Tae-Hyung

o 6 měsíců později...

Byl jasný slunečný den a na nebi nebyl ani jeden jediný mráček. Foukal jen příjemný vánek, který dokázal člověka v takovém letním horku příjemně osvěžit. Co však dokázalo mnohem lépe osvěžit než letní vánek, bylo moře a tady v Busanu bylo přenádherné, tak jako Busanské pláže. Společně s Kookiem jsme se rozhodli, že si začátkem srpna uděláme menší výlet do jeho rodného města. A byl to opravdu ten nejlepší nápad, který jsme mohli dostat. Busan je totiž opravdu krásné městě, obzvlášť takhle v létě, kdy člověk může spoustu času trávit na pláži u moře. Jung-Kook mi tu dokonce ukázal spoustu zajímavých míst z jeho dětství, tak jako třeba jeho školu nebo hřiště, kam si jako menší chodíval hrát. Byl to opravdu příjemně strávený týden tady v Busanu. Uteklo to jako voda a my jsme se už dnes dopoledne měli vrátit zpět do Seoulu, ale ještě předtím nás čekala důležitá návštěva našeho kamaráda.

Neměli jsme předtím v plánu ho navštívit, ale když už jsme sem do Busanu jeli, nemohli jsme odjet bez toho, aniž bychom ho nenavštívili. A tak jsme teď společně s Jung-Kookiem stáli přímo před vchodem do hřbitova, kde byl náš kamarád pochován. Byl to už víc jak rok, co jsem tu od Ji-Minova pohřbu byl. Přesto jsem cítil stejnou bolest na hrudi, jako tehdy. Kookieho bolest však musela být mnohem větší a bolestivější, než ta má... I přestože nám náš společný kamarád chyběl úplně stejně, Kookieho vzpomínky na poslední chvilky s Ji-Minem pro něj museli být opravdu bolestné... obzvlášť když si sám sobě stále neodpustil, že do toho tehdy svého kamaráda zatáhl. Mé poslední vzpomínky s Ji-Minem byly mnohem méně smutnější než mého zlatíčka. Přesto to bolelo, když jsem si vzpomněl na den, kdy jsme se viděli naposled. Bylo to zrovna na konci semestru, kdy Ji-Min odjížděl ze Seoulu domů, se slovy, že se těší až o prázdninách něco podnikneme... ale už nepodnikli...

Bylo tomu už víc jak před rokem... přesto mi to připadalo jakoby to bylo včera, co jsme plánovali lumpárny na prázdniny. Tak jako mi to připadalo jako včera, co jsem tu před Busanským hřbitovem stál v černém obleku a s očima plných slz. Dnes jsem tu však byl společně s mojí láskou, Jung-Kookiem. "Půjdeme?" otázal jsem se Kookieho, který zamyšleně hleděl na vchod do hřbitova. Když přikývl, ruku v ruce jsem se rozešli směrem dovnitř. Úzkými cestičky jsme procházeli mezi ostatními hroby pochovaných, než jsme došli až k hrobu našeho kamaráda. Oba dva jsme si stoupli čelem k jeho hrobu a zahleděli jsme se na jeho fotografii, která tak jako jeho jméno byly na náhrobní desce. Park Ji-Min, přečetl jsem v duchu, co stálo na náhrobní desce a svůj pohled vrátil zpět k jeho fotografii. Opravdu jsem nemohl uvěřit tomu, že už je to víc jak rok, co tu s námi není.

Cítil jsem, jak se mi už opět hrnou slzy do očí. Celou dobu jsem se snažil je zahnat a nebrečet, bylo to však opravdu moc těžké. Nechtěl jsem však být smutný a nad jeho hrobem tu brečet. I přestože jsem k tomu právo měl, věděl jsem moc dobře, že by si to Ji-Min nepřál. Jako můj celoživotní a nejlepší kamarád si nikdy na mých tvářích nepřál vidět slzy a když už tomu tak přeci jen bylo, vždy dělal maximum pro to, aby slané kapičky zmizely a na tváři se mi místo nich objevil úsměv. Což s jeho laskavou a vtipnou povahou mu šlo vždy lehce. Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněl na poslední moment, kdy tomu tak bylo a kdy mi můj kamarád byl oporou. Když jsem si pak ale uvědomil, že i on sám v té době potřeboval mou pomoc, zabolelo to ještě víc. Jenomže když jsem před víc jak rokem, začátkem léta, řešil své studijní problémy, neměl jsem absolutně tušení, co za opravdové problémy se dějí v životě mého kamaráda. Teď zpětně mě opravdu štvalo, že jsem si na něj ničeho nevšiml a že jsem tenkrát nemohl být oporou já jemu.

Tak jako si Jung-Kookie vyčítal, že do toho všeho Ji-Mina zatáhl, mé výčitky se točili právě kolem toho, jak moc špatný kamarád jsem asi musel být, když jsem si nikdy ničeho předtím nevšiml. Kookie jakoby věděl, že sám se sebou vedu vnitřní boj nepropuknout pláči, si mě ihned přitáhl do své náruče a s jemnými pohyby mě několikrát pohladil po zádech. Ani jeden z nás nic nemusel nic říkat, abychom věděli, jaký zármutek ten druhý cítí. A tak jsme jen mlčky hleděli na jeho hrob s hlavou plných krásných ale i smutných vzpomínek na Ji-Mina. Pod záplavou smutku jsem pak úplně zapomněl, že jsme v nedalekém květinářství pro něj koupili krásnou květinu, jež jsem tak nějak nevědomky držel v ruce. Odtáhl jsem se proto z miláčkova obětí a položil puget bílých chryzantén a fialovo-růžových karafiátů na jeho hrob. Byla to moc krásná květina a věřil jsem, že přesně taková by se Ji-Minovi líbila nebo jsme se na tom alespoň my dva shodli. Když jsem květinu pořádně urovnal, vrátil jsem se zpět do Kookieho objetí.

„Myslíš, že si někdy myslel, že se mi dva potkáme?" promluvil jsem do ticha a zvedl hlavu mírně směrem k jeho obličeji. Se skleněnýma očima hleděl zaujatě na květinu na náhrobním kameni a vypadal jakoby mě vůbec nevnímal. Chtěl jsem už něco říct, když v tom sklopil oči ke mně a zkoumavě se zahleděl do těch mých. „Nejspíš ne," řekl a vrátil pohled k hrobu, „jako si nejspíš nemyslel, že ho za jeho chybu bude chtít někdo někdy zabít..." dodal smutně, ale částečně i naštvaně. „Hmm," jen jsem zarmouceně zamručel, a ještě víc jsem se na natiskl na Kookieho. „Promiň, ale tohle nejspíš nikdy nepřekousnu," hesl omluvně a pohladil mě po mých vlasech. „Já vím," zamručel jsem chápavě a odtáhl jsem se z jeho sevření, abych na něj mohl pohlédnou. „Ale spolu to zvládneme," pousmál jsem se na něj a pevně sevřel jeho ruce. „Jsi mé zlatíčko, Tae-Hyungie," usmál se na mě zářivě s malými jiskřičkami v očích. „Máš pravdu... spolu zvládneme všechno," opět si věnoval svůj krásný úsměv, a aniž bych mu stihnul na to něco říct, přitiskl své rty na ty mé. Několikrát jsem se pak láskyplně políbili, než jsme zase své rty od sebe odtrhly.

„Víš, co ale rozhodně vím," řekl hned potom. „Co?" otázal jsem se ho zvědavě a zkoumavě jsem pohlédl do jeho očí. „Že by za nás dva byl určitě šťastný," pousmál se na mě a pak svůj úsměv věnoval i Ji-Minové fotografii. Aniž bych něco řekl, jen jsem souhlasně přikývl a s úsměvem jsem i já pohlédl na našeho kamaráda. Svůj pohled jsem pak instinktivně zvedl směrem k nebi, odkud jsem věděl, že nás náš kamarád pozoruje a dohlíží. „Myslím, že za nás šťastný opravdu je..." vydechl jsem, když jsem si na nebi všiml bílého mraku připomínající tvar srdce. Ať už to bylo znamení či jen pouhá náhoda, věděl jsem, že by náš kamarád za nás dva a naši lásku šťastný opravdu byl. Tím jsem si byl jistý! Mlčky jsem pak hleděl na nebe a na onen mráček, jež stále držel svůj tvar. „Nepůjdeme už?" vyrušil mě z pozorování mraků můj miláček. „Vlak nám jede už za hodinu," dodal a já jsem souhlasně přikývl, neboť jsem věděl, že je už čas jít.

„Tak se tu měj, Ji-Mine," řekl jsem směrem k jeho fotografii, když už jsem konečně odtrhl pohled od oblohy. „A nemusíš se o nás bát. My to společně všechno zvládneme," pohlédl jsem směrem na Kookieho, který stál hned vedle mě, abych se ujistil, že tomu tak opravdu je. „Máme jeden druhého... a taky ty nejlepší kamarády," dodal jsem se vzpomínkou na všechny naše skvělé kamarády, kteří nám vždy byli oporou, tak jako i my jim. „Tak ahoj, my se zase vrátíme..." řekl jsem na rozloučenou a uchopil své zlatíčko za ruku. „Ahoj, Ji-Mine," hesl na rozloučenou i Jung-Kookie a pak jsme se ruku v ruce, rozešli po cestičce pryč... smutní a zarmoucení, ale zároveň vděčný za naší vzájemnou lásku a naše přátelé kolem. Moc dobře jsme oba vždycky věděli, že nic z toho, co máme není samozřejmostí, ale po ztrátě na svého kamaráda a prvním divokým semestru na škole jsme za to vše byli vděčný víc než kdykoliv předtím.

I poté co jsme upustili hřbitov, stále jsem měl nutkání hledět na oblohu, zda tam mráček ve tvaru srdce stále je. A opravdu tam pořád byl. Netušil, jak je to možné, že už se dávno nerozplynul, ale stále tam opravdu byl. Na pozorování mraků však nebyl moc čas, i přestože mi to tvořilo úsměv na tváři. S Kookiem jsme totiž pospíchali do našeho hotelu vyzvednou si naše kufry, abychom potom včas dorazili na vlak. Nesměli jsme ho zmeškat, neboť jsme dnes po příjezdu do Seolu měli naplánovanou jednu důležitou věc. A tou důležitou věcí, bylo předání klíčků od našeho společného bytu, jež jsme úplnou náhodou selhali ve stejné budově, jako měl byt náš kamarád Jin. Nechtěli jsme se stěhovat nikam daleko od školy a od našich přátel, jež zůstali alespoň na další semestr na kolejích, a tak jsme byli moc šťastný, že se nám povedlo získat právě tento byt. S Kookiem jsme byli opravdu šťastný a už jsme se nemohli dočkat až se do bytu nastěhujeme a začneme naší novou kapitolu života.

Tentokrát jsme měli v plánu se už naplno věnovat našemu studiu, našim kamarádům, které jsme předešlé semestry, hlavně ten první, zanedbávali, ale především také naší lásce, jež jsme předtím před všemi problémy, stavěli do pozadí. Věřili jsme, že s mafií a vším kolem ní je už dávno konec a že jediné problémy, které nás budou trápit se budou točit jen kolem školy, přátel a nás dvou. Přáli jsme si, aby tomu tak bylo na dále jako předchozí měsíce, kdy se nám dařilo tohoto plánu držet. Přesto jsme však nemohli tušit, co nás na naší společné cestě ještě potká, ale byli jsme si oba dva jistý, že po tom všem, co nás za tu krátkou dobu stihlo potkat, zvládneme. A to díky naší pevné lásce stejně ne-li líp jako předtím, kdy jsme se dokázali přenést i přes to, o čem jsme si mysleli, že je nemožné a nemyslitelné... Bylo to úsměvné, když jsem si vzpomněl na den, kdy jsme se s Kookiem poprvé potkali a ten den, bych rozhodně nevěřil tomu, co vše se nám dvou ještě přihodí. Svět je plný nečekaných věcí, a tak jen záleží, jak se s nimi člověk popere a koho má po svém boku. A já jsem moc dobře věděl, že s mým zlatíčkem a mými přáteli se dokážu poprat s čímkoliv.

• Konec •

••• 

Ano, už je opravdu konec. Sama tomu nemůžu uvěřit, že se mi tuhle ff povedlo dovést do konce a že jsem po přes svoji nespokojenost dokázala dopsat a celou tuhle ff nesmazat, k čemuž mnohdy opravdu chybělo jen maličko. Ale i přes všechnu tu nespokojenost, jsem si řekla, že to dotáhnu až dokonce a což se mi opravdu povedlo. Jedná se o mojí úplně první ff, kterou jsem tu na téma k-pop začala psát. A i přestože s celým příběhem a chováním postav nejsem vůbec spokojená, tak tahle celá ff pro mě znamená opravdu hodně. Během těch dvou let, co jsem jí i s pauzami psala, jsem zjistila, že psaní nějakého příběhu není jen tak. A aby byl příběh alespoň trochu dobrý, že to vše obnáší víc, než jsem si kdy předtím myslela. Při psaní této ff jsem se proto naučila spoustu nových věcí ale také najít i sama sebe a svůj styl.

Chci všem, co to dočetli až sem, do úplného konce moc poděkovat a hlavně těm, kteří tu se mnou po čas vydávání kapitol byli a podporovali mě. Děkuji vám tak za všechny votes i za komentáře, a i jakoukoliv jinou podporu. A obrovské díky patří mé kamarádce CrazyRennie, která tu byla se mnou od úplného začátku a která se díky tomuhle příběhu stala mojí velkou kamarádkou. Bez ní by totiž pravděpodobně tento příběh vůbec nebyl a skončil by někde nedopsaný v konceptech. Proto ji moc děkuji za všechnu podporu a také motivaci, kterou si mi po čas psaní dodávala. Opravdu moc si toho vážím a patří ti tak moje velké DÍKY!

I přestože už je této ff konec, budu moc ráda, když tu se mnou zůstanete i nadále a podpoříte mě při psaní jiných ff. Ještě jednou vám všem děkuji a přeji vám hezký zbytek dne.