Stál jsem nad umyvadlem a díval se na světle modré okvětní lístky co jsem vykašlal, bylo jich víc než minule, což znamenalo že se to jen a jen zhoršovalo, no krása.

,,Reki? Jsi v pohodě? Neměl by jsi už jet do školy? Jinak přijdeš pozdě.'' Slyšel jsem svou ustaranou mamku za dveřmi koupelny, rychle jsem posbíral všechny lístky co ležely v umyvadle a na zemi, vyhodil je a pak vyšel z koupelny se svým už předem nacvičeným úsměvem.

,,Promiň, nějak jsem se zapomněl, kde mám oběd?'' Zeptal jsem se a máma už mi podávala zabalený oběd, stále mě sledující s obavami v očích.

,,Jseš fakt v pohodě? Vypadáš trochu bledě, nemáš horečku?'' Sáhla mi na čelo a já jsem jí její ruku opatrně dal pryč.

,,V klidu mami, jsem naprosto v pohodě...no tak já už půjdu ať na mě Langa dlouho nečeká, zatím.'' Rychle jsem se rozloučil s rodinou, sebral svůj skate, naskočil na něj a už si jen užíval tu jízdu.

Hanahaki deseas jsem dostal pár měsíců potom co Langa vyhrál závod s Adamem, tenkrát jsem tomu nevěnoval moc pozornost jelikož jsem měl ze začátku jen nepříjemný pocit uvnitř hrudníku, pak až když jsem vykašlal první várku lístků jsem si o tom něco vyhledal a zjistil, jak moc v háji jsem.

Jediná cesta jak se toho zbavit byla ta že jsem se Langovi mohl přiznat a on mi musel lásku opětovat, nebo bych šel na operaci kde by mě zbavili vzpomínek na něj a taky by mě zbavili možnost milovat, což mi sice přišla jako kravina, ale tak jiná cesta nevedla.

Nechtěl jsem zapomenout na Langu, to nepřicházelo v úvahu, na to jsem ho měl až moc rád, a jen z představy že bych ho neznal se mi udělalo špatně, ale přiznat jsem se mu taky nemohl, mohl mě odmítnout a mohlo by to zkazit náš přátelský vztah, bylo to hrozně těžké rozhodování.

Když jsem dorazil na naše místo, Langa už tam na mě čekal. Vypadal jako vždy dobře, a když mě zaregistroval a usmál se na mě tím svým úsměvem, myslel jsem že to se mnou šlehne.

,,Ahoj.'' Pozdravil mě, pak jsme udělali náš vlastní pozdrav co jsme vymysleli a odjeli do školy, cestou jsem ale cítil jak se má nemoc ozývá, ale musel jsem to potlačit, aspoň do doby než bych byl sám.

Potom co jsme přijeli do školy, jsem to už nemohl vydržet a tak jsem rychle utekl na záchody bez vysvětlení, možná to bylo nefér vůči Langovi že si o mě určitě dělal starosti.

Na záchodech jsem přiběhl k nejbližšímu záchodu a hned jak jsem se naklonil nad mísu, lístky ze mě okamžitě vyletěly a mě se aspoň trochu uvolnil hrudník.

Vykašlal jsem i krev, došlo mi že to bude čím dál tím horší a horší. Setřel jsem si slzy z očí, spláchl lístky a vyšel z kabinky do které jsem tak vletěl, a zrovna jak na sviňu došel na záchody i Langa celý utrápený.

,,Reki tady jsi, vystřelil jsi do školy jako by ti šlo o život...to je krev na tvojí tváři?'' Zeptal se, přišel ke mě blíž, vzal mou tvář do jeho dlaní a já cítil jak rudnu.

,,Ehm co? J-jo, to neřeš, nic to není.'' Řekl jsem, odtáhl se od něj a šel se umýt, přitom jsem cítil Langův pohled na mých zádech.

,,Reki jestli se něco děje řekni mi to, děláš mi poslední dobou starosti.''

,,Lango fakt mi nic není, už to neřeš.'' Řekl jsem trochu ostřeji a tím ho umlčel, za celou dobu ve škole jsem asi tak ještě třikrát běžel na záchod a s každým vykašláním to bylo horší a horší, pomalu jsem už nemohl dýchat, ale vydržel jsem to až do večera, kdy se celá naše parta sešla v S a jako první si mého zhoršeného stavu všiml Miya.

,,Reki? Jseš v poho?'' Zeptal se a já mu to jen odkýval, ale o chvíli později jsem musel odběhnout pryč, netušící že mě Miya sledoval.

,,Co to...'' Zasekl se když uviděl to co jsem vykašlal a já se vyděšeně postavil na nohy.

,,Miyo, to...nic není...''

,,Ty, Joeova restaurace, po S, tohle pořešíme i kdybys nechtěl jasný slimáku?'' Řekl vážně a ikdyž byl o pár let mladší než já, byl hodně děsivý, proto když jsme odešli z S a Langa odjel domů, jsme já, Joe, Cherry, Shadow a Miya odjeli do Joeovy restaurace kde mě všichni propalovali vražednými pohledy.

,,Miya nám řekl co se ti stalo...jak dlouho už tím trpíš?'' Zeptal se s kamennou tváří Cherry a já dal ruce v pěst.

,,Tak...pět měsíců.'' Řekl jsem a sledoval jak si Cherry povzdychává a Joe protírá kořen nosu.

,,Sakra kluku, tahle nemoc není sranda, vždyť můžeš umřít! Musíš říct Langovi pravdu!'' Řekl Shadow a já jen sklopil hlavu.

,,Jenže je tu ještě jeden způsob.'' Šeptl jsem a v ten moment jakoby všichni zamrzli, Joe praštil do stolu tak až jsme z toho všichni nadskočili a báli se aby se ten stůl nezlomil.

,,Snad neuvažuješ nad operací?! To nemůžeš! To ztratíš Lagnu navždy! Chápeš že kdybys mu to řekl a on tě odmítl, mohl bys...''

,,Nemohl by nic protože by umřel, přece víš jak Hanahaki deseas funguje, pokud by se mu Reki vyznal a Langa ho odmítl, zemřel by.'' Řekl opět chladně Cherry a Joe jen zabručel.

,,Ale je tu velká šance že to Langa cítí stejně, třeba by se ti taky přiznal a všechno by bylo v pohodě.''

,,Miyo tohle není nějaká romanťárna, tohle je realita! A realita je taková že mě Langa chtít nebude a...nakonec...''

Vyjekl jsem frustrovaně a dal si ruce do dlaní, cítil jsem jen jak se mi slzy tlačily do očí a já už neměl sílu je zadržet, tak jsem se tam před nimi rozbrečel.

Po chvíli si někdo za mnou přisedl a objal mě, b,l to Joe, kterému jsem objetí okamžitě oplatil.

,,Hele, bude to dobrý, zkus zítra s Langou promluvit a říct co cítíš, zažil jsem úplně to samé co ty a vidíš? Žiju jen díky tomu že jsem řekl pravdu.''

Řekl upřímně a já na něj jen šokovaně pohlédl. ,,To fakt? A do koho jsi byl zamilovaný Joe?''

Zeptal jsem se a Joe malinko zrudl, vůbec jsem nevnímal Cherrycho který si zakryl tvář svým vějířem.

,,No...to už je jedno, je pozdě a měli byste jít všichni domů, musím tu zavřít.''

Ten večer jsem ve své posteli nezahmouřil oka, musel jsem přemýšlet nad Joeovými slovy, a to mě nějak nabudilo odhodlat se říct další den Langovi pravdu.

Byl čas oběda když jsem se mu to odhodlal říct, seděli jsme na střeše školy a já si opakoval slova co jsem mu chtěl říct.

,,Reki jsi nějaký mimo, děje se něco?'' Ale v momentě kdy na mě promluvil se mi všechna slova vykouřila z hlavy a já jen na něj civěl.

,,Ehm...no totiž...'' Koktal jsem a odtrhl od něj pohled, chvíli jsem se jen díval do země a pak se na něj znovu podíval.

,,Mám tě rád Lango!'' Řekl jsem to, řekl jsem to co jsem mu už tak dlouho chtěl říct a doufal že Langa pochopil význam mých slov.

Langa na mě jen párkrát zamrkal, pak se zářivě usmál a naklonil jemně hlavu na stranu.

,,Vždyť já tebe taky Reki.'' Řekl a mě se zastavilo srdce, skutečně mi řekl že mě má rád?

,,O-opravdu?''

,,Jasný, jsi můj nejlepší přítel, udělal jsi toho pro mě tolik, kdybych tě nepoznal, nepoznal bych ani krásu skateboardu a...díky tobě jsem šťastný, takže, jsem rád že jsi mým přítelem Reki.''

Nepochopil, jasně že to nepochopil, ale já konečně ano, v ten moment jsem pochopil že mě Langa nikdy neviděl jako něco víc než jen kamaráda, a nikdy by ani nemohl, pochopil jsem co musím udělat, ikdyž to bolelo víc než cokoliv jiného.

,,Jo, taky jsem rád že...jsi mým kamarádem.'' Zamručel jsem a zavřel oči, byl jsem rozhodnutý, možná to ublíží mě i Langovi, ale nebyla jiná možnost.

O týden později, pohled Langy

Dělal jsem si o Rekiho starosti, od toho dne co jsme byli na střeše uběhl týden a on se nevrátil do školy.

Byl jsem u něj doma a ptal se na něj jeho mamky, ta vypadala jak tělo bez duše, oči měla červené od pláče, věděl jsem že se něco děje, ale ona jen řekla že je Reki nemocný.

Když jsem odcházel ze školy, zahlédl jsem Cherryho auto, u kterého stál Cherry, Joe a i Miya.

,,Ahojte, co vy tady? Kde je Shadow?'' Zeptal jsem se, ale všichni byli zamlklí a takoví...chladní, vůbec jsem nechápal co se děje.

,,Nastup.'' Řekl Joe a všichni jsme zalezli do auta, když jsme vyjeli, bylo tíživé ticho a nepříjemná atmosféra, nedalo mi to a musel vědět co se děje.

,,Tak už mi někdo konečně řekne kam to jedeme? A kde je ten Shadow? Víte něco o Rekim?'' Zmíňka o Rekim všechno jen zhoršila, Miya který seděl vedle mě sebou trhl a a Joe se celý napjal, jen Cherry byl klidný, až děsivě klidný.

,,Víš co je to Hanahaki deseas, Lango?'' Zeptal se mě po chvíli Cherry a já se musel zamyslet.

,,Hmm..něco jsem o tom slyšel, je to něco s těmi okvětními lístky ne?''

,,Přesně tak. Hanahaki deseas je nemoc takzvané jednostranné lásky, trpí jí lidé co jsou do někoho zamilovaní ale ta daná osoba ne. V plicích se ti začnou tvořit okvětní lístky a ty tě začnou postupně dusit, zbavit se toho dá tak že se buď té dané osobě vyznáš a ona ti lásku oplatí, nebo operací.''

Vysvětlil Cherry a já chápavě přikývl, jen mi stále nedošlo co to má společného s Rekim.

,,Ta operace je snad ti nejhorší rozhodnutí co člověk může udělat, sice ti to zachrání život, ale sebere ti vzpomínky na osobu kterou jsi miloval a cit milovat...Lango...''

Podíval se na me Cherry přes zrcátko a já nějak tušil že bude zle.

,,Reki má Hanahaki deseas...nebo spíš měl.'' Řekl a mě se na chvíli zkroutil žaludek strachem, ale když jsem slyšel minulý čas, ulevilo se mi.

,,Takže už tu nemoc nemá? Tak to je dobře ne? Vyznal se té osobě a ta mu samozřejmě lásku opětovala...že?''

Podíval jsem se po všech třech a pohledem jsem se zastavil na Miyovi, který se díval na své nohy a ruce zatínal v pěst.

,,Ne Lango, Reki je právě v nemocnici po operaci, je tam už s ním i Shadow, tam právě máme namířeno.'' Řekl tentokrát Joe a já jsem se to opět snažil pochopit.

,,Ale...proč? To snad Reki nic té osobě neřekl? Nebo...''

,,Sakra Lango ty si snad ten nejvíc natvrdlej člověk kterého znám! Reki se mu vyznal ale ten idiot to nepochopil a odmítl ho.'' Řekl naštavný Miya a celoz dobu se na mě nenávistně díval...moment...

,,Takže...já jsem ten co to Rekimu způsobil?'' Zeptal jsem se, a když nikdo neodpovídal, měl jsem jasno.

Když jsme zastavili před nemocnicí, rychle jsem šel za Cherrym, Joem a Miyou do nemocnice, došli jsme do výtahu a dojeli do třetího patra, hned jak se výtah zastavil a otevřel jsem z něj vyletěl a hledal Rekiho pokoj.

Nakonec jsem ho našel, Reki seděl na svém lůžku a povídal si se Shadowem, smál se a...vypadal šťastně.

Když přišli i ostatní, Reki si nás konečně všiml a zářivě se usmál. ,,Joe! Cherry! Miyo! Vy jste přišli, to je super...a přišel taky...''

Jenže to už nestihl doříct jelikož jsem ho drtil v objetí. ,,Reki prosím, prosím řekni že víš kdo jsem, že mě znáš a že jsi na mě nezapomněl.''

Žadonil jsem jako malé dítě a víc si Rekiho k sobě přitáhl, jenže ten se po chvíli odtáhl a nejistě se usmál.

,,Omlouvám se ale...my se známe?''