Tae-Hyung

Uběhlo už asi dobrých deset minut od té doby, co Yoon-Gi odešel a nechal nás tu tři o samotě. A já jsem každou další uplynutou minutou, měl chuť se zvednou a zjistit, kam jen odešel. Kookie měl však pravdu v tom, že bych mu měl dát víc času všechno vstřebat, jenže já jsem si prostě nemohl pomoct a měl jsem potřebu se ujistit, zda je v pohodě. I přestože mi Yoon-Gi předtím řekl, že už nejsme kamarádi, on pro mě kamarád stále byl a moc mi na něm záleželo. Tak jako mi záleželo na tom, abychom se usmířili a on mě už opět považoval za svého kamaráda. Proto jsem teď tak moc doufal, že je to všechno na dobré cestě a že tenhle celý náš rozhovor měl alespoň trochu nějaký význam. Ale ať už tohle celé Yoon-Gi vezme jakkoliv, byl jsem rád, že si nás... tedy Kee-Ho aspoň vyslechl. Měl by totiž rozhodně vědět o tom, jak to ve skutečnosti bylo, a to ať už tomu věřit bude či ne. Já jsem si však moc přál, aby tomu aspoň z poloviny věřil a přehodnotil svůj názor. Bylo to teď to jediné, co jsem si opravdu přál...

„No nic kluci, budu už muset jí. Jsem po dnešní práci dost unavený," řekl do ticha, jež se už pár minut rozléhalo místností Kee-Ho. „Jo, jasně jen běž," přikývl chápavě Jung-Kookie na onoho mladíka, jenž nám dvěma pomohl Yoon-Gimu objasnit, co se tehdy opravdu stalo. „Doufám, že jsem vám aspoň trochu pomohl a že všechno s vaším kamarádem dopadne dobře," dodal a pomalu se zvedl z pohovky, na které jsme seděli i my dva. „Jo, děkujeme za tvou pomoc. Moc jsi nám pomohl. Díky moc! Máš to u nás," řekl děkovně Kookie směrem k mladíkovi, který už stál u dveří připraven na odchod. „Jo, děkujeme..." poděkoval jsem i já a mírně jsem se jeho směrem uklonil. „Nemáte zač, tak se tu mějte," pousmál se a se zamáváním nás opustil, takže jsem tady v místnosti zůstali jen my dva. „Myslíš, že to k něčemu bylo?" zkoumavě se na mě zadíval, hned co Kee-Ho odešel. „Doufám, že ano. Koho jiného slova by ho měli přesvědčit víc než bývalého zaměstnance od Joonga," odvětil jsem mu zcela upřímně.

„No právě," povzdychl si. „Vymyslel jsi to skvěle lásko," pousmál jsem se na něj a naklonil jsem se víc k němu, abych si pro sebe mohl ukrást na chvilku jeho rty a následně je párkrát políbit. Pak jsem si jen položil hlavu na jeho rameno a zahleděl jsem se do rohu místnosti. „Ach jo... kam jen ten Yoon-Gi šel," povzdychl jsem si už opět myšlenkami u něj. „Však on se vrátí," ujistil mě a párkrát mě pohladil po mých vlasech. „Myslíš?" „Jo, hlavně když tu má své věci," řekl a pokynul rukou směrem k místo, kde ještě před několika minutami Yoon-Gi seděl. A opravdu tam ležela jeho bunda, a dokonce i jeho mobil. „Ale já už tu nezvládnu na něj dál čekat," opět jsem si povzdychl. Tak moc mě deprimovalo, když jsem nevěděl, kam zmizel a co si o tom celém myslí. Po našem rozhovoru totiž neřekl téměř nic. „Půjdu zjistit kam šel a jestli je pohodě," řekl jsem nakonec, neboť jsem už opravdu nemohl vydržet, tu jen tak sedět a nic nevědět. „No dobrá," zamumlal Kookie.

A tak jsem se od něj odtáhl a zvedl z pohovky, abych mohl zjistit, kam se Yoon-Gi ukryl. Napadli mě jen dvě místa, kam se mohl vydat, a to buď někam ven, nebo na záchod, protože nikde na chodbě jsem ho tu neviděl. Za to jsem tu zahlédl našeho druhého kamaráda. „Jé ty jsi ještě tady," překvapeně jsem pohlédl na Ho-Seoka, který tu na chodbě seděl na jakési lavičce a s upřeným pohledem hleděl do mobilu. „Jo, čekám tu na vás," přikývl a věnoval mi svůj pohled. „Neviděl jsi Yoon-Giho?" otázal jsem se ho, aniž bych chodil kolem horké kaše. „Jo, šel tam... nejspíš na záchody," pokynul směrem na druhou stranu, než byl východ z karaoke baru. „Stalo se snad něco?" řekl hned na to se starostí v hlase. „Ne, neboj," ujistil jsem ho, že o nic nejde, což ani o nic tak zásadního nešlo. „Tak já půjdu za ním," poznamenal jsem a nechal jsem Ho-Seoka na lavičce a sám jsem se vydal směrem k záchodům.

Když jsem pak vzal za kliku od dveří, hlavou se mi mihla myšlenka, na náš minulý rozhovor na záchodech, jež neskončil zrovna nejlépe. Tentokrát jsem si však byl vědom svých předchozích chyb ale i přesto jsem měl pochyby, že to už opět poseru a neudržím své nervy na uzdě. Ale i tak jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Yoo-Giho jsem tu však neviděl, za to u umyvadel stál nějaký mladík. Ten však po pár vteřinách odešel, a tak jsem tu zůstal sám. Nebo ne tak úplně sám, protože jedna z kabinek záchodů byla zamčená, a tak bylo jasné, že v ní někdo je. „Yoo-Gi?" řekl jsem tázavě a udělal pár kroků směrem ke kabince. Bylo mi na sto procent jasné, že je to právě on, kdo je tam zamčený. On mi však neodpověděl, a tak se místností rozléhalo jen ticho. „No tak... Vím, že tam jsi," řekl jsem, když se neozval ani po dalších uběhlých minutách. Netušil jsem, jestli si myslel, že nezjistím, že tam je nebo se se mnou prostě jen nechce bavit, ale ani teď mi neodpověděl, za to se z kabinky ozvaly rachotivé zvuky.

„Jo, jsem..." zamručel hned poté, co odemkl kabinku a vylezl z ní ven. „Jsi v pohodě?" optal jsem se ho starostlivě, když jsem si všiml jeho načervenalých očích. „Opravdu to bylo tak jak říkal?" otázal se mě, aniž by mi odpověděl na mou otázku, a aniž by mi věnoval jeden jediný pohled přešel k umyvadlu, kde se zahleděl na svůj odraz v zrcadle. „Ano, Yoon-Gi," přikývl jsem a pozorně jsem sledoval, co to dělá. „Přijdu si teď tak blbě... já..." zadrhl se a jen tak dál na sebe hleděl do zrcadla. Po chvilce však zírání na svůj odraz nechal a pohled mým směrem. „Přijdu si opravdu jako hlupák... Vážně jsem si byl tak moc jistý tím, co jsem viděl i slyšel, že... že jsem nechtěl věřit ničemu jinému, než tomu svému..." „Takže nám věříš?" vyhrkl jsem tázavě zahleděn do jeho očí, kterými on však nebyl schopný hledět do těch mých. „Jestli ne, tak-" „Věřím!" zamumlal potichu, jakoby si snad nebyl jistý tím, co řekl. „Opravdu?" nechtěl jsem mu to věřit.

„Mrzí mě Tae, že jsem nikdy předtím Kookiemu nevěřil a že jsem si ho ani nikdy pořádně nevyslechl. A abych řekl pravdu... Jung-Kooka jsem nesnášel už dávno předtím... a to, když jsem se dozvěděl, že to on Ji-Mina do hoho špinavého byznysu zatáhl..." řekl na vysvětlenou a mě se tak potvrdilo to, co jsem si předtím myslel. Ne, že bych si tím byl až tak jistý, ale asi každý by to měl podobně jako on. „Víš bylo pro mě pak mnohem lehčí... jako hodit na něj nivu za smrt Ji-Mina... a popravdě jsem ani nikdy nepřemýšlel nad tím, že by se to všechno mohlo mít jinak. Byl jsem opravdu od prvního momentu přesvědčený, že to byl právě on... měl jsem Jung-Kooka úplně ale úplně za někoho jiného... ale očividně jsem se v něm mýlil..." provinile sklopil pohled k zemi. „Choval jsem se jako totální debil... a asi bych se i dál choval, kdyby mi ten Kee-Ho, nebo jak že se jmenuje, neotevřel oči... a jo, věřím vám," řekl se sklopeným pohledem k zemi.

„Toho mladíka od Joonga si vážně pamatuji, je to on, ten, co tam tehdy taky byl, a i když by klidně mohl lhát tak... tak věřím nejen jemu, ale i Jung-Kookovi... vím, že byl jeho dobrým kamarádem... byla prostě hloupost si o něm myslet, že to byl on..." „Opravdu, Yoon-Gi?" nechtěl jsem tomu celému stále věřit. „Ano, tak promiň," přikývl provinile. „Nevím, ale jestli dokážu Jung-Kookovi hned tak odpustit... myslím za to, že do toho Ji-Mina celého zatáhl... tohle mě pořád štve, protože do něčeho takového by Ji-Min sám od sebe nešel..." dodal a já jsem chápavě přikývl. Chápal jsem to a neměl jsem mu to za zlé. Nejhlavnější teď bylo to, že nám už konečně uvěřil! „Je ale pravda, že byl Ji-Min prostě v tomhle tvrdohlaví..." pokračoval dál a já jsem ho nechal a jen mlčky poslouchal. „Víš, tolikrát jsem mu říkal, aby s tím skončil, aby toho nechal, že je to nebezpečné a že jsou i jiné možnosti, ale on si nenechal říct..." popotáhl a smutně se na mě zahleděl.

„Někdy mám ale pocit, že za to můžu i já... jako, že jsem se málo snažil Ji-Mina přesvědčit, aby toho vážně už nechal, protože... mohlo to teď být všechno jinak..." vzlykl se slzami v očích, jež už nedokázal dál zadržet, a tak mu začaly stékat po jeho tváři. „To není pravda!" popošel jsem blíž k němu a přitáhl jsem si ho k sobě do objetí. „Nemohl jsi za to ty... tak neplakej," snažil jsem se ho utišit, ale popravdě ani já sám jsem se neubránil slzám a pár slaných kapek steklo i po mé tváři. Nepřestával jsem ho však tisknout k sobě a zlehka ho rukou hladit po jeho zádech, tak jako i následující minuty, kdy jsem ho svíral ve svém objetí „Yoon-Gi?" odtáhl jsem se z jeho sevření a pohlédl do jeho uslzených očí. „Můžeš mi říct, co se tehdy přesně dělo na té chatě? Chci, abys mi to řekl celé znovu," požádal jsem se ho, neboť to jediné pro mě do teď bylo stále záhadou.

„Ty si mě chceš vážně vyslechnout?" překvapeně pohlédl do mých očí. „Ano! Vím, že jsem tě minule nenechal říct vše a že jsem se zachoval, jako hlupák," řekl jsem provinile, neboť jsem věděl, že mé jednání minule nebylo vůbec správné. „Tak to tu aspoň nejsem jediný hlupák, " zavtipkoval, což nám dvěma vykouzlilo na tvářích malé úsměvy. „Tak fajn," hesl a utřel si rukávem mokré oči. „Co bylo tedy, když jsi se vrátil zpět na chatu?" přešel jsem rovnou k věci. „Byli tam už oni... Joong a jeho kumpáni, kteří mě zatáhli do chaty a Joong začal něco žvatlat. Víš nějaké ty jeho kecy o něm a tak... A tak přešel k Ji-Minovi..." řekl a na chvilku se odmlčel. „Začal říkat něco ve smyslu, že všichni pitomci nakonec skončí jako Ji-Min a pokud nechci skončit stejně jako on, neměl bych být stejný pitomec a neudělat žádné hlouposti, kterých bych mohl litovat... prostě po mně chtěl, abych ovšem co se ten den stalo, mlčel hlavně o něm a o jejich celém tom byznysu, který provozovali..." pokračoval dál ve vyprávění, a tak jsem ho mlčky pozorně poslouchal.

„To já jsem však nechtěl, měl jsem na ně všechny, a hlavně na Jung-Kooka takovou zlost, že mě nějaké jeho kecy nezajímaly a bylo mi jedno co mi ten debil udělá, přál jsem si jen pro Ji-Mina spravedlnost, když jsem nemohl zavolat žádnou pomoc, ale..." povzdychl si. „Ten kretén mi zprvu jako úplatek za mlčení nabídl peníze ani nevím kolik to mohlo být wonů, ale málo to rozhodně nebylo... na což jsem mu kývl, ale ne kvůli těm penězům, ale kvůli tomu, aby mě už prostě nechal co nejdřív být... bylo mi totiž jasné, že kdybych mu na prachy nekývl, tak by mohlo přijít něco horšího..." „Takže jsi na ty prachy kývl, protože jsi se prostě jen bál a bylo ti jasné, že by tě jinak být jen tak nenechal," řekl jsem si spíš sám pro sebe, abych si to nějak shrnul a Yoon-Gi jen přikývl. A já si tak uvědomil, jak hloupý jsem tehdy byl, když jsem Yoon-Giho odsoudil za to, co udělal, tedy vlastně neudělal, aniž bych si vyposlechl jeho všechny slova.

A taky jsem teď o to víc chápal Yoon-Giho naštvanost vůči mně, protože na to měl opravdu právo a já jsem se měl za co stydět... Ale to teď stejně byla minulost a mnohem víc byla teď důležitá současnost, kdy jsem se dozvěděl konečně pravdu. „Jenomže on mě i tak Joong nenechal jen tak být, jak jsem si myslel a... Nevím, jestli tušil, že mě jen tak nějaké peníze neumlčí, ale začal mi vyhrožovat tím, že by se klidně mohlo stát něco nehezkého i mé rodině..." pokračoval dál a já jsem na něj jen nevěřícně zíral, že to ve skutečnosti nebylo ještě vše, co se tam událo. „Víš, co na tom bylo nejvíc děsivé... on mou rodinu sledoval, nevím, jak to dokázal, ale měl fotografie nejen mých rodičů, ale i mého staršího bratra, který tehdy byl až v Japonsku... a to mě opravdu vyděsilo!" dodal a já jsem na něj jen mlčky zíral, tak trochu zaskočen tím, že to s penězi vlastně bylo nic oproti tomuhle, a že byl Joong prostě opravdu schopný snad úplně všeho.

„Chtěl jsem pro Ji-Mina alespoň spravedlnost, když jsem pro něj tehdy nemohl udělat víc... ale tak moc jsem se bál, co by se mohlo stát, kdybych to vše šel nahlásit na policii... Dokonce jsem se i několikrát na policejní stanici vydal, ale můj strach byl mnohem větší než touha po spravedlnosti... a přijít o své rodiče nebo bratra jsem opravdu nechtěl... a navíc jsem moc dobře věděl, že by toho ten magor schopný byl..." zakroutil hlavou, nejspíš nad myšlenkou, že by se to klidně mohlo stát, kdyby to vše šel tehdy nahlásit. A já jsem si byl víc než jistý, že by toho Joong byl určitě schopný, ale i tak bylo jen otázkou, co by se tehdy stalo, kdyby to Yoon-Gi opravdu tehdy nahlásil. „Následující měsíce jsem pak žil ve zvláštním strachu, že by ten magor mohl ještě něco udělat a že by tomu všemu nemuselo být ještě vůbec konec. Nakonec jsem se to snažil vše hodit za hlavu a nedělat si s tím zbytečně starosti, ale když pak začal nový semestr a Jung-Kook se tu objevil, netušil jsem, co to má znamenat a co je to za hloupý vtip..." vysvětlil mi i to, jak to bylo i další měsíce poté.

„Tehdy jsem tak trochu začal litovat toho, že jsem jen přeci na policii nešel a nenahlásil jak Joonga tak i Jung-Kook... Ani nevíš, jakou zlost jsem v té době měl, když se tu jen tak objevil, jako by se nic nestalo..." svěřil se mi s jeho tehdejšími pocity. „To si nemusíš vyčítat Yoon-Gi, tvé obavy byly tehdy na místě a navíc, kdybys tehdy je i Kookieho nahlásil... tak by se sice možná nestalo to, vše co se stalo, ale taky by byl Jung-Kook potrestán za něco, co ani neudělal... A já víš Joong i jeho otec jsou mrtví a zbytek jeho kumpánu zadrženi, takže mají, co si zasloužili," řekl jsem mu hned na to, abych Yoon-Giho ujistil, že jeho tehdejší čin, nic nenahlásit neměl jen špatný dopad. „Hmm... to je pravda," zamručel souhlasně. „A promiň Yoon-Gi za to, jak jsem se zachoval... to, jak jsem tě to nenechal tehdy vše v klidu do říct, bylo to ode mně fakt hnusné... i to, jak jsem se k tobě choval hned poté," řekl jsem omluvně a trochu i zahanbeně.

„V pohodě... každý jsme udělali nějaké chyby," pousmál se na mě chápavě a mně tak spadl velký kámen ze srdce, že to vzal takhle v klidu. „Stále platí, že nejsme kamarádi?" otázal jsem se ho zahleděn do jeho tváře, na které už místo slz měl jen malý úsměv. „Jestli chceš," řekl, a ještě víc se na mě pousmál, a tak mi bylo jasné, že naše přátelství, je už opět správné. „Jasně že ano!" usmál jsem se na něj i já a skočil jsem mu kolem jeho krku a pevně jsem ho objal. Byl jsem tak moc šťastný, že jsme už opět přátelé a že jsme si to vše mezi sebou vyříkali. Opravdu jsem byl šťastný! „Jak sladké," zaslechl jsem něčí hlas, a tak jsem se od Yoon-Giho dostáhl a pohlédl směrem ke dveřím, kde stál Kookie a Ho-Seok, jemuž patřili ona vyřčená slova. „Co tu děláte?" řekl jsem překvapeně směrem k těm dvěma. „Přišli jsme se podívat, zda jde v pohodě... A očividně ano," vysvětlil nám Kookie a věnoval mi jeden malý úsměv. „Víc než v pohodě," dodal jsem a objal jsem s úsměvem Yoon-Giho kolem ramen.

Jung-Kook

S Yoon-Gim si to vyříkal nejen Tae-Hyung, ale následně i já, a kromě sáhodlouhého vysvětlení, se mi dostalo i omluvy a nejen jedné. Samozřejmě, že i já jsem se Yoon-Gimu omluvil, a to hlavně za to, že jsem tehdy do tohohle celého Ji-Mina zatáhl a také i za to, že jsem pro něj nemohl tedy ani já udělat víc... Nakonec jsme si navzájem odpustili a podali jsem si vzájemně ruku na usmíření, což bylo něco, co by mě předchozí týdny a dny nenapadlo, že by se mohlo někdy stát. Vlastně jsem tomu stále nemohl uvěřit, že naše společné neshody s Yoon-Gim byly konečně vyřešené a že nám už uvěřil a uznal svou chybu. Stále mi to přišlo jako něco nepochopitelného, protože víc jak půl roku tomu nebylo jinak, a to že by mi Yoon-Gi uvěřil bylo pro mě něco téměř nemožného. Ale nakonec se to všechno díky Keemu, bývalému zaměstnanci Joonga, kterého se mi podařilo najít a poprosit ho o maličkost, povedlo našeho kamaráda přesvědčit o pravdě.

Byl jsem víc než šťastný, a to nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli Taemu, který byl z celé situace ohledně Yoon-Giho opravdu předchozí dny skleslý a smutný. Opravdu ho totiž záležitost ohledně Yoon-Giho štvala. Teď ti dva byli zase opět kamarádi, a dokonce i já s Yoon-Gim jsme se stali přáteli, což bylo ještě před pár dny něco téměř nemyslitelného. I naši dva kamarádi, Ho-Seok a Nam-Joon, byli šťastný, že se spory mezi námi všemi urovnaly a že už se nebudou muset řešit další zbytečná dramata, která jen mezi námi vířily negativitu. Což teď, kdy se pomalu blížilo období zkouškového, nebylo nic, co by si někdo z nás přál. Teď jsme se totiž všichni potřebovali nejvíce soustředit především na školu, a ne na naše spory mezi sebou. Naštěstí nám nic takového teď nemuselo dělat starosti a my jsme se mohli plně věnovat učení a všem školním povinnostem, které na nás následující měsíc čekají.