Stála jsem na zádi lodě a sledovala, jak se za námi tvoří široká brázda zčeřené vody. Paluba začala být liduprázná, většina se odebrala pryč, prohlédnout své kajuty a prozkoumat zbytek plavidla.
Po chvíli jsem zaregistrovala, jak ke mně jde Charley i s koněm. Ne, že by bylo možné přehlédnout může, který za otěže vede tančící černé zvíře a dost spolu bojují, hlavně kvůli rovnováze, na kterou na palubě nezbylo místo.

,,Tak co, vyhádal jsi se stevardem lístek i pro něj?" Odpověď byla očividná, ale Charley se stejně usmál. ,,Trochu jsem musel připlatit, ale vzali ho, pod podmínkou, že nebude obtěžovat spolucestující."

,,Kde jsi k němu vlastně přišel? Koupil jsi ho v Liverpoolu?" Otázala jsem se a poplácala koně po pleci.

,,Ne, ne, dovezl jsem si ho z Ameriky. Je to pravý mustang," prohlásil Charley hrdě.

Jo, proč prostě nevozit dřevo do lesa...? ušklíbla jsem se ironicky sama pro sebe, ale nahlas jsem podotkla něco jiného. ,, Nechci se tvé životní lásky dotknout, ale jestli si stojíš za tím, že je to mustang, tak vypadá tak trochu... zdegenerovaně." To varování na začátku bylo úplně k ničemu. Právě jsem totiž urazila nejúchvatnějšího koně na celé polokouli a nic mě neomlouvá. Jeho majitel to zaprvé nechápal, a za druhé byl pěkně namíchnutý.

,, Jak zdegenerovaně?! Musíš pořád všechno komentovat? Vůbec se v koních nevyznáš. Jestli podle tebe nemá hodnotu, jen proto, že nemá papíry, tak jsi hloupá."

,,To jsem vůbec neřekla! Tvůj kůň je nádherný, ale nic na tom nezmění, že není čistokrevný mustang, ale možná úplně jiné plemeno. Mustang byl možná jeho děda, ale vsadím boty, že je z části paso fino, nebo něco podobného. Nemůžeš na mě narážet jen proto, že vidím, že žiješ ve své zkreslené představě." Bojovně jsem si založila ruce v bok.

,,Paso fino? A to je co?"

Přikývla jsem. Neví nic, má jen svého mustanga a ostatní je mu fuk. ,,Plemeno španělských dobyvatelů, které je proslaveno ladností a krásou jeho chodů," prohlásila jsem slavnostně, jako bych to měla nadrcené z učebnice. Což jsem asi měla. Pak jsem už normálním hlasem dodala: ,,Stačí to?"

Charley pořád vypadal, že tu transformaci z mustanga na jiné plemeno pořád nechápe, a já věděla, že bylo lepší ho v jeho idylických představách nechat. Jenže jsem si nemohla pomoct. Koně byli pro mě definitivní součástí života, každou sobotu i jiný volný den jsem trávila ve stájích a na pastvinách. Začala jsem jezdit, už tři roky jsem obětovávala svá volná odpoledne na hřbetě koně a nikdy to nebyl zabitý čas. Koňmi jsem byla posedlá, a bylo mi jedno, jestli mají původ, nebo jestli jsou to pouťoví poníci z neznámých krajin. Měla jsem ráda všechny a užíralo mě, pokud se s nimi špatně zacházelo. Nebyla jsem outsider, co neví o těchto úchvatných stvořeních nic. A proto, když nějaký člověk, co si říkal koňák, určil plemeno s typickými španělskými rysy za americké... To vyvolalo tento výbuch. Popravdě Charleyho kůň byl opravdu nádherný, ale pokud mu někdo při koupi tvrdil, že platí za mustanga, tak lhal.

,, Stejně je to zvláštní. Měl jsem u sebe odborníka, když jsem ho vybíral..." zamumlal si pro sebe.

Pokrčila jsem rameny. Moje chyba to nebyla. ,,Jak mu vlastně říkáš?"

Charley se prohrábl ve vlasech. Asi mu to bylo trapné. ,,Blackie," odpověděl po chvíli. Málem jsem vyprskla smíchy. Ne kvůli jménu samotnému, ale protože jsem od suchara drsňáka Charleyho nečekala, že ho pojmenuje tak roztomile.

,,Nejdeme si prohlédnout kajuty?" Navrhla jsem a rychle změnila téma, aby se necítil trapně kvůli Blackiemu.
,,Kam koně vlastně uložíš? Předpokládám, že ne k sobě do postele."

Charley mávl rukou. ,, Musí zůstat buď někde na palubě, nebo ve skladu. To vyřešíme potom, nejdřív bych rád viděl, jak to tam pod námi vypadá." Charley musel hřebce svěřit někomu z posádky, a doufat, že na něj dá spolehlivě pozor.

***

Když jsem vešla do mé kajuty v podpalubí, neměla jsem slov. Znovu jsem prohlédla na svůj palubní lístek a stad už po sté překontrolovala informace, jestli se nespletli.

Mignonette Starklová, první třída, dvoupokoj číslo padesát pět. Začátek plavby dvacátého třetího června.

Prostory, které byly teď jen moje, byly úžasné. Nevypadalo to tam sice ani zdaleka jako pokoj v první třídě Titanicu, ale na tom mi vůbec nezáleželo. Pokoj hned při vstupu byl rozlehlý a dost komfortní. Na zemi jsem šlapala po oranžovo-červeném koberci, na stěnách byly nalepeny tapety s drobným květovaným vzorem. U jedné stěny stálo zrdcadlo a kosmetický stolek, všechno z poctivého dřeva, ale nejlepší, úplně nejskvělejší ze všeho, byl balkon.
,,Není moc velký, ale je z něj pěkný výhled," tak toto půvabné místečko nazval jeden z posádky lodi, který mi pokoj představil. Balkon, na kterém bych mohla i spát, protože malý opravdu nebyl, postavili na pravém lodním boku, celý můj pokoj byl tak momentálně otočený na západ. Sluneční paprsky procházely dvěma malými okny a zajišťovaly celé místnosti světlo.

Druhá část pokoje nebyla oddělena dveřmi a neměl v ní bydlet Charley, ale nemocná sestra, která se nedostavila. Vypadala dost podobně, ta místnost, ale neměla balkon. Chvíli mi až připadalo, že prostory byly navrženy pro nějakou hraběnku, nebo sestru krále, kterou jsem nebyla. Postele sice neměly nebesa, ale byly čisté a špičkově ustlané.
Když jsem se dost narozplývala a až se mi kvůli mému nadšení přestal Charley za zády smát, zeptal se mě stevard, jestli jsem spokojená. Jestli to nebylo v předešlých deseti minutách vidět, hodlala jsem v obdivování pokoje pokračovat. Chtěla jsem odpovědět, že kajuta je velmi pěkná, protože mě jiné anglické přídavné jméno zrovna nenapadlo, ale podle výrazu stevarda, který se naparoval nad skvostným pokojem jako holub, očekval něco víc. ,,Je absolutně nádherný." Možná jsem přece jen trochu přeháněla, ale stevarda to uspokojilo. Odešel a nechal nás samotné.
,, Teď se můžeme podívat i na tvůj pokoj," navrhla jsem Charleymu  hned.

Jemu se to však nezdálo. ,, Rád bych získal první dojem sám. Můžeme se setkat za hodinu u oběda, co říkáš?" Z nějakého důvodu nechtěl, abych šla s ním.

,, Tak jo," souhlasila jsem s dávkou neochoty. Nechtěla jsem být vlezlá, zároveň jsem si však uvědomila, že Charley má spoustu příčin, abych u něj byla neoblíbená, třeba kvůli tomu, jak hnusně jsem se k němu chovala už od začátku. Tohle jsem přece nemohla být já, ta dříve mírumilovná i když pořád trochu divoká bytost... Musela jsem se sebou něco dělat, i když je také pravda, že agresivně jsem se chovala také proto, že jsem byla vystrašená a tenhle výlet byl trochu proti mé vůli. Charley to přitom podporoval. Rozhodla jsem se být milejší. Teď ještě zbývá vyřešit otázku realizace.

Pro vybalování zavazadel jsem si vybrala šikovné místečko, kde koberec nebyl. Škoda, že mi nedošlo, že když ve vzrušení, buhužel moc rychle, odklopím poměrně těžké víko kufru, tak pořádně hlasitě práskne o podlahu. Jak moc to šlo slyšet do ostatních pokojů a chodeb jsem zjistila, když mi do pokoje vpadla náhodná stevardka, nebo něčí služka, jestli prý jsem v pořádku a co to prý bylo za ránu.

Ukazováček jsem namířila na zavazadlo, jako kdo za to může. ,,Jen... Tenhle kufr," vysvětlila jsem zcela nevinně. Dáma získala opět klid a vyklidila prostor.
Já byla docela zklamaná, obracela jsem v rukách jen další a další oblečení, vytažené z kufru, které stejně nosit s velkou pravděpodobností nebudu. Nebyla by to také troufalost, prostě si jen vzít oblečení jiné dívky, jen proto, že si mě s ní spletli? Ale oblečení by bylo jen ten menší průšvih. Co třeba peníze, které zaplatili za plavbu cizí holce? Avšak já jsem se s tím nemohla trápit, když jsem s tím stejně nic udělat nemohla.

Popravdě, čekala jsem, že v tom kufru objevím nějaké předměty, které by mi trochu vyjasnily okolnosti. Třeba deník mé spolujmenovkyně. A zatím jen spousta šatů. Ještě tu však byly kufry dva. Jeden z nich zase plný prádla, ale ten poslední, z nich nejmenší... Objevilo se hned spousta věcí, co patřily té dívce. Vzala jsem do dlaní úzkou knížku, vázanou v kůži a otevřela jsem ji na stránce, kde bylo až moc úhledným písmem napsané věnování.

Naší nejvzácnější Mignonette, krásné 14. narozeniny, andílku. Máma a táta.

To mě dojalo. Myšlenkami jsem byla zpátky doma v Česku a přemýšlela, jak se asi mají moji milovaní rodiče. Zastavil se čas, když jsem v minulosti? Doufám, že jo, protože až mé zmizení bude vyšetřovat kriminálka a já se tam (aspoň věřím, že se vrátím), zničehonic objevím, tak jim asi těžko budu vysvětlovat, kde že jsem to celou dobu byla. V Anglii a pak v Americe. Jasně. Přečetla jsem datum, které stálo v rohu stránky - 25. květen. Ha, jsem starší. Sice jen o čtyři dny, ale stejně. Dílo nemělo název na obálce, ale uvnitř knihy, byl to příběh od Dickense, Nadějné vyhlídky se to jmenovalo. Já bych raději z této staromódní četby vypíchnula spíš Robinsona Cruesoe, ale uznávám, že Dickensova díla mají opravdu něco do sebe.

Dál jsem v zavazadle našla medailonek s vytepaným srdcem na klopě. Když jsem ho rozevřela, objevila se zlatavě blonďatý pramínek. Porovnala jsem ho s odstínem mých vlasů, a kupodivu byly dost podobné. Co jsem však považovala za heuréku, byla malovaná podobizna. To dítě vypadalo jako moje dvojče v mých sedmi letech. Ona mi je vážně podobná, žasnula jsem. Ne sice úplně, já mám jiný nos, ale možná je to jen tou malbou, není to přeci fotka. Užírala jsem se zvědavostí, kdo ta holka je. Nějaká moje příbuzná? Mohla by to být třeba má pra-pra-prababička, ale věděla bych o tom, kdyby se některý z mých předků odstěhoval do Ameriky. Jo, vlastně o jednom vím. Dědeček mé prababičky to udělal, ale později se stejně vrátil do Evropy.

Vytáhla jsem ještě skříňku se šperky, ale po podrobném prozkoumání to spíš vypadalo na bižutérii. Konec místa v kufru, konec nápověd.
Začalo mi pomalu kručet v břiše. Jenže mě napadla ještě jedna věc. Donesla jsem si svůj vak a znovu jsem se uvelebila na zemi, hned vedle Nadějných vyhlídek. Z vaku jsem vytáhla svou tašku. Pokud mi v ní zůstal mobil, jakože nevím, proč by tam být neměl, dalo by se leccos vygůglit. S hlubokým nádechem jsem opatrně vysypala obsah tašky na podlahu. K mému překvapení se můj smartphone společně s českými penězi, sluchátky a ještě pár drobnostmi, jako třeba byly propisky a pouzdro, vypařily. Byly moc nápadné a pro tuhle dobu netypické. Doufám, že je dostanu ještě někdy zpátky. Zůstala jen Bible, Vinnetou, látkový kapesník, Krabička Poslední Záchrany, pár tužek a blok papíru. Také balíček a dárek od Rose a váček s penězi. Vymyslela jsem, jak se konečně dozvědět co nejpřesnější rok. Vysypala jsem mince a každou pečlivě prohlédla. Tvář královny Viktorie se dívala přísně, ale to, co mě opravdu zajímalo, byl letopočet vyražený pod profilem panovnice. 1853. Na jiné minci, na jednom šilinku, byl však rok 1859 a na jiné dokonce o dva roky víc. Nechtěla jsem to brát aritmetickým průměrem, takže jsem určila jako platné datum tu nejnovější minci, tedy rok 1861. Alespoň pro představu.

***

Nevěděla jsem, jak poznám, že je čas na jídlo, avšak zrovna, když jsem propadala zděšení, že večeři propásnu, mě o tom informoval gong. Ještě zbývalo najít jídelnu. Kličkovala jsem v úzkých chodbách a doufala, že na ni jakoby omylem natrefím. Jenže se nestalo. Takže jsem zastavila jednoho mladého muže z personálu a on mi s úsměvem pověděl cestu. Po jednom schodišti, potom chodbou vpravo, pak zahni vlevo a jsi tam. Tak nějak bych to převyprávěla já. On mi celou dobu vykal.

Jídelna byla velmi prostorná, kulaté stoly pro dva, čtyři, a více lidí byly rozprostřeny po celé ploše a pro stejné třídy byly stejně zdobeny. Zajímavé bylo, že se hala dělila na dvě neúplně přehrazené části, jedna část pro strávníky z první třídy a ta další pro cestující z druhé třídy. Mně by upřímně dělalo větší radost, kdyby byli všichni pohromadě, ale aspoň kvalita jídla je pro všechny stejná, jak jsem se přesvědčila. Jakmile jsem prosklenými dveřmi vkročila do dveří a málem zakopla o práh, začala jsem hledat mého opatrovníka, dá-li se to tak nazvat. Charleyho jsem ale nikde nemohla najít. Vzorná péče, pomyslela jsem si, ale také jsem si vzpomněla na svoje předsevzetí, být na něj milá. Nakonec jsem ho spatřila, jak sedí u stolu v druhé části společně s nějakou rodinou, kteří byli ze stejné třídy jako on. Přišla jsem k němu a členové rodiny ke mně zvedli zrak, jako by je poctil návštěvou někdo z vyšší vrstvy. Jak já to rozdělování na kasty nesnáším. Pohlédla jsem na Charleyho zpříma. ,,Proto jsi mi nechtěl ukázat, kde budeš bydlet? Protože je to o poschodí níž?" otázala jsem se.

,,No, tak nějak..." snažil se vycouvat. ,,Můžu s tebou na chvíli mluvit?"

,,Jo, jasně," poodešla jsem kousek do ústraní, aby nás nemuseli všichni poslouchat. ,,Proč si mi neřekl, že máš lístek do druhé třídy?"

,,Protože by sis řekla, že druhou třídou cestujou jen chudáci, co nemají na první."

,,Ty přece nejsi chudák. Já bych také cestovala druhou kategorií, kdyby už nebyly lístky koupené. Já tak jezdím v jiných situacích, v hromadnné dopravě, a tak podobně. První třída... To je jen zvýšený luxus, něco extra, co není za potřebí."

,, Vážně jezdíš jinak v druhé třídě? Když máte tolik peněz?" nevěřil tomu Charley.

Jo, jo, já ale, milej zlatej, rodičům do rozpočtu nekoukám. Stejně ale myslím, že naši by mě neposílali do školy vlakem první třídy jen proto, abych si těch patnáct minut, než dojedu na stanici, připadala jako boss.

Co teď?" otázal se po chvíli ticha.

,, Když si se začal bavit s tou rodinou, tak by bylo divné, kdyby jsi zničehonic odešel do jídelny první třídy. Takže bych se asi připojila k vám... Jestli to nebude vadit?"

Charleyho tvář se náhle rozjasnila. ,,To by bylo perfektní," souhlasil s nadšením.

Večeře byla velkolepá, o třech chodech. Dostali jsme docela dobrou zeleninovou polévku, za hlavní chod smaženou rybku i s jejím vlastním okem a přílohou, a na samotný závěr, zrovna, když jsem si představovala jak se to rybí oko peklo, až se úplně nechutně zcvrklo a vysušilo, donesli číšníci sladký dezert, přesně, jak je v Anglii po večeři zvykem. Po tom všem jídle jsem měla pocit, že mi zásoby v žaludku vydrží až do konce plavby. Přinejmenším aspoň do zítřejšího dne.

***

Ještě než jsem chtěla jít spát, šla jsem se podívat sama ven. Začínalo být chladno. Závan studeného větru mě osvěžil hned, jak jsem vystoupila na palubu. Nebylo tam takové hrobové ticho, jak jsem čekala, ale byl tam víceméně klid. Opřela jsem se o zábradlí a zírala do vln. Měsíc se houpal vysoko na obloze a byl docela malý, tak vzdálený. Jeho záře vrhala světlo na mořskou hladinu, než ho zastínila tmavá oblaka. Nespouštěla jsem obzor z očí a udělala několik kroků vzad, zpátky dovnitř a do mé kajuty, už jsem pociťovala chlad. Najednou jsem zády vrazla do někoho, kdo kvapně procházel kolem, ale měl dost času na to, aby mi vynadal.

,,Dávej pozor, málem jsem upadl a rozbil lampu!" vykřikl chlapec, kterému nemohlo být víc než dvanáct let, ale přes tmu jsem to mohla určiit jen odhadem. Naučeným grifem zmíněnou petrolejovou svítilnu přivedl k životu a plápolavé světýlko mi ozářilo tvář. Když hoch spatřil ve světle mou honosnou garderobu, polekal se.

,,Omlouvám se, slečno, že jsem do vás narazil a pak to ještě na vás svedl... Měl jsem příliš naspěch a neviděl jsem vás..."

,,V pohodě," mávla jsem rukou. Pak jsem se ušklíbla. ,,Ale kdybych byla z druhé, nebo třetí třídy, tak bys mi nevykal, že?"

Kluk byl v úzkých. ,,No... Asi ne, slečno." odpověděl se sklopeným zrakem. ,,Ale k cestujícím chováme my z posádky patřičnou úctu, to zase ne, že bychom se neomluvili..." dodal rychle. ,,A měla byste vědět, že tady třetí třída ani není."

,,To jsem opravdu netušila," přiznala jsem. ,,Poslyš, ty nepatříš ke stevardům, že?"

,,To nepatřím. Jsem něco jako plavčík, ale většinou dělám prostě vše, co je potřeba a na co nemají dost lidí. Slyšíš? Už mě volají, musím do práce, ale dík za pokec." mávl na mě, ale pak se zarazil, protože si vzpomněl na první třídu a na nějaký stupeň zdvořilosti konverzace. ,,Děkuji za rozhovor, slečno." opravil se.

Přikývla jsem. ,, Já taky půjdu, měj se, plavčíku," usmála jsem se na chlapce a zamířila dovntř, do tepla. Ten kluk na mě působil jako můj mladší bráška, i když jsem žádného bratra neměla. Byl takový legrační, jak se snažil bý co nejzdvořilejší a mluvit tak, jak se to po něm vyžaduje ve vyšší společnosti. Nebylo mi příjemné, že mi i děti vykají, protože jsem představovaná jako dcera z nóbl bohaté rodiny. Kdybych byla chudší, třeba by to ani nedělali. Usmyslela jsem si, že všechny děti a dospělí z ,,nižší vrstvy", co mě budou chtít oslovovat ,vážená slečno', přesvědčím, aby to nedělaly. Nechci si připadat jako snob.

***

Vyjít brzy ráno na můj soukromý bakónek, vdechnout vlhký slaný mořský vzduch a pozorovat východ slunce, byl jeden z nejlepších začátků dne, jaké si můžete přát. Chvíli jsem si pak četla z Bible, jako každý den a poočku sledovala drobné vlnky v nekonečné modři. Skvěle naladěná jsem si šla vybrat oblečení. Škála barev a střihů byla opravdu bohatá, ale vše vypadalo příliš těsné a nepohodlně střižené. Toužebně jsem pohlédla na mé vlastní chrpově modré šaty a na příjemnou bavlnu, ze které byly vyrobeny. Žádné zdobení, žádné cetky. Jenže první den na palubě by se měl uvítat v něčem společenštějším. Vybrala jsem si tedy olivový živůtek a stejně pastelově zbarvenou sukni a přemýšlela, jestli se oblékají stejně, jako ty cestovní šaty, které mi vnutila Rose. Do těch jsem se zvládla zapasovat sama, ale tyto nové vypadaly obtížněji. Najednou někdo zaklepal na dveře. Ať je to kdokoli, vítat v noční košili ho tedy nebudu. Jenže co na sebe tak narychlo hodit? Na opěrátku židle visel župan. Spása.

Pak jsem otevřela a spatřila stevarda, toho samého muže, který mi včera popsal cestu do jídelny. Včera jsem se nezdržovala si ho pořádně prohlédnout, ale teď ano. Byl vysoký a zdůrazňovala to i jeho bílá uniforma. Rovné vlasy mu v patce spadaly mírně do čela a měly barvu čokoládových brownies. Měl přátelské oči a tvářil se mile. ,,Jé, dobrý... Ráno." vykoktala jsem a pohledem propalovala tác naložený jídlem, který nesl v rukách. Už zase jsem měla hlad. To bude tím vzduchem.

,,Přeji krásné ráno. Donesl jsem vaši snídani," vysvětlil a nenápadným gestem naznačil, že mi ji donese až do pokoje. Já teda nebyla moc ráda, že mi do mého příbytku leze sotva dvacetiletý kluk a uvidí všechen ten bordel na podlaze, ale když má jídlo... Uhnula jsem, aby mohl projít a přitom podezíravě sledovala každý jeho krok.

On hvízdl. ,,Slečna hodlá dnes vystřídat celou svou garderóbu, nebo pořádá módní přehlídku pro své kamarádky?" Potlačoval smích, když viděl, že celá podlaha je posetá živůtkami, sukněmi a šátky.

,,Ne, vlastně jsem chtěla uspořádat pyžamovou párty, ale nikde nemůžu najít pyžamo..." odpověděla jsem kousavě.

,,Hledáte nějaké oblečení, ve kterém byste si nemusela připadat jako zalitá v sádře, nemám pravdu?"

Zdvihla jsem palec nahoru. ,,Jo, to je dobrý postřeh. Máte zkušenosti?" Musela jsem se hodně přemáhat, abych se tentokrát nesmála já.

,,To ne, jen má sestra si pořád stěžuje, jak je ta anglická móda příšerná... Že nemůže dýchat, a tak. Těší se, až bude v Americe."

,,Cestuje s vámi? To je milé. Vlastně jsem si vzpomněla... Ještě jednou vám děkuji, jak jste mi včera poradil, kde mám najít jídelnu."

,,Vy si mě pamatujete? Ach, ano, není opravdu zač. Ještě jsem se ani nepředstavil... Jsem Jason White."

No, konečně. Byla jsem ráda, že mi řekl své jméno, nevymyslela jsem totiž, jak bych ho měla oslovovat. Pane stevarde? Přemýšlela jsem, jestli bych ,pane' řekla klukovi, co by s jistou určitostí mohl být klidně studentem naší školy. Asi neřekla, leda jako sooučástí nějaké příšerné challenge, kterou mí spolužáci asi milovali. ,,Já jsem Mignonette, teda Bianca..."

,,Já vím," přerušil mně Jason.

Překvapeně jsem se na něj zadívala. ,,Víte to?!"

,,Jo, jo, vím. Mignonette Starklová, dcera Douglase Starkla, vojenského důstojníka, cestující číslo 49, první třída..." odříkával jakoby zpaměti. ,,Jsem váš osobní stevard, tak proto."

Oddechla jsem si. Takže žádný stalker, nebo úchyl. Osobní stevard.

,,A můžu vám pomoci ohledně toho, co si obléci." Trochu zrudl. ,,Teda ne já. Moje sestra tady pracuje jako služka, říká si teda komorná, ale dělá takové ty domácí práce a posluhuje dámám z první třídy... Pomůže vám s účesem a tak."

,,Jo, to se bude hodit, dík, Jasone," usmála jsem se. ,,A taky jsem ráda za tu snídani," zdůraznila jsem, a nenápadně mu tak naznačila, aby už vypadl.

Jasonova sestra mi nejen upravila vlasy, ale taky mi pomola zapnout svrchní vrstvu šatů, což bych sama nedokázala, zvlášť přes tolik spodních vrstev, kterou jsem měla na sobě. Dámská móda se v této době skládala ze složitých kusů prádla a hlavně se v ní nedalo pořádně hýbat. Obléct se navíc trvalo příšerně dlouho, ale aspoň jsem si mohla se Jasonovou sestrou popovídat. Zjistila jsem, že se jmenuje Joceylin, byla velkou kopií Jasonovy tváře, jen v dívčí verzi. Když jsem ji na to upozornila, prozradila, že jsou s Jasonem dvojčata.

,,Je to otrava, být s bratrem na jedné lodi," postěžovala si. ,,Jenže je jediný z rodiny, který se mnou cestuje, takže vlastně můžu být ráda... Jen kdyby pořád neobtěžoval, abych si šla prohlédnout stroje, co pohání tuhle loď. Je to sice zajímavé, ale koukat na to pořád dokola..." Jinak byla Joceylin zábavná a pořád se smála. Byla skvělá. Bylo mi líto, když uvázala mašli do mých vlasů a už spěchala odejít za jinou prací, konkrétně kvůli jedné cestující, co si přála napustit vanu a přivolala služebnou zvonkem.

,,Stavíš se ještě někdy, Joceylin?" otázala jsem se prosebně, když už stála ve dveřích.

,,To si nenechám ujít," slíbila.

Zřejmě byla potěšená z toho, jak skvěle jsme si popovídaly, stejně jako já. Třeba nejsem až tak špatná společnice, napadlo mě.

Celé dopolední hodiny jsem strávila zkoumáním lodi. Bylo tady tolik zajímavostí. Sál pro koncerty. Kino. Bowlingová dráha. Malá zoo. Chudáci zvířata, litovala jsem králíky v klecích, jak musí trpět na lodi. Zvlášť, jestli nakonec skončí v polívce. V soukromé zoo našel útočiště taky Blackie a já se chystala zeptat Charleyho, jestli by mi ho někdy nepůjčil. Nemyslím na ježdění. Nejsem cvok, abych jezdila na palubě mezi lehháky s opalujícími se pasažéry. I když podívaná by to byla zajímavá. Aspoň za ty pohledy by to stálo. Chtěla jsem se s ním jen tak projít. S koněm, myslím. Charley opět nebyl k nalezení, ale já ho ani nepostrádala. Až před obědem jsem si mohla zase s někým popovídat... Protože důchodci na palubě se k tomu nijak zvlášť neměli.