V jakési ,,kanceláři" policejní stanice jsem sdělila vše o přepadení před obchodem. Jakmile moji řeč strážník sepsal na list výpovědi, což mu však trvalo na gramotného člověka hrozně dlouho, přišlo na řadu řešení, kdo se mnou vlastně odjede. Mezi Rose, strážníkem a mladíkem, co tu byl mimoděk jako svědek skorokrádeže, se začalo rozebírat, kdo se jeví jako vhodný společník-ochránce pro moji cestu. Mě nechali pro všechny případy z debaty stranou, čehož jsem si nemohla nevšimnout. Z vysokého mládence se brzo vyklubal policistův dobrý přítel a mimochodem i příležitostný detektiv.

Já seděla na jedné z židlí v kanceláři a třásla se obavami, že mě opravdu pošlou za moře, navíc s někým cizím na jakési dřevěné bárce, která bude mít zřejmě pohon ještě na plachty. Navíc jsem pomalu přicházela k sobě z šoku z časového posunu. Pořád jsem nevěděla, co zde vlastně pohledávám, ani v kterém roce přesně se ocitám. Uvědomovala jsem si, že to přece nebude jen tak. Vyjádřeno jinými slovy, že zde budu mít asi nějakou... Misi. Rozhodla jsem se to nechat na Bohu, ale o to více jsem se snažila zjistit více informací. Jelikož jsem na dějepis nebyla úplné poleno, určila jsem dobu na konec devatenáctého století, vycházejíc z podmínek a vzhledu okolí.

,, Chtěl bych vám pomoci, paní Rose," promluvil ten detektiv.
,, Pokud to uznáte za vhodné, mohl bych vaši svěřenkyni doprovodit já, zrovna shodou okolností mířím také do Nového světa." Jeho nabídka přišla zcela nečekaně, ale zřejmě vhod, protože na ní navázal strážník.

,,Ano, Rose, mladý pan Charley, tedy Karl Monhäuse, je velmi spolehlivou osobou. Je anglickou i americkou policií vyhlášeným detektivem a plavbu po stejné trase podnikl už několikrát, slečna Mignonette by byla v bezpečí. Mohl by pro ni být něco jako poručník, nebo opatrovník, a do města, kde na slečnu její otec čeká, ji doprovodit," podpořil policista.

Rose chvíli zvažovala možnost a pak nakonec pronesla rozsudek, jenž měl za následek podepsání smlouvy dá se říci poručníka, zodpovědnou osobu, zástupce zákonného zástupce. Fascinovaně jsem hleděla na listinu, která se pohybovala od rukou k rukám po stole a dospělí na ně naškrábali své podpisy. Skvělé, že všichni souhlasí, ale mě se nikdo na nic neptal! Co když nechci, aby na mě dával pozor on? Svůj nesouhlas jsem musela dát znát.
,, A co já? Já nic podepisovat nebudu?! Co když mu nevěřím?!" vykřikla jsem. Má pochybnost patřila právě Charleymu, který se zatvářil dotčeně.

Strážník se na mě nasupeně otočil, ale jal se hned uklidnit.
,, Dávám vám své slovo, že pan Monhäuse je spolehlivý a není to žádný... Zločinec ani podvodník, jak tady naznačujete..." řekl.

,,Nic takového jsem nenaznačovala," přerušila jsem ho mávnutím ruky. Naprosto nenávidím, když mě někdo chytá za slovo, nebo si k mému prohlášení něco domýšlí, jako teď.
,, Vzhledem k tomu, že pana Charleyho..." zřetelně jsem naznačila uvozovky a jmenovaný se ušklíbl ,,... Znám sotva hodinu, tak mám proč se obávat, zvlášť když bez mého vyjádření ho chcete poslat na tak dlouhou cestu jako mého ochránce. Jenže co když se on stane nebezpečným?! Prostě mu nevěřím a mám k tomu právo."

S Charleym to viditelně pohnulo. Zřejmě nečekal, že se budu odvolávat na práva a protestovat. Ale zřejmě porozuměl.
,, Chápu vaši nedůvěru, slečno, protože nevíte přesně, co jsem zač. Ale já vám dávám své slovo, navíc kamkoli, jako váš doprovod na cestu, půjdu, bude na blízku policie, takže se myslím nemusíte obávat. Zde jsou mé doklady." Charley mluvil klidně a jasně. Moc mi to sice nepomohlo, ale nemohla jsem už nic dělat. Prohlédla jsem si jeho cestovní pas, což mi k ničemu nebylo, ale aspoň nějaké potvrzení, že je někde evidovaný.

,, Takže," policista se rozhodl shrnout celou věc. ,,Vy dva," ukázal na mě a Charleyho ,,...Odplujete z Liverpoolu do přístavu u města Richmond, Virginie. Paní Rose dá peníze na jídlo a cestu slečně, uhradí i vaše náklady, Charley. Až dorazíte do Richmondu, na vojenské základně se ohlásíte panu Starklovi, který je ve Virginii majorem. Slečna Mignonette se dostane ke své rodině a vy si půjdete dál svoji cestou. Jak jednoduché. Kam máte vlastně namířeno, smím-li se ptát?"
Jo, jo, jak jednoduché. Toho chlapa, i když strážníka, jsem začínala nesnášet.

Charley mezi prsty žmoulal kus nějakého papíru, asi dopisu. ,,Můj věrný přítel mě pozval k němu do Nového Mexika, blízko řeky Rio Grande."

,,Aha, tak. Ale tam poblíž žijí i Indiáni, je tomu tak? Slyšel jsem o nich vcelku děsivé historky."

,,Přímo můj přítel je Indián. Mohu vás však ujistit, strážníku, že původní obyvatelé Ameriky nejsou ani v nejmenším takoví, jak se povídá tady v této zemi. Jsou velmi otevření bělochům, pokud se k nim přistěhovalci nechovají hrubě, což bohužel v této době není vyjímkou."

Pochybnosti mě začínaly opouštět. Zvědavě jsem nastražila uši. Tohle začíná být zajímavé. Rio Grande, přítel Indián? Přemýšlela jsem, jestli se mi chce zůstávat jen v tom Richmondu. Nemohla bych taky na jih? No, pokud někoho zaráží mé změny přístupu, tak vás mohu přesvědčit, že u mě je to normální. Což ovšem neznamená, že bych Charleymu nějak extra věřila. A vůbec, co je s tím časem? Jak dlouho tady proboha zůstanu? Třeba se zítra vypařím zpět do mé součastnosti. Anebo taky ne. To v minulosti zůstanu navždy?! A když bych se opravdu dostala za tím člověkem, který je otcem nějaké jiné Mignonette, co pak? Všichni si uvědomí, že poslali nesprávné dítě. Je to průšvih. Já odplout prostě nesmím.

,,A opravdu se nedá ten odjezd posunout, řekněme... Na příští rok?"
Pohled, kterým mě Rose setřela, byl více než vysvětlující. No, aspoň jsem to zkusila. Tak tedy vzůru do Ameriky. Kdyby se přeci jen něco semlelo, na můj názor nikdo nedal.

,,A jak se vlastně dostaneme do Liverpoolu?" Konečně jsem se odvážila si mého nového poručníka pořádně prohlédnout. No, konečně... Vlastně jsem na něj zírala celou dobu, abych trochu víc zjistila, s kým budu mít tu čest cestovat.
Vypadal docela sympaticky, v očích mu poskakovaly jiskřičky, z čehož jsem usoudila, že se často a rád směje a udržet vážnost je pro něj těžké. Byl taky celkem pohledný, čehož jsem si snažila nevšímat. Celkově shrnuto... Byl v pohodě. Tak možná ani nebylo proč se obávat, ale opatrnosti nikdy není na zbyt.
A také on byl ten, kdo mi odpověděl.
,,Zaveze nás lokomotiva. Měli bychom stihnout ještě odpolední vlak, když si pospíšíme, ne? Nechtěl bych k lodi dorazit zítra deset minut před zvedáním kotev."

Rose se to moc nelíbilo.
,,Nestihneme se zastavit pro zavazadla," namítala.

,, Zajistím, aby vás někdo odvezl k nádraží, uvidíte, že budeme ve Waterloo včas." Charley byl očividně i dost velkorysý, ovšem záleželo taky na tom, kdo odvoz zaplatí, že?
,, Já sám ještě nemám úplně sbaleno, takže se setkáme rovnou u vlaku," dodal ještě na závěr naší návštěvy na policii, než jsme se rozešli.

Když jsem o hodinu později čekala před vchodem od našeho přechodného bytu, jak mi Rose naznačila, že ten vysoký dům tak obyvatelé nazývají, k smrti jsem se nudila. Dovnitř jsem nesměla proto, že nemoc něčí sestry se dnes označila za velmi nakažlivou a byla vyhlášena karanténa. Přemýšlela jsem, jestli bych se od té holky nemohla dozvědět, proč tu vůbec jsem. Vlastního sourozence snad přece pozná, tak by Rose mohla alespoň přesvědčit, že si spletla osoby. A taky jsem dumala nad tím, odkud má dvojnice vlastně je, protože když tenhle dům nenazývá Rose jejím, tedy potenciálně mým, domovem, znamená to, že bydlí asi v úplně jiném městě, možná i zemi. Zajímavé.
Rose za chvilku přicupitala za mnou ven, protože to byl jediný styl chůze, jaký se v jejích nepohodlných šatech dal uplatnit, a do pravé ruky mi vrazila madlo poměrně objemného i těžkého zavazadla. Sama popadla druhý kufr a do mé volné dlaně mi podala kus pečiva, který jsem vděčně přijala a strčila si ho celý do pusy, abych měla volné ruce. Z pohledu mé chůvy zřejmě absolutně nevhodné. Společně jsme vyšli z uličky, ve které dům, z něhož vynesla zavazadla, stál, a Rose nasadila poměrně rychlé tempo, takže jsem za ní sotva klopýtala. Kufr sei pletl pod nohy, že jsem málem dvakrát chytila zajíce. To všechno jen proto, abych nakonec zjistila, že Rose zamíří rovnou k drožce, která stála hned za rohem druhé ulice. Tak to je tedy důmyslné, ušklíbla jsem se v duchu. Místo toho, abychom to k nedalekému Waterloo došli pěšky, bereme taxíka. I když je pravda, že s těmi půltunovými kufry je to na houby. Asi bychom vlak opravdu nestihly, nebýt kočáru, který táhlo spřežení koní. Charley měl tedy pravdu. To by mě zajímalo, kolikrát ještě tento fakt během cesty přiznám.

Na nádraží Waterloo bylo rušno. Chtěly jsme koupit jízdenku, jenže Rose mě předtím ještě dotáhla na dámské toalety a z jednoho kufru vytáhla noblesní garderóbu. Moje krásné modré šaty, na které jsem byla tak hrdá, byly proti tomu jako kus hadru.
,,Je to nutné, Rose?" otázala jsem se s lítostí.
,, Jistě, Mignonette, že musíte. Nemůžete mezi lidmi pobíhat v tak obyčejném oblečení, jste z vyšší společnosti, musíte mít odpovídající vzhled," částečně vysvětlovala, ale spíše mě o tom přesvědčovala. Já nikdy nic nevzdávám, takže jsem na změnu v módě pouze dobrovolně přistoupila. Jinými slovy jsem ani neměla na výběr.
Trvalo to dlouho, než se mi podařilo několika vrstvý oděv, upjatý živůtek a sukně podařilo obléci, ale výsledek byl skvostný. Měla jsem dokonce i rukavičky a slunečník. ,,Gosh, hustý!!!" vykřikla jsem proti mému odrazu v zrcadle u umyvadla. Chůva vrhla otrávený pohled vůči mému slovníku, ale na jejích úšklebcích mi nezáleželo.

Čekali jsme na perónu už dobrých patnáct minut, ale Charley pořád nikde. Dostala jsem spásnou myšlenku:
,,On to třeba nakonec vzdal."

,,Nesmysl, slečno. Je zavázán touto smlouvou," Rose zamávala bílou obálkou.
,,Doklady máte tady," podala mi jiné papíry. Celá jsem se zatetelila. Teď konečně budu moci zjistit, s kým si mě pletou!
,,V této obálce je palubní lístek. Nesmíte ho ztratit," varovala mě. Zbytečné. Copak čekala, že ho zahodím? I když, to by mohl být další způsob, jak nikam nejet. A zase jsem u toho. Chci vidět Ameriku v téhle době, ale zároveň mám strach, až ostatní zjistí moji identitu. Charley nesmí nic zjistit a Rose tuplovaně.
,,Zde jsou peníze," podala mi další kožený váček, podobný tomu, který jsem měla v tašce, kterou jsem nemínila dát z ruky.
Nakonec všech formálních papírů mi podala dva balíčky. S podivem jsem na ně zírala.
,,Tento je pro vašeho otce, musí se dostat neporušený až do jeho dlaní. Nerozbalujte ho a nedovolte nikomu, aby na něj sáhl. Je ohromně důležitý!"

Nadzvedla jsem obočí.
,,Co v něm je?!"

,, Nevím," pokrčila rameny Rose.
,,Jsem jen pověřená tím, abych vám ho předala. Tyhle věci, které vám dávám, nikomu nesvěřujte, jsou moc důležité a osobní," zdůraznila ještě.

,, A ta druhá krabička je taky pro pana... Totiž pro otce?" Málem jsem se přeřekla. To by nebylo dobré.

Rose maličko zrudla a náhle vypadala smutně a zasmušile.
,,Ne, tenhle dárek... Je pro vás." Vtiskla mi zabalenou krabičku do ruky.
,,Budete mi hrozně chybět!" S tím se chůva Rose rozplakala a sevřela mě v objetí, div mi nevyrazila dech. Na takovou sentimentalitu já nejsem, ačkoliv mi mělo být celkem jasné, že v této době odjezd do Ameriky znamená, že loučící se lidé se možná už nikdy neuvidí, a proto čekat přiměřené reakce.

,, Děkuji, Rose, za ten dárek a vše, co jste pro mě udělala," usmála jsem se na ni, i když to, co pro mě za jeden den, co jsem ji znala, vykonala, mi bylo spíš ke škodě.

,,Jednou si ještě vzpomenete, jak jste dobře udělala, že odjíždíte," slibovala, ale myslela to dobře.
,,Vlak už jede," upozornila znenadání. A Charley nikde.

,,On tady ještě není!!! Měli jsme se setkat už dávno. Hlavně, že chce být brzo u lodi..." Byla jsem na něj naštvaná. Navíc... Co jsem teď měla dělat? Odjet sama? Vlak s příšerným skřípotem zastavil. Tak aspoň něco se za těch víc než sto padesát let nezměnilo. Lokomotiva byla majestátní, zvlášť, když hlasitě hučela, tak jak to slyšíváte v historických filmech. Cestující začali vystupovat a ti, co chtěli nastoupit, se tlačili hlava nehlava dopředu, aby ukořistili dobrá místa k sezení. Rose vše vyřešila tak, že vzala oba mé kufry a popostrčila mě dopředu k jednomu z vagónů. Teď nastal problém, protože jsem s dlouhou bohatou sukní měla potíž nastoupit. Po několika neúspěšných pokusech, kdy jsem vypadala jako idiot, mě tam Rose musela vysadit, abych nezdržovala příval lidí, tlačící se do vozu. Opravdu namakaná chůva, když čtrnáctiletou holku zvedne do výše vlaku jako nic.
Popadla jsem kufry a spěchala úplně do zadní části vlaku, což nebylo nijak vzdálené místo, a tak mě Rose bez problémů opět našla a mávala mi.

Úplně sama ve viktoriánském vlaku, s lístkem na loď a dvěma kufry věcí, které mi ani nepatřily, jsem se téměř se slzami v očích loučila se ženou, kterou jsem znala sotva pár hodin. Fakt zvláštní pocit. Průvodčí odpískal odjezd a vlak se rozjel. Lidé mávali a volali, jak jsem brzy spatřila, na blond vysokého může, co doslova letěl po perónu s batohem na zádech a menším zavazadlem v ruce. Ale ne. Tak on opravdu dorazil.

,, Dělej, poběž!" vykřikla jsem směrem k němu, když dobíhal poslední vagón. Asi mi nerozuměl. Tak jsem na něj zařvala: ,,SCHNELL!!!" Jo, to by mělo pomoct. Tím však má znalost němčiny končila, tak jsem dál nevolala. Leda, že by chtěl slyšet nějaké nadávky ve zmíněném jazyce, ale ty si pro jistotu nechám na později. Raději jsem Charleymu podala ruku, v domnění, že se mu pomůžu dostat se do vlaku. No, to byl dost průměrný nápad. Ale na mou obranu: Jak jsem měla vědět, že se za mou paži chytí snad celou vahou? Málem mi vykloubil rameno, nebo přinejmenším skoro vyhodil mou osobu zpět na perón. Ale pak si to uvědomil a místo toho se chytil zábradlí. V tuto chvíli se mi ty německé nadávky hodily. Účinek stoprocentní. Musel se mi omluvit, že přišel tak pozdě, což taky poslušně udělal, a až pak jsme šli hledat volné sedadlo.

Zdravím!!!
Tak tato kapitola je poněkud... Delší. O dost víc než ty dvě předchozí. Nicméně doufám, že to nevadí, a vy, kdo příběh Biancy čtete, jste si další část alespoň trochu užili a že se vám líbí :-)
Vím, že začátky jsou docela zdlouhavé, ale na setkání s Indiány taky dojde, od toho taky název příběhu, že?

HannoverianHorse