Ani jsem si neuvědomila, jaké bylo vlastně venku chladno. Ihned mě pohltil lehce vydýchaný velmi ohřátý vzduch z místnosti obložené dřevem, ve které bylo ze dřeva na první pohled vlastně úplně všechno. Stoly, trámy u stropu, židle i bar v rohu. A kolik tam bylo lidí. Snad celý Baltimore. Vířili se v rytmu hudby a pár z nich po dvojicích hopkali v tanci.

Jason celou tu promenádu sledoval s úsměvem od ucha k uchu. A já vlastně taky, milovala jsem místa, kde bylo takhle živo a veselo. Konečně jsem se prodrala davem, abych si prohlédla taky hudebníky. Šest postarších mužů s nástroji a jedna žena, která v rukách třímala housle a smyčec. Byli dost hlasití a skvěle sehraní. Nemohla jsem z nich spustit oči.

Zezadu se ke mně přiblížil Jay a sledoval jejich umění společně se mnou.

Nevěděla jsem, že se k nám připojil ještě někdo. ,,Nechcete jít tancovat, mládeži?" zahulákal za námi neznámý muž a uvolnil nám cestu na volný plac. Lidé ustoupili ke stěnám a uprostřed hospody se najednou udělal velký prostor. Jason na mě vrhl tázavý pohled. Vyděšeně jsem zatřepala hlavou. Že bych tady trsala přede všema? Ne, ne, a ještě jednou ne, a vůbec ne, když ani nejsem místní.

Na provizorním parketu se však nakonec událo jiné vystoupení. A totiž místní – co jen to bylo? - řekněme tým tanečnic a tanečníků hopkajících do rytmu v irském tanci. Ano, v tom nefalšovaném irském tanci, kdy hudba v podstatě nehraje, protože onou hudbou jsou špičky a paty tanečníků zašněrované v pevných botkách.

Jak jsem je tak sledovala, postupně jsem přestávala vnímat, jak rychle kmitají lýtky a chodidly. Asi požitek pro klouby, napadlo mě, ale pro oči diváka rozhodně ohromující podívaná. A pak zničehonic přestali a lidé se instinktivně opět rozptýlili po celém baru. A hudebníci opět začali hlasitě vyhrávat. Jason mě popadl za ruku a odvlekl doprostřed místnosti, pak ke mně stanul tváří v tvář se širokým úsměvem na tváři. ,,Nechci tancovat," omlouvala jsem se se slabým smíchem.

Pokrčil rameny. ,,Není to těžký," opáčil. Zavřela jsem oči a matně jsem si vybavila scénu z filmu Titanic. Měli bychom odejít, šeptalo něco uvnitř mě. Nechtěla jsem, aby mi něco z mé divné výpravy připomínalo Titanic, nebo katastrofu. Pohromu, která se stane ani ne za padesát let. Když tenhle zážitek prolomíme, třeba se nic během plavby nepřihodí. Ne, to znělo až příliš pověrčivě, avšak i přesto – z plavby přes Atlantik v pravěkém korábu jsem měla opravdu strach.

Houslistka si právě vyčlenila své místo na sólo a té příležitosti Jason využil. Vzal má předloktí a položil si je na ramena, pak mě uchopil kolem boků, a když se tóny opět sehrály ve větším tónu, začali jsme se točit a poskakovat, že jsme si hned třikrát dupli navzájem na nohu. ,,Promiň," prohodila jsem, ale bylo mě sotva slyšet. Jay zavrtěl hlavou, načež nám chvíli zíral na nohy, pak jednou vyskočil trochu rázněji a dokázal udat ten správný rytmus. Jenomže se ukázalo, že pro tempo dostal asi tolik smyslu co já, takže to po deseti sekundách skončilo málem podkopnutím mé nohy tou jeho a v jednom výbuchu smíchu.

Všimla jsem si, že i když se pomalu oba kácíme smíchy, Jason mě stále po očku sleduje. Zmlkla jsem, tedy jen, co to šlo. Brada se mi třepala, jak moc jsem se snažila se znova nerozesmát a dívat se mu zpříma do tváře, což se při tanci prý dělá. Zkusili jsme to tedy ještě jednou, docela bezelstně skákat a točit se bez úrazu a najednou nám to chvíli vycházelo! Vyměnili jsme si obdivné a stále dobře rozjařené pohledy. Přitiskla jsem se k němu blíž a snažila se hopkat do rytmu a sledovat, jestli podobně tancují i další. Tancovali, to se mi ulevilo. Jenže pak se mi do zorného pole dostal někdo známý. Nejdřív jsem si řekla, proč ne, ale hned na to jsem si uvědomila, že tenhle tady nemá co dělat. Z lodi nikdo po setmění přece odcházet nemohl. Tedy až na nás, ale my jsme se nepočítali, že ano.

Blonďatý vysoký mladík se nepřišel bavit, na to měl moc strnulé rysy v obličeji a jednu vrásku, jak krčil čelo. Něco zkoumal. Nadzdvihla jsem obočí a Jason otočil hlavu tam, kam jsem se dívala. Taky ho to zarazilo, když viděl, kam se dívám. Přestali jsme se točit. ,,Ne," zašeptala jsem naléhavě. ,,Teď se nesmíme zastavit, když všichni kolem nás se pohybují. Třeba si nás ani nevšiml..." mluvila jsem naléhavě k Jasonovi. ,,Proč by se ohlížel po nás?" zeptal se Jay nechápavě.

Na to jsem neuměla ani já odpovědět, ale když jsem se nad tím tak zamyslela, vlastně to bylo docela prosté. ,,Vidíš tady z lodi ještě někoho? Ne. Jen my dva a on. Kdyby se chtěl jen pobavit a napít do klubu, je jich tu po cestě další tucet, ale on zapadl přímo do tohoto. Není to lehce nenápadný?" Na tohle mé odůvodnění už Jay nemohl jen zavrtět hlavou, i když to původně měl v plánu, jak se tak tvářil. Jenže proč by se Luisin nejstarší sourozenec toulal po městě a jen tak jsme se ocitli ve stejném baru? Buď nás hledal, každopádně něco chtěl. Když se Jason poprvé po příchozím ohlédl, bylo mi jasné, že očekával, že nás vyčmuchal Charley. Ale tohle Charley nebyl. Luisa při našem prvním setkání popisovala všechny své sourozence. Tohle byl ten nejstarší, jak jen on se jmenoval? Jacob. S Jasonem se to dost pletlo. Vlastně jsem na samotného Jasona jednou zavolala jménem Jacob. Luisina bratra jsem na lodi za těch pár dní mockrát nevídala. Nevěděla jsem, co je zač, jestli přátelský a starostlivý, nebo pěkný zmetek. Tak či tak, jestli se díval po nás, nic mu nebylo do toho, kde jsme a co provádíme.

Podstatné bylo, že momentálně bylo radno, abychom s Jasonem zůstali neobjevení. Protože v takovém stavu jsme nic nezkazili. Odtáhla jsem svého tanečníka do rohu místnosti, kde jsme byli skrytí za davem. Jacob byl na druhé straně místnosti, jeho zlaté dlouhé kadeře, paruka, nebo co to bylo, se nedaly jen tak přehlédnout.

,,Až řeknu, protáhneme se tím davem ke dveřím a padáme," objasňovala jsem Jasonovi plán.

Zavrtěl nechápavě hlavou. ,,Ale proč? Dobře se bavíme," namítal.

Teď jsem zase nerozuměla, proč je tolik klidný. ,,Viděl jsi Luisiného nejstaršího bratra, ne? Nemá tu co pohledávat," netrpělivě jsem zamrkala. ,,Kdo ví, co ten chlap chce. Cítím to. Pořád se tak divně kouká po každém, kdo kolem něj projde. Určitě po nás čmuchal a teď je tady, aby nás napráskal prvnímu důstojníkovi, že jsme porušili pravidlo..."

Jason se na mě soustředěně zadíval. ,,Neprozradil by se potom sám, když by prohlásil, že nás viděl mimo loď? Já bych řekl, že by si pod sebou tak akorát podkopal půdu. A za druhé – nikdo nás sankciovat nemůže za to, že jsme se od Marygold vzdálili. Prostě naše blbost, pokud nám odpluje..." jak tak vyprávěl, pomalu mu docházelo, co by mohlo hrozit. ,,Do háje? Víme, jaký je čas?"

Rychle jsem se rozhlédla kolem. Nikde žádné hodiny... Ba ano, na protější stěně visely kukačky. Když jsem se k nim dostala, spatřila jsem dlouhou ručičku na devítce. Spadla mi čelist. ,,Do hajzlu, Jasone! V kolik ta zpropadená loď vůbec pluje?"

Společně se mnou dlouhou chvíli paralizovaně pohledem propaloval hodiny a drtil mi dlaní rameno. ,,Já myslím, že v celou," opáčil. ,,Ale jistý si taky nejsem. Kdyby poruchu náhodou stihli opravit dříve..." nedořekl, když zachytil můj rozzuřený pohled.

Vystrkala jsem Jasona ze dveří a dali jsme se rychlým krokem podél hlavní cesty. Naposledy jsem se za sebou ohlédla, když jsem spatřila Jacoba, jak se dívá prosklenými dveřmi za námi. Bezva, takže opravdu hledal nás. Po tom, co jsme pomalu běželi, mi navíc začínala být pořádná zima. Zkřížila jsem ruce a zahřívala si paže dlaněmi, zatímco jsem klusala za Jasonem. ,,Jasone," zavolala jsem na něj během chvilky, ,,co když nás někdo přepadne a okrade?"

Obrátil se na mě a počkal, až ho doběhnu. ,,Nemám s sebou prachy," zazubil se. ,,Vlastně nemám žádný peníze ani tak. Zloděj by si spíš uškodil..." pak zmlkl, když se díval na mě. ,,Promiň, zapomněl jsem na holčičku z komfortní třídy," rýpl si a pokračoval v chůzi. Protočila jsem oči. V jeho očích jsem zřejmě byla holka z vyšší vrstvy či co, ale sama jsem dobře věděla, co jsem zač. Bydleli jsme v podnájmu a jezdili dvěma starými Volkswageny z roku raz dva. To mě samozřejmě nezabránilo k radosti a rodinnému štěstí nebo tak, ale luxus to nebyl, když se bavíme o tomhle. Naopak prázdniny na veliké zaoceánské, byť staré, lodi, byl opravdu jiný zážitek. I když to Jay nevěděl, kolik to pro mě může znamenat.

Když mi začalo být podezřelé, že nejdeme žádnou ulicí podobné té, kterou jsme do hospody přišli, musela jsem to svému společníkovi připomenout. ,,Jdeme zkratkou. Rovnou k přístavišti, tam uvidíme, na čem jsme. Pak můžeme dojít po mole až k Marygold," vysvětlil. To znělo logicky.

Už to trvalo jen pár minut, a byli jsme na místě, odkud bylo hezky vidět na většinu bárek houpajících se na vlnách a taky na jednu obří. Marygold.

,,Stihli jsme to," vydechl úlevou Jay a já si na vteřinu opřela ruce o kolena, abych si odpočinula. Pak jsem se hned narovnala a společně s Jasonem sledovala rozsvícenou loď, jak září po ztemněné hladině až k nám. ,,To je nádherný výhled," usmála jsem se šťastně. Co bylo lepší než zjistit, že jsem odjezd stihla, po hezkém večeru se super hudbou a po boku nového pohledného kamaráda? Pohlédla jsem na něj, jak kouká přes vodu na loď. Vypadal šťastně a vůbec ne ustaraně, jako byl většinou, co jsem si všímala, vzhledem k situaci, v jaké se s Joy nacházel.

K úplné radosti zbývalo jen jedno. Lehce jsem svou dlaň natáhla k té jeho, čekajíc, jak zareaguje. Nemusel jí přijmout, koneckonců ale byl na mě po většinu času milý a vzal mě ven, což jsem si velmi ráda přeložila pozitivně. Anebo jsem byla jediná, kdo by s ním do pubu v tuhle dobu šel? Kolika lidí, popřípadě holek rovnou, se zeptal, než jsem mu na to kývla já? Nechtěl si prostě jen užít? Pravou ruku mi zaplavilo teplo jeho dlaně. Přistoupil ke mně blíž a pomalu mě objal. ,,Děkuji za dnešek," řekl. ,,Byl jsem fakt moc rád."

,,Já také," odpověděla jsem. Chvíli jsme na sebe zblízka hleděli. ,,Bylo to super." Naklonil se ke mně ještě blíž. Málem bych zavřela oči, kdybych neměla ten úchylný zvyk Jasonovi jako celý večer jedním okem koukat za rameno. A vtom jsem to spatřila. ,,Jasone," zašeptala jsem naléhavě. ,,Ta loď... Ona se hýbe. Odplouvá."