,,To je v háji! To je korunovanej problém!" oddychovala jsem během toho, co jsme běželi podél mola. Marygold se velmi pomalu, avšak jistě pohybovala, a to směrem z přístavu pryč. Jason měl přede mnou náskok a když se zprudka zastavil, pochopitelně jsem mu prudce vrazila do zad. Div, že jsem ho neshodila do moře. Před námi totiž kamenný můstek nečekaně končil, následovaly už jenom vlny.

Tep se mi sice o trochu zklidnil, ale nával paniky zůstal. ,,Jasone," oslovila jsem ho zoufale. ,,Jak ji doženeme?"

Opustil pohledem svou vyhlídku na lepší budoucnost v podobě zaoceánského kolesového parníku a obrátil se na mě. ,,Doženeme? Cože? Jak bys to udělala?" ptal se nechápavě. Očividně ho šok smířil s tím, že jsme plavbu zcela promeškali.

,,No já nevím," pokrčila jsem spěšně rameny, ,,ale třeba bude ještě někde zastavovat?"

Odpovědí mi bylo rychlé zavrtění hlavou. ,,O tom bych věděl. A navíc, proč? Už teď má Marygold zpoždění půl dne."

Nedokázala jsem si prostě říct, že jsme v koncích, že žádný způsob, jak se na Marygold vrátit, neexistuje. Jay se do vody a za lodí koukal tak teskně, že jsem nabyla pocitu, že by tam klidně skočil a za plavidlem se dostal vlastní vůlí a silou. Akorát by se zabil, až by ho koleso vtáhlo, tak maximálně. Snad pro jistotu jsem ho chytla za zahalený rukáv.

,,Třeba by nás tam někdo mohl vzít jinou lodí," zkoušela jsem vymýšlet dál. Další Jasonův nevěřící úšklebek mě už doháněl k šílenství.

,,Kolik dálkových nadrozměrných parníků tudy tenhle týden proplulo? Tenhle měsíc? Letos celkem možná dva..."

,,Já myslím jen dorazit k Marygold, tam vylézt zase na palubu a pokračovat v plavbě," popisovala jsem svůj návrh.

Jay mezitím přešel od mola do ulice, a tam jsme s výhledem na oceán civěli na opravdu velmi pomalou Marygold, která nás jako by trápila za naši hloupost. Ale ten večer zábava byla, to se muselo uznat.

,,Hele, Jasone," použila jsem jeho jméno znova. ,,Proč se Marygold otáčí?" úplně lehounce, ale jen malinko bylo znát stočení doleva.

,,Protože objíždí přístav," informoval suše. ,,Další útrpná podívaná na to, jak jsme nestihli nastoupit.

Nevím, proč mě to napadlo, ale rozhodla jsem se to alespoň navrhnout. ,,A co ji následovat, třeba bude blízko břehu a my na posádku zavoláme, aby věděli, že jsme tady."

,,Založit si tak na pěknej průšvih, ještě na sebe tahle upozorňovat." Věděla jsem, jakou má Jay špatnou a pesimistickou náladu, ale mě bylo pokračovat v cestě do Států stokrát milejší, než tu zůstat stát a dívat se se strachem, že bychom se trapně nalodili zpátky až dodatečně. Ale třeba by Jasona stihl nějaký trest nebo tak, je přece jen zaměstnanec. Bičuje se ještě v téhle době?

Stejně jsem se rozhodla to risknout aspoň pro sebe. Rozběhla jsem se podél oceánu po nábřeží a následovala slimáčí tempo lodi, která nás měla odvézt do Nového světa. Za sebou jsem slyšela Jasonův dusot při běhu. ,,Bianco!"

Nedbala jsem na něj, chtěla jsem se jen dostat blíž lodnímu boku, protože Marygold to opravdu točila zpátky na město. Musela jsem oběhnout pár domů, ale stále jsem neztrácela směr. Jason už mi byl po boku, ale nepokoušel se mě zastavit. Možná spatřil naději. Protože když jsme opět vyběhli na přístavní molo, loď už byla na dosah ruky.

,,Je na nás otočená tím bokem se žebříkem," houkl na mě, když jsme zpomalovali. Došlo mi, k čemu směřuje. Opravdu by to vyšlo? Byli jsme téměř na konci obce, na konci přístavu, loď už téměř stála u nás, ale tak daleko, aby si neotloukla kolesa, která se přestala točit energetickým pohonem a teď jen dojížděla. Pak jsme uviděli ten kovový žebřík, po kterém jsme slezli do města. Byl vysoko v úrovni našich ramen a nejmíň dva a půl metru daleko, ale Jay se přesto rozhodl, dřív, než jsem mu to stačila vymluvit. Vzal to s rozběhem a já uslyšela tlumenou ránu praštěním těla o ocelový bok. Ale Jason se stačil zachytit rukama příček žebříku, trefil se a dostal na žebřík taky své nohy a zbytek těla.

,,Tak dělej, skákej!" zakřičel na mě a natáhl směrem k pevnině paži, ale loď na chvíli nezůstala v klidu. Teď byla dobré dva metry a tři čtvrtě vzdálená, skoro tři metry... Vzpomněla jsem si na zvuk plesknutí Jasonova těla o plát železa a představila si tu bolest. Ne. To neudělám.

,,Já to nezvládnu!" zakřičela jsem mu plná strachu v odpověď. Při takovém kousku, skoku, nesměl člověk zaváhat, a to bylo přesně to, co bych provedla.

Zadíval se na mě vytřeštěně, vždyť k zachránění situace nás dělily tři metry... Ale já jsem nemohla, příliš moc jsem myslela na zranění, nebo na smrtelný pád do vody pod loď.

Trvalo mu tři vteřiny, než si vše poskládal dohromady, a ještě jednou na mě plný lítosti z toho, co zahazuje, pohlédl. Pak se pustil a odrazil zpět. Skočit zpátky šlo z výšky mnohem snáz, než skákat daleko a vzhůru. Stejně to však téměř nezvládl. Když jsem ho sledovala, jak letí, instinktivně jsem k němu natáhla dlaň, i když by to mohlo mít za následek úplně opačný, efekt, že bych ho tou napnutou paží naopak odstrčila. Ale nestalo se, místo toho jsem ho pevně zachytila za košili a přitáhla směrem můstku, když zavrávoral na okraji kamenného chodníku a chystal se spadnout vzad.

Marygold se opět metry vzdálila. Prošvihla jsem naši šanci. Ale zase jsem pevně v hrsti svírala část Jayovy košile, které jsem se nehodlala jen tak vzdát.

,,Už... Mě můžeš pustit," zakoktal sípavě a mě překvapilo, že se nemračí, nevzteká, jen trochu ukřiví tvář bolestí a stále je trochu roztřesený z toho adrenalinu. Nechtěla jsem ho pustit, měla jsem pocit, že ho znovu uvidím padat dozadu a tentokrát už ho nezachytím.

,,Málem bych tě tady nechal stát," nadhodil a přemohl se k mdlému úsměvu. Ano, právě proto bych ho nepouštěla.

,,Bála jsem se, že se netrefím, spadnu do vody, a loď mě přimáčkne a kolesa rozbijí," vysvětlovala jsem lítostivě. Přitáhla jsem ho za ten cíp košile blíž. Nečekala jsem, že by mi položil ruce kolem ramen, ale on to přesto udělal.

,,Já to vím. Asi jsem to neměl chtít, zvlášť, když jsi navlečená v tak necvičebním oblečení." Mířil tím na mé šaty. Kdyby byl zkoušel ty korzetové, tyhle se ještě daly. Smutně a s mozkem dočista vypojeným vším, co jsme tenhle večer museli zažít, jsem nechala svou hlavu poklesnout na Jasonovu klíční kost. Nějak to dopadne, uklidňovala jsem se, i když mi bylo už úplně jedno, jak.

***

Pak jsme sledovali jsme poslední večerní siluety racků, poslouchali jejich kvílení a šplouchání tmavých vln, přemýšleli nad naším smutným osudem a zírali na naši loď dvě stě, tři sta yardů od nás. Než to však začalo zničehonic začalo šplouchat hlasitěji a hlouběji. Znepokojilo mě to. Vydávalo to zvuk jako nějaký velký objekt při vynoření. Vše bylo přikryto černým hávem, takže jsme stěží mohli usuzovat, ale něco velkého to být muselo. Nakonec to na nás začalo svítit plápolavým světlem.

,,Hej, mládeži," zahučel někdo směrem od vody. Rychle jsem pohlédla v obavách na Jasona. ,,Dělejte a naskočte k nám," pokračoval ten hlas velitelsky. Na okamžik mu velká lucerna, kterou svíral v rukou posvítila na obličej a já málem ztratila všechna slova.

V mžiku jsme se sebrali a přispěchali opět k molu, kde do dlážděného můstku zlehka bokem narážela malá bárka. Byl to člun tak akorát pro šest lidí, celkem dlouhý, ale málo stabilní. Vezl už tříčlennou posádku, čítající Luisina bratra Jacoba a dva strojníky, které jsem na Marygold jistojistě už musela zahlédnout dny předtím. Ještě jednou jsem si s Jasonem vyměnila pohled a pak už jsem přijala Jacobovu nabízenou ruku. Moje překvapení neznalo hranic. To je snad zázrak.

,,Polezte," pobízel nás Jacob, zatímco mi pomáhal s rovnováhou na vratkém člunu. ,,Rychle si sedni," poručil mi, což jsem ihned splnila, jakmile jsem rukama nahmatala prkenné sedátko zabudované napříč člunem. Jason byl v loďce ihned po mně. Nakonec se však zasedací pořádek vmžiku změnil, jelikož strojník a Luisin starší bratr usedli k veslům a Jasona přizvali na pomoc k dalšímu páru. Posledního muže umístili na příď, kde se snažil ve tmě navigovat. Já jsem se nepočítala.

,,Ještě, že jsme vás zmerčili," konstatoval Jacob mezi jednotlivými záběry vesly. Udivovalo mě, že má ještě prostor mluvit, když náročně dával do pohybu loď. ,,Doufám, že vám dochází, že jste tupí hlupáci. Zdrhnout z lodi před odplutím s tím, že se stihnete vrátit... Blbost," komentoval.

Nadávat jsem si nechat nechtěla. ,,My víme. Bylo to trochu nedomyšlený, ale nezkoušej nás ponižovat," ozvala jsem se pevně.

Nemuselo být světlo, abych zaregistrovala ten mohutný stěr jediným pohledem. ,,Ty mlč," usadil mě Jacob, ,,a buď ráda, že tě nenapráskáme tvýmu pečovateli, nebo co je zač. Momentálně jsi navíc zbytečná váha pro tuhle loď, a jestli Marygold nedoženeme..."

,,Ale jsem z první třídy," pronesla jsem významně s domněním, že když zneužiju vysokého postavení, že se tím změní Jacobův přístup. Jason i strojníci mlčeli a veslovali, bylo to jen jeden na jednoho.

,,To já jsem taky," odsekl vyčerpaně mezi jednotlivými nádechy a výdechy a zabral rytmicky vesly. To jsem jaksi pozapomněla, že Luisin bratr se ke mně prostě slušně chovat nebude, dokonce ho k tomu nedonutím ani tímhle prohlášením o třídách.

Měli jsme ale obrovské štěstí, že se Jacob a ti muži vraceli na Marygold v malém člunku, nikoli po můstku. Co, štěstí, tohle náhoda být nemohla. Náhoda... To je spíš blbec, jak se říká, než aby byla takhle přesná.

Zatímco jsem téměř únavou usnula, přemlouvala jsem se, abych si poslechla a pečlivě zapamatovala, proč vlastně Luisy bratr odešel z lodi zrovna tak, jako my. On však narozdíl od nás měl jakési pověření od kapitána a práci s úřady městečka Baltimore... Vůbec jsem tomu nerozumněla, ale jeho poslední věta mě docela probrala. ,,Už jsme tady," šeptl. A opravdu. Vzhlédla jsem a podél našich hlav se tyčil bok Marygold. Mohla jsem se ho dotknout dlaní. Byla to obrovská úleva. Teď se jen zbývalo vyškrabat nahoru, nechat zmizet člun a obelhat cestující, že jsme vlastně nikdy nikam nešli. Těžký úkol, když máte všemocného zbohatlíka Jacoba jako svědka.