen tam potřebuju minimálně „druhou“ knížku přečíst… Nebudu lhát, psaní jsem se nevěnovala dost dlouho a upřímně si to už sama nepamatuju tak, jako dřív…
A až poté se věnovat IWY /IGY pohledu malého Zayna.

Na nějaké nové povídky se teď nechystám. Jasně… Všichni víme, minimálně ti, co tu jsou se mnou  od začátku (lásky největší), že rozepsat XY nových povídek pro mě nebyl problém =D Ale aktuálně si nemyslím, že bych se do nějakých novot pouštěla.
Mám pocit, že mi psaní vůbec nejde. Odvykla jsem si… Řadu měsíců jsem psala jen sesterský kecy a řešila pracovní věci… Ani nevím, kdy jsem psala něco „normálního“ a konverzace po sms či mess počítat fakt nemůžeme =D
Skladba vět, chyby ve větách (kór s touhle super klávesnicí =D )… řekla bych, že to bude dost podobné prvním knížkám na počátku, co jsem začala psát. Proto prosím o shovívavost, já se do toho zase dostanu :o) Slibuju :o)

Dalším důležitým faktorem, je pro mě dostat se do notebooku a nějak z něj vytáhnout vše, co v něm je… Počínaje starými povídkami, poznámky a bláboly k rozepsaným a v neposlední řadě, k návrhům „přebalů knížek“. Tak mi držte palce :o)