,,Mami? Můžu s Biancou do města? Jen na chvíli, porozhlédneme se kolem, koupíme si něco na památku..." Luisa se snažila znít u paní Downchasterové co nejpřesvědčivěji a vskutku se jí po chvíli váhání přemluvit podařilo.

Paní Downchasterová byla milá žena, na první pohled okolo čtyřicítky, i když zřejmě byla o něco starší, když měla tolik dětí. V době, když jsme ji zastihly, měla na klíně měla posazeného malého, asi tříletého klučíka.

Na žádost Luisy přikývla, ale mělo to háček. ,,Půjdete s guvernantkou. A vezmeš svoji mladší sestru sebou. Třeba by se chtěla podívat na tržnici, a koupit nějakou novou mašli do vlasů, no ne, April?"

Luisa zřetelně protáhla obličej. ,,Mami," vyhrkla. ,,Mohla bys mě prosím někdy pustit samotnou do společnosti, bez toho, aby za mnou šel průvod guvernantek a sourozenců?!"

Matka se zamračila. ,,Jak se mnou mluvíš? Jistě, že tě někdy pustím ven samotnou. Teď to ovšem určitě nebude, nemůžu riskovat, že se ti v cízím městě něco přihodí... Nebo že provedeš nějakou vylomeninu... Pamatuješ, jak jsi sebrala na pláži toho osla, a odcválala s ním pryč?" Při té vzpomínce se usmála.

Luisa si odfrkla. ,,Ale April se mnou posílat přece nemusíš..."

Luisin bratříček se také ozval. ,,A já taky smím jít?" zažvatlal dětsky.

Paní Downchasterová nakonec dceři trochu ustoupila. ,,Tak dobře. April půjde se mnou, ale vy dvě děvčata s guvernantkou," rozhodla. Evidentně do ulic přístavu měla v plánu jít také. ,,Ale připomeňte jí, že se musíte do čtyř hodin vrátit! V pět odplouváme," zavolala na nás Luisina máma, když už jsme se od ní vzdalovaly.

,,No, jo," zahučela Luisa skoro sama pro sebe.

,,Mohlo to dopadnout hůř, třeba ti to nemusela dovolit vůbec," utěšovala jsem otrávenou Luisu, když jsme sešly, už bez April, po schodišti do podpalubí. Říkala jsem si, co je jejich chůva tedy zač, že by ji Luisa raději ani neznala.

***

Zanedlouho jsme konečně mířily k výstupu z lodi. Souhlas od Charleyho jsem měla, sama jsem se po jeho pokoji vyptávala tak dlouho, než mi jeden muž z posádky neukázal dveře, za kterými Charley zrovna odpočíval. Sice jsem ho vzbudila z odpoledního odpočinku, ale tím snazší bylo ho, trochu zmateného, donutit, aby mě do města jít nechal, a to ani nemusel jít se mnou, o což jsem ani nestála.

Ještě těsně před opuštěním Marygold mě na poslední chvíli našla Joy, a poprosila mne, jestli bych jí mohla koupit v přístavu kávu, a že mi zaplatí později.
Slíbila jsem, že nějakou seženu.

Poté jsme už mohly odejít, sestupit z paluby po nahnuté lávce na břeh. Nakonec tedy jen já a Luisa, následovány guvernantkou, mladou dámou v upnutých šatech.

Její chování však tolik upjaté nebylo. Neoplývala přísností, což jsem poznala hned, když Luisa přeskočila tři schody a dopadla s menším otřesem nohama na dlažbu.

Chůva se jen pousmála, její úsměv byl velmi krásný, ona vůbec vypadala dost upraveně. Možná i proto se za ní později spousta mladíků otáčelo. Nebo to také mohly zapříčinit krásné šaty pastelových barev, které si oblékla každá z nás. Z leteckého pohledu jsme musely vypadat jako pestrobarevní motýli.

***

V ulicích bylo rušněji, než jsem očekávala. Stánky, prodavači vyvolávající ceny a předvádějící své zboží, obchody s bohatými výlohami, kavárny a barevné markýzy, hlavně spousta rozdílných lidí různých věků a ze společenských vrstev. Sem tam jsme na rohu potkávaly i žebráky, pár kolemjdoucích jim hodilo penci, dvě. Zastavila jsem se u jednoho stánku, konkrétně patřil místnímu pekaři, a koupila dvě housky, nebo spíš takové bochánky z bílého těsta.

Luisa se podivila. ,,Ty už máš hlad? Svačina byla sotva před půl hodinou," namítla.

Zavrtěla jsem hlavou, místo toho přišla k jedné ženě sedící na okraji cesty, v zašlém oblečení, v náruči malé dítě, a napřáhla k ní ruku s pečivem. ,,Vezměte si," řekla jsem. Dala jsem jí obě dvě housky, a pokračovala v cestě. Žena nic neřekla, jen v očích měla zvláštní pohled.

Doběhla jsem Luisu a chůvu, její jméno bylo Helena. ,,Neurazila jsem ji, že ne?" otázala jsem se.

Helena mi věnovala ten svůj milý úsměv. ,,Jistě, že jsi ji neurazila. Bylo to od tebe moc laskavé."

,,Proč jsi to udělala?" ptala se Luisa. ,,Myslím, že to byla chyba. Takhle jen naučíme lidi, aby žebrali a dostávali jídlo zadarmo, místo toho, aby si peníze vydělali prací," prohlásila.

Guvernantka zvedla obočí. ,,Ty myslíš, Luiso, že ta žena je schopná pracovat? Že sedí ve špíně na ulici, jen proto, že chce něco zadarmo?" Nezvyšovala hlas, mluvila docela tiše.

Luisa na moment sklopila oči. ,,Ne, jen..."

Chůva jí nenechala větu doříct ,,Představ si její situaci. Má malé dítě a asi je to vdova. Nemá nikoho, kdo by jí zajistil obživu, a sama žena nezvládne pracovat za jídlo a přístřeší pro dva, zvlášť, když je to dítě sotva pár měsíců staré a potřebuje péči," vysvětlovala Helena.

,,Chápu," broukla Luisa poraženecky. Já šla v tichosti vedle nich.

***

,,Podívejte, děvčata," upozornila znenadání Helena vesele. ,, Tady stojí nejstarší dům v Kinsale. Mají zde galerii," pronesla uchváceně.

Luisa nevěřícně zdvihla obočí a koukla na mě. Já pokrčila rameny.
,,To snad znamená, že jsme šly na břeh kvůli galerii?! Copak v Londýně jich není dost a Helena je nemá všechny třikrát zhlédnuté?" zašeptala směrem ke mně.

Guvernantka už mířila k výkladní skříni, kde byly z výstavy umístěny některé vybrané kousky. My se vlekly za ní a vlastně ani jedna se netěšila, kolik času budeme muset strávit očumováním čmáranic.

Ke guvernantce se téměř okamžitě přitočil mladý muž v tmavě modrém fraku a Luisa ihned zbystřila. Mladík začal popisovat jednotlivé obrazy, kdo je jejich autorem a jaké měl inspirace k vytvoření díla a chůva nadšeně poslouchala. Vypadal, že je do umění velmi zapálený, snad stejně jako Helena.

Luisa kráčela jim stála za zády, a velmi přesvědčivě předstírala, že poslouchá. V jednom okamžiku se obrátila ke mě. ,,Je čas dopřát naší milé chvíli nerušeného pozorování obrázků a mladíka napravo," zamrkala šibalsky, jestli chápu, na co míří.

,,Kam chceš jít? Nemůžeme jí přece jen tak zdrhnout," namítla jsem a ani se nepozastavila nad nespisovným výrazem v řeči. Jistěže Luisa nemyslela na Helenu. Chtěla prostě prásknout do bot a užít si trochu své zábavy.

,,Propána, neboj," chlácholila šeptem. ,,Musíš koupit stevardce kávu, vzpomínáš?"

Úplně nenápadně jsme udělaly pár kroků vzad. Helena stála zády k nám, a byla zaujatá obrazy natolik, že si nevšimla, jak pomalu couváme a ztrácíme se v davu.

,,Teď! Běžíme!" vykřikla Luisa, jakmile jsme zabočily za roh.

Ne, že by běžet úplně šlo. Kvůli hustému davu proudícího mezi domy a zrovna tak nemožně objemným sukním, jsme spíš poklusávaly, nebo také jedna z nás šikovně zakopla a nebýt člověka před námi, rozbila by si nos.

No, ten člověk nešika jsem byla já a ten, do koho jsem tak účinně vrazila, místní policajt.

Policie, už zase, povzdechla jsem si docela vystrašeně v duchu. Tohle je už celkem vrcholný trapas, došlo mi.

,,Kam s takovým spěchem, dámy?" otázal se strážník zvýšeným hlasem.

,, Omlouvám se," vyhrkla jsem, když jsem se trochu vzpamatovala z otřesu.

Strážník mávl rukou. ,,V pořádku, nic se nestalo. Proč se ale řítíte takovou rychlostí? Utíkáte před někým?"

Luisa se kousla do rtu. ,, My... My závodíme!" Strčila do mě, abych se k její lži připojila.

Nasadila jsem svůj nejprofesionálnější herecký mód, jakého jsem byla schopna. ,,Je tak krásný den, pane, chceme dostat trochu čerstvého vzduchu do plic," odpověděla jsem s přesvědčivým úsměvem. ,,Užít si trochu sluníčka, než se budeme plavit dál, směr Nový svět!" vysvětlila jsem, jen tak, aby nám uvěřil.

,,Jste z Marygold?" ujišťoval se policajt, byl trochu překvapený, ale nálada se zřetelně lepšila.

Luisa přikývla. ,,To jsme. Teď už musíme jít, omluvte nás!" S těmi slovy na mě kývla a rychle vykročila vpřed. Následovala jsem jí, a když už jsme byly od strážníka hodný kus pryč, zastavila jsem se.

,,To bylo o fous," oddechla si Luisa a schodila ze sebe pomyslnou masku neviňátka.

,,Podruhé na stanici za méně než týden bych nezvládla," přikývla jsem.

,,Copak jsi dělala u policie? Snad taky něco omylem neukradla?" zašklebila se Luisa pobaveně.

Usmála jsem se. ,,Ne. Vůbec ne jako ty, žádný osel."

,,Tak velbloud?" Luisa to zkoušela dál.

Nasadila jsem teatrální výraz. ,,Byla jsem obětí přepadení."

Ahojte! Tuto kapitolu jsem začala psát už před hrozně dlouhou dobou, kdy jsem ještě dělala čárky snad za každou větou ve spojení... Omlouvám se, zřejmě to ke všemu není ten styl, kterým píšu teď a na který jsem zvyklá já i vy. Na své nové kapitoly u novějších příběhů jsem teda hrdá víc, ale... Je fakt, že tenhle příběh jsem na Wattpadu začala vydávat jako první a rozhodla jsem se do něj přispět znovu. Tak třeba se bude líbit :).

P.S. Mám i další části, ale jen u sebe, ha :D

*Obrázek nad titulkem není můj, všechna práva patří majiteli, jde jen o znázornění města a pevnosti pro představu