Jung-Kook

Během několika předchozích týdnů jsem společně s Tae-Hyumgem a našimi společnými kamarády, nedělali nic jiného, než že jsme se šprtali na naše všechny zkoušky, které na nás každý semestr čekali. Učili jsme se téměř každý den, abychom všechny zkoušky z předmětů zvládli udělat už na poprvé a neměli pak už žádné starosti s opravnými termíny. A tak jsme během těch několika dlouhých týdnů opravdu nedělali nic jiného, než že jsme měli hlavy zabořené v knížkách a poznámkách. Ale aby nám z toho všeho přeci jen úplně nehráblo, občas jsem si společně s Tae-Hyungem vyšli ven na procházku, nabrat čerství vzduch a koupit nějaké dobroty, kterými jsme se snažili celé to učení víc zpříjemnit. Ale i tak všechno to učení byla hrozná otrava. Přesto jsem byl vděčný, že nás kromě našeho učení nemuselo už nic jiného trápit a že všechno ohledně našeho kamaráda Yoon-Giho už bylo v relativním pořádku a my všichni jsme si to v klidu vyříkali. A tak nás tahle záležitost už trápit nemusela.

Dokonce se k nám občas Yoon-Gi přidal ke společnému učení, protože přeci jen ve více lidech to jde lépe. A vztahy mezi námi tak den ode dne byly lepší. A já jsem opravdu nemohl být šťastnější, že je mezi námi všechno zase dobré, hlavně když jsem věděl, že je šťastné i mé zlatíčko Tae-Hyungie, kterého předtím problém s Yoon-Gim opravdu trápil. Díky našemu pilnému učení, se nám pak zkoušky povedlo zvládnu levou zadní, i když tedy ne vždy tomu tak úplně bylo a některé zkoušky jsme dali jen tak tak. Třeba jako dnešní zkoušku z historie, kterou jsem zvládl udělat jen o fous. Za to Tae-Hyungovi se v dnešní zkoušce dařilo mnohem lépe než mě a zkoušku zvládl na výbornou, což ale ve finále nebylo tak zásadní. Hlavní bylo, že se nám oběma povedlo dnešní a zároveň i poslední zkoušku udělat a mít tak uzavřený náš semestr. Což po několika těch týdnů učení bylo příjemné uvědomění.

„Dnes byl fakt náročný den," povzdychl si Tae-Hyung a rozvalil se na svoji postel, hned poté, co jsem se po celém dni vrátili zpět na pokoj. „Jo, to byl, ale už to máme všechno za sebou," souhlasně jsem přikývl a byl rád, že už máme všechny zkoušky opravdu za sebou a nemusíme žádnou z nich opakovat. „Díky Bohu," oddychl si a dál se rozvaloval po své posteli, za to já jsem se pohodlně uvelebil na pohovku. Opravdu jsem po celém dni, a hlavně zkoušce byl unavený a vyčerpaný, ale to i Tae. „Nam-Joon mi říkal, něco o tom, že bylo fajn kdybychom všichni zašli na společný oběd zítra," promluvil do ticha a převrátil se na pravý bok, aby na mě lépe viděl. „A prý chce přivést nějakého svého kamaráda, tak se mě ptal, jestli nepůjdeme," dodal na vysvětlenou a zkoumavě se na mě zahleděl. „Jo, proč ne," pokrčil jsme rameny, „s tebou půjdu kamkoliv," pousmál jsem se na něj. „Zas nepřeháněj, zasmál mým slovům, nejspíš nevěříc, že to myslím vážně.

„No fakt." „Fajn, tak já mu napíšu, že půjdeme... Teď bychom se ale měli především už převléknout a ulovit něco k snědku, mám už hrozný hlad," řekl hned na to a pohladil si své hladové břicho. Já jsem jen přikývl, jelikož byla pravda, že jsme se stále ještě nepřevlékli z našich obleků, které jsme si vzali na zkoušku a jen tak jsme tu v nich váleli, a navíc i mé břicho volalo po dobrém jídle. A tak jsme se tedy převlékli do něčeho mnohem pohodlnějšího a pak jsme si zašli do obchůdku s potravinami, který jsme měli hned u kolejí, koupit něco k snědku. Neměli jsme náladu ani energii někam chodit a v jídelně bylo nějaké jídlo s fazolemi, které Tae prý nemá rád. Takže jsme si každý koupili to na co jsme měli chuť, a to jsme si i společně na pokoji snědli. Spát jsme šly v celku brzy, neboť pro nás nejen dnešní den, ale všechny předchozí dny byly opravdu vyčerpávající, a navíc jsme chtěli být na zítřejší den dobře vyspaní, obzvlášť když jsme se všichni měli sejít na společný oběd.

„Jung-Kookie! Stávej!" probudil mě ze spánku Taeho hlas, ale i nepříjemné šťouchaní do mé paže. „Co se děje?" řekl jsem rozespale a otevřel svá víčka, čímž se mi vyskytl pohled do Taeho tváře. Hleděl na mě seshora, takže měl svůj obličej přímo nad tím mým. Vypadal jakoby se před malou chvilkou probral, neboť jeho vlasy mu trčely do všech stran a oči měl ještě slepené ospalky... ale i přes to všechno vypadal tak sladce. „Musíme vstávat, nebo přijdeme pozdě. „A kam?" zamumlal jsem nechápavě a promnul jsem si oči. „No přeci na ten oběd s kluky," vysvětlit mi. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, o čem to vlastně mluví a že mi o tom říkal včera navečer. „No jo vlastně, kolik je hodin?" otázal jsem se ho, stále nehnutě ležíc v posteli přikrytý dekou. „Chvilku po dvanácté," odvětil. „Tolik?... nikam se mi ale nechce," zamumlal jsem otráveně, neboť bych nejraději ještě zůstal v teplé postýlce a nejlépe s ním. „Ale no tak lásko... tak vstávej!" popadl mě za paže a zatřásl se mnou.

Vážně se mi nikam nechtělo, a i přestože bych už nejspíš neusnul i tak bych se raději dál válel v posteli, a to klidně celý den. Na to jsem se těch několik únavných týdnů těšil, jenomže tohle mé zlatíčko na válení v posteli mělo jiný pohled. Navíc nás už v jednu hodinu čekal oběd s našimi kamarády. „Ještě chvilku," zamručel jsem a zavřel jsem opět víčka. To se však Tae-Hyung vůbec nelíbilo, a tak mě začal šimrat na nohou. „Nešimrej mě!" křikl jsem na něj a schoval jsem si nohy víc pod deku. „Tak ale už vstávej!" namítl a snažil se dostat k mým chodidlům a když se mu tak opět doplatilo už znovu mě svými prsty začal lechtat. „Dobře, ale tak přestaň!" vyhrkl jsem hned na to a zvedl jsem se do sedu. „Však už vstávám," povzdychl jsem si a pohlédl na Tae-Hyunga, který se na mě kulišácky usmíval. „To bys měl, už nám nezbývá moc času," zkonstatoval a hned na to se zvedl z postele. I přestože se mi vůbec nechtělo, vylezl jsem nakonec z postele i já a vydal jsem se za Tae-Hyungem do koupelny.

Jelikož jsme neměli moc času, tak jsme rychle spáchali ranní hygienu a hodili jsme na sebe nějaké teplé oblečení, neboť venku stále byla velká zima a vydali jsme se směrem k místu setkání. Měli jsme se sejít v nějakém bistru, do kterého prý oni vždy chodívali a jelikož bylo celkem dál od kolejích, vzali jsme si taxík, abychom to stihli včas. Kupodivu nebylo ani centrum Seolu ucpané, a tak jsme stihli přijet přesně na čas. „Tak pojď," pobídl mě Tae-Hyung, poté co jsme vystoupili z taxíku pár metrů od bistra. „Jo," pousmál jsem se na něj a chytil jsem ho za ruku. Ruku v ruce jsme pak společně vydali směrem k bistru, kde jsme se všichni měli sejít. Nevypadalo to však, že by tam na nás naši kamarádi čekali. „Vážně jsem se měli sejít tady?" otázal jsem se Taeho, když jsme se přibližovali k bistru a naši kamarádi tady nestáli. Přišlo mi to nějaké divné, neboť už dávno odbila jedna hodina. „Jo, vážně se máme sejít tady," přikývl. „Fajn," souhlasně jsem přikývl a zkoumavě jsem se zahleděl na bistro.

„Jé, ahoj kluci," vylekal mě hlas dotyčného, když jsem si zkoumavě prohlížel bistro. Onen dotyčný byl Jin. „Co vy tu děláte?" překvapeně na nás dva pohlédl, tak jako my dva na něj. „Máme tady sraz s kamarády na oběd," odvětil na jeho otázku Tae-Hyung. „A co tu dělá-" „Aaa konečně už jsme přišli!" přiřítil se k nám třem nečekaně Nam-Joong, kterého jsme se nelekl jen já, ale i Jin a Tae. „Koukám, že už jste se seznámili," řekl hned na to na což jsme na něj všichni tři pohlédli nechápavým pohledem. Jak to jako myslí, že jsme se už seznámili? „Tohle je tedy Jin, můj... kamarád," dodal a pokynul rukou směrem k našemu kamarádovi a mě tak, jako i nejspíš Taemu, došlo, že to má být zřejmě ten jeho kamarád, kterého nám chce představit. „My už se ale známe, Joone," vysvětlil mu Jin, na což se překvapený obličej tentokrát objevil na Nam-Joonově tváři. „Jo?" užasle na nás pohlédl. „Jo, s Jung-Kookem už se známe dlouho a Tae-Hyunga znám právě díky němu," objasnil mu to Jin.

„Aha, to jsem nevěděl..." překvapeně se podrbal na zátylku a já společně s Jinem s mým zlatíčkem jsme se nad touhle situací museli pousmát. „To je tedy trapas," uchechtl se nad tím i on. „No nic, tak asi pojďme dovnitř," mávl na nás směrem ke dveřím, „Ho-Seok mi psal, že ti dva přijdou o chvilku později, tak ať tu nemrzne," dodal a vydal se směrem dovnitř a my tři jsme ho se souhlasným přikývnutím následovali. „Nevěděl jsem, že ten jeho kamarád má být Jin," šeptl jsem směrem k Taemu, když jsme vešli do bistra, kde bylo oproti venku příjemné teplo. „Ani já ne. Nam-Joon se nezmínil o koho má jít," šeptl na vysvětlenou, na což jsme mu už nic neodpověděl a jen se s úsměvem zakroutil hlavou nad touhle celou situací. Přišlo mi totiž dost vtipné, že zrovna onen Nam-Joonův kamarád je právě Jin. Všichni jsme se pak usadili u velkého stolu pro šest lidí, tak abychom se všichni pohodlně vešli a vyčkávali na příchod našich dvou kamarádů.

Tae-Hyung

Na náš společný oběd s kamarády jsme kupodivu s Kookiem přišli jako první, a to i přestože jsme zprvu vůbec nestíhali. Nebo aspoň jsem měl já takový dojem, obzvlášť když Kookie nechtěl vylézt z postele, ale s tím jsem si dokázal poradit. A když jsme se tedy nakonec vyhrabali z pokoje a dojeli taxíkem k bistru, kde jsme se všichni měli sejít, čekalo tam na nás nečekané setkání s Jinem. S kterého se pak vyklubalo, že Jin přišel na oběd také, a to jako onen Nam-Joonův kamarád, s kterým nás chtěl všechny seznámit, což nás všechny překvapilo, a to i včetně Nam-Joona, který netušil, že mi tři už se dávno známe. Popravdě to bylo dost vtipné, protože jsme všichni čtyři byli z celé situace překvapení. Když jsme si pak mezi sebou vyjasnili, že se už s Jinem známe, zavítali jsme dovnitř bistra, kde jsme čekali na Yoon-Giho a Ho-Seoka, neboť se ti dva zas někde zdrželi. Naštěstí jsme nemuseli čekat dlouho, což už bych asi už nejspíš nevydržel a ti dva dorazili.

„Ahoj," přivítali jsme jednohlasně Ho-Seoka společně s Yoon-Gim, když už se konečně uráčili přijít. Nam-Joon pak ihned představil Jina i těm dvou a kluci se pak usadili k nám ke stolu. Na Yoon-Gim jsem si všiml zvláštního překvapeného výrazu, nejspíš když si uvědomil, že Jina zná. Za to Jin už tolik překvapeně nevypadal, neboť moc dobře věděl, že je Yoon-Gi můj, tedy teď i Kookieho, kamarád. Yoon-Gi však nic neřekl a jeho překvapený výraz mu po chvilce z jeho tváře zmizel. „Kde jste se vůbec flákali?" otázal jsem se zvědavě. „Byli jsme ještě předtím navštívit mého kamaráda v nemocnici, a tak jsme se zdrželi," vysvětlil jen mě, ale i všem ostatním Ho-Seok. „Bylo to hlavně kvůli němu, já jsem mu říkal, že přijdeme pozdě, ale on se hrozně vykecával," dodal Yoon-Gi na upřesnění. „To není pravda! Takhle to nebylo!" ohradil se hned na to jeho kamarád. „Ale jo, bylo!" vyhrkl zpět na něj, stojíc si pevně za svým názorem. „Tak to už je snad jedno, hlavní je, že jsme se tu všichni sešli," vstoupil jim do jejich hádky Nam-Joon.

Ať už to bylo, jakkoliv hlavní opravdu bylo, že nakonec dorazili a to nejen, že by to byla škoda, že by tu s námi nebyli, ale i proto, že už jsem fakt měl velký hlad a dál bych čekat nezvládl. Naštěstí jsme si pak všichni objednali něco dobrého z menu. Bylo pro mě obtížné si něco vybrat, ale nakonec jsem si objednal Japchae a mé hladové břicho bylo nad míru spokojené. A nejen mé břicho ale i já, neboť kromě dobrého jídla jsme se všichni u jídla dobře bavili a já jsem byl vděčný za mé kamarády, které mám kolem ale i za moji lásku Kookieho. Hlavně za přátelství s Yoon-Gim jsem byl teď moc rád. Dokonce víc než kdykoliv předtím, neboť jsem si teď moc dobře uvědomoval, že by to vše mezi námi dopadnou takhle dobře vůbec nemuselo. Ale to se naštěstí nestalo a on teď s námi s úsměvem na tváři seděl u stolu a nenávist, kterou kdy předtím cítil ke Kookiemu, ale i částečně ke mně byla už minulostí.

„Chtěl bych vám kluci něco říct," promluvil na nás Nam-Joon, když už jsme měli všichni dávno dojedeno a talíře zely prázdnotou. Jeho slova upoutali naší veškerou pozornost, a tak jsme na něj všichni bedlivě zahleděli, co nám to vlastně teď hodlá říct. „No..." řekl nejistě a nervózně se podrbal na zátylku a jedním okem koukl vedle na Jina. „Není to nic zas tak důležitého nebo tak... no prostě... Jin je už pár měsíců můj přítel," řekl a s úsměvem pohlédl na Jina, kterého pak pod stolem chytil za ruku. „Vážně?" vyhrkl jsem překvapeně společně s Ho-Seokem. „Já jsem to tušil, že někoho máš!" dodal hned na to Ho-Seok. „To určitě," zamručel pobaveně Yoon-Gi směrem ke svému kamarádovi, který mu hned začal vysvětlovat, že to opravdu tušil. Musel jsem se nad nima společně s Kookiem zasmát, jaký jsou to paka. Naštěstí toho rychle nechali a zas věnovali pozornost Nam-Joonovi a Jinovi. „Sluší vám to spolu," řekl Ho-Seok směrem k těm dvěma a my tři jsme jen souhlasně přikývli.

„Tak to teď můžete s Tae-Hyungem a Jung-Kookem chodit na dvojité rande," vyhrkl nadšeně Ho-Seok směrem i k nám dvěma. Tajemství, že spolu mi dva chodíme už dávno nebylo. Vlastně to moc tajit ani nešlo, Ho-Seok už to dávno věděl a Yoon-Gimu to bylo jasné také. Takže jsem se rozhodl říct to i Nam-Joonovi. Navíc by nás nebavilo s Kookiem skrývat naši lásku, ne před našimi kamarády. „To nezní jako špatný nápad," řekl jsem, když jsem se zamyslel nad jeho nápadem o dvojitém rande a věnoval úsměv mému zlatíčku. „Tak to hlavně pozor, abys jim nedělal křena," zareagoval na jeho slova Yoon-Gi, už opět s nějakou hloupou připomínkou. „Hele, co máš pořád za problém?!" ohradil se směrem na něj. „Žádný," ušklíbl se provokativně. „Kdybys nebyl můj kamarád tak ti snad už jednu vrazím." „To já, ale jsem," usmál se na něj. „Jo, taky že máš velký štěstí," usmál se na svého kamaráda, jež ho dnes nešetřil provokativními poznámky.

Když ti dva už konečně nechali slovního pošťuchování, všichni jsme si pak vyposlechli, to jak se Nam-Joon a Jin vlastně setkali a zjistili jsme, že se ti dva prvně potkali v metru a od toho dne pak na sebe naráželi častěji, a to snad všude, jde to jen šlo. Dozvěděli jsme se i to, že to byl Jin, kdo se jako první uchýlil k prvnímu oslovení a pozvání na bližší seznámení. Dokonce nám pak sdělili vtipnou historku, co se jim přihodila na jejich prvním rande, takže jsme se pak všichni museli smát. Kromě vztahu Nam-Joona a Jina jsme si pak povídali o našich zkouškách, a aniž bychom si to někdo z nás uvědomoval čas utíkal strašně rychle a my jsme zjistili, že tu v bistru sedíme už dobré tři hodiny. Bylo proto už na čase zaplatit naši útratu a jít domů. Všichni jsme se však shodli, že podobné společné obědy musíme dělat častěji, s čímž jsem rozhodně souhlasil. Ještě předtím, než jsme se vrátili na koleje, rozhodli jsme se s Kookiem že si uděláme ještě menší procházku.

Nabitý pozitivní náladou a štěstím z našeho společného setkání s kamarády, jsem se ruku v ruce procházel s Jung-Kookiem parkem, ještě víc šťasten, že nám po boku právě svoji lásku. „Dnešní den byl fakt skvělý," řekl jsem směrem ke Kookiemu, zvědavý, zda si to myslí též. „Ano to byl, ale nečekal jsem, že ho s námi stráví i Jin." „To ani já ne, ale ti dva jsou spolu sladcí, nemyslíš?" otázal jsem ho zvídavě. „Jo, sluší jim to spolu," odvětil. „Popravdě jsem tak trochu tušil, že Jin někoho nejspíš má. Nebo to tak aspoň vypadalo, když jsem u něho tehdy byl, ale nečekal jsem, že je to právě Nam-Joon," pověděl mi o jeho tušení. „Vážně? O tom jsi mi nic neřekl," překvapeně jsem na něj ohlédl, protože o tom opravdu nikdy předtím nezmínil. „Já vím, úplně jsem na to přes všechny ty věci zapomněl," řekl omluvně. „Nevadí, ale ani mě by nikdy nenadalo, že by ti dva mohli být spolu, ale opravdu jim to spolu sluší..." dodal jsem, šťastný za jejich lásku. „Když už mluvíme o Jinovi, dozvěděl jsem se od něj novinku o Leem."

„Vážně?" překvapeně jsem na něj pohlédl a zastavil jsem se uprostřed cesty. „O co jde? Utekl snad z vězení nebo...?" otázal jsem se ho se strachem o co vlastně jde. „Ne, to ne, " řekl klidně a mě se tak ulevilo. „Ale prý tam Lee spáchal sebevraždu." „Opravdu? Takže je teď mrtví?" nechtěl jsem tomu uvěřit. „Jo," souhlasně přikývl a já jsem se to tak jeho novinku snažil zpracovat. „Vážně se zabil? Přijde mi to divné," zkonstatoval jsem. „Já vím, taky mi to na něj moc nesedí, ale je opravdu po něm ať už to bylo jakkoliv. Takže teď už se nemusíme bát, nějaké jeho pomsty," řekl a zářivě se na mě pousmál. „Už nám nikdo neublíží, Tae," ještě víc se na mě usmál a přitáhl si mě za ruku blíž k sobě. „Teď už budeme řešit jen školu, naše kamarády a nás dva," dodal a já jsem jen souhlasně přikývl, protože to bylo přesně to, co jsem si přál. „Tak moc tě miluju," řekl jsem mu zahleděn do jeho očí. „I já tebe, zlatíčko," pousmál se a hned na to mě políbil na mé rty. A já jsem se dnes nemohl cítit šťastněji!