Tea-Hyung

„Ano, přesně takhle to bylo," probudil mě společně s bolestí mé hlavy hlas, jenž jsem rozpoznal, že patří právě Jung-Kookovi. „Tohle jen tak být nenechám. Překročil mé hranice a pěkně si to odskáče!" promluvil znovu, ale tentokrát mnohem hlasitěji než předtím. Ačkoliv jsem byl ještě ospalý a nejradši bych ještě spal, tak jsem kvůli slunečnímu svitu, které pronikalo oknem do místnosti, otevřel jsem oči a promnul si je. Odkryl jsem ze sebe deku, abych si mohl, sednou do tureckého sedu. Poté, co jsem se rozhlédl po místnosti, zjistil jsem, kvůli čemu jsem se vzbudil. Jung-Kook seděl na své neustlané posteli a u ucha si držel mobilní telefon. Když si však všiml, že jsem se probudil, usmál se a ukončil hovor s dotyčnou osobou na druhé straně. „Jak se ti spalo? A co hlava?" zeptal se a přisedl si ke mně na postel. Chvilku jsem nechápal, o čem mluví, ale pak jsem si vzpomněl na bolest hlavy, s kterou jsem se probudil. Sáhl jsem si rukou na hlavu a nahmatal menší bouli, jež mě mírně bolela.

Byl jsem z toho dost mimo, protože jsem si vůbec nemohl vzpomenout, jak se mi to přihodilo. Ze včerejšího večera jsem si toho totiž moc nepamatoval. Poslední, co mi ze včerejší noci utkvělo v hlavě, bylo to, když jsem se s Jung-Kookem vrátili zpátky do baru a dali jsme si pár dalších drinků. „Jo v pohodě," zalhal jsem, protože jsem doufal, že se mi mé vzpomínky vrátí. Mezi tím se ke mně Jung-Kook přiblížil a začal mi opatrně zkoumat moji hlavu. „Vypadá to líp než včera," podotkl s úsměvem a usadil se zpět na místo vedle mě. „Kolik je vůbec hodin?" zeptal jsem se ho, když jsem se díval z okna na rušnou ulici. „Za půl hodiny bude jedna, takže bychom si mohli dojít někam na oběd," nabídl a stoupl si vedle mě, aby se také podíval z okna ven. „Fajn, fajn. Tak já se obléknu a můžeme jít," rychle jsem zamumlal, abych mohl opustit jeho blízkou přítomnost, která mě v téhle situaci opět rozrušovala ještě víc než kdy předtím.

Rychle jsem si na sebe oblékl nějaké čisté oblečení, které jsem vyštrachal ve skříni a nazul si boty. Před zrcadlem jsem si prohrábl rozčepýřené vlasy, abych alespoň trochu vypadal jako člověk, i když to šlo po včerejším večeru dosti složitě. „Můžeme jít," oznámil jsem mu, poté co jsem opustil koupelnu a zavřel dveře. Až teď, když už jsem byl více probuzený, jsem si všiml jeho monoklu pod okem. Monokl sice nebyl až tolik výrazný, ale i tak byl vidět, a proto jsem se divil, jak sem si ho předtím nemohl nevšimnout. Všechny tyhle věci mě přiváděly do rozpaků, protože jsem zatraceně nevěděl jejich důvod. Nevěděl jsem, proč jsem se ráno probudil s ránou na mé hlavě a proč on má pod okem monokl. Napadaly mě jen scénáře, kdy nás mohl někdo přepadnout nebo se kdy jsme se mohli s někým poprat, ale ani z možností nemusela být správná, také mohlo vše být jinak, jenže kvůli ztracené paměti jsem věděl kulový. Bylo mi však blbé se ho na něco ptát a připustit mu ta, že si nic nepamatuji.

„Haló Tae? Pojď už!" zakřičel na mě, když si všiml, že pořád spojím před koupelnou a nehýbu se. Nad jeho oslovením jsem se zarazil, ale nic jsem nenamítal, jelikož to od něho znělo líp než od kohokoliv jiného. A proto jsem na sebe hodil bundu a vydal jsem se za ním. Šly jsem pěšky, ale to mi vůbec nevadilo, jelikož to bylo kousek. Když jsme vešli jsme do bistra usadili se ke stolu, který byl volný. I když to tu nebylo nijak moderně zařízené, vypadalo to tu opravdu překrásně a útulně. „Mají tu skvělý Bibimbap," promluvil hned poté, co jsme se usadili. Zamračil jsem se nad tím slovem a podrbal se jemně na bradě. Na to Jung-Kook zareagoval nadzvednutím obočí. „Nemáš rád snad Bibimbap?" zeptal se nechápavě, jako by to byl nějaký zločin. „Ale jo mám." „Tak ho musíš ochutnat." promluvil, aniž bych mu nějak odpověděl a rovnou nám ho oběma objednal.

Zatím co nám připravovali jídlo, já usrkával brčkem limonádu ze sklenice a zamyšleně hleděl ven z okna. Přemýšlel jsem pořád nad tím, co se včera mohlo všechno přihodit, protože jsem si stále na nic nemohl vzpomenout. I přestože mě napadala spousta scén, jak jsme oba dva mohli přijít ke svým úrazům, tak jsem si rozhodně pořád nemohl vysvětlit jeho zvláštní chování. Vlastně ani já sám jsem netušil, co se mi na něm zdálo jiné a zvláštní, ale věděl jsem, že něco je jinak. Možná jsme se po včerejším sletu událostí jen více spřátelili, ale to vše byly jen moje odhady. „Včerejší večer byl vážně zvláštní," uchechtl se a rozptýlil všechny mé myšlenky nad včerejškem. Když jsem svůj pohled přesunul s projíždějících aut na něho, všiml jsem si jeho upřeného pohledu na mě. Tím mi způsobil, jemné začervení na mých tvářích, které se v jeho přítomnosti vždy objevilo, a já to nijak nemohl ovlivnit.

„Jsem rád, že ses odvážil," opět promluvil, protože já jsem byl stále ticho. „A co přesně myslíš?" zeptal jsem se ho nervózně, jelikož jsem neměl sebemenší tušení, o čem přesně mluví. „Když jsme byli přeci v koup-" „Prosím, tady to máte. Přeji vám dobrou chuť," přerušila ho servírka, která nám přinesla dva Bibimbapy a položila je před nás na stůl. Jung-Kook se díky bohu k naší konverzaci už nevrátil a hladově se hned vrhl na své jídlo. Ale já byl stále zaskočen tím, co řekl, protože jsem neměl sebemenší tušení, co jsem včera udělal, ale každou sekundou jsem to potřeboval vědět víc a víc, ale zároveň jsem nechtěl něco pokazit. Pohlédl jsem na svůj Bibimbap a hůlkou jsem šťouchl do vajíčka, tak aby se roztekl žaludek. I když jsem neměl vůbec chuť k jídlu, dal jsem si pár soust do pusy, abych nemusel poslouchat Jung-Kookovi kecy o tom, jak je tento Bibmbap výborný. Neříkal jsem, že nebyl, jen mě teď trápily jiné věci než chuť Bibimbapu.

Měl jsem ze sebe špatný pocit, že jsem mu lhal, ale uklidňovala mě pořád naděje, že si toho nevšiml a také tu pořád byla naděje, že si na vše vzpomenu. Ale mé veškeré neděje, zmizely hned potom co Jung-Kook dojedl poslední sousto a vážně se na mě zadíval. „Pamatuješ si vůbec včerejšek?" V tu chvíli jsem moc dobře věděl, že to není vážně dobrý. Mlčky jsem na něj jen hleděn neschopen mu něco víc říct, jelikož jsem nevěděl, zda mu říct pravdu nebo mu dál lhát.